Článek
„Posílám abstrakt. Je delší, než slibuje název, jako většina věcí v mém životě.“
Tohle mi Michal napsal v prvním e-mailu. Je to Slovák, pracuje ve Vídni a my jsme ho zvali jako hlavního řečníka na letní konferenci v Brně. V agentuře mám na starosti hosty: letenky, hotely, kdo nejí lepek a kdo chce u pultíku vodu bez bublinek. Normálně jsou to e-maily na tři řádky. S Michalem jich za rok bylo přes dvě stě a do tří řádků se nevešel ani jeden.
Psal o vídeňských tramvajích, o své neteři a o tom, že konferenční večeře jsou nejlevnější sociologický experiment na světě. Odpovídala jsem mu stejným tónem. Bylo to nevinné. Aspoň jsem si to říkala pokaždé, když jsem ráno otevřela poštu dřív než kalendář.
S Jakubem jsme spolu sedm let. Bydlíme v Libni, máme společný účet na nájem a nákupy a psa, který patří hlavně jemu. Jakub je spolehlivý, hodný a večer usíná u dokumentů o stavbě mostů. Nic mi nechybí. Tak jsem to aspoň měla připravené, kdyby se někdo ptal.
Nikdo se neptal.
Konference trvala od středy do pátku. Ve středu ráno, ještě v Praze, jsem Jakubovi u kávy řekla, že v sobotu je program pro zahraniční hosty a že se vrátím až v neděli. Řekla jsem to tak samozřejmě, že mě to dodnes zaráží. Neplánovala jsem to. Prostě to ze mě vypadlo.
Michal vystoupil na brněnském nádraží s batohem a podíval se na mě, jako bychom se znali odjakživa.
„Takže vy jste ta, co mi opravuje čárky.“
„A vy jste ten, kdo je nepoužívá.“
Od té chvíle to nebyla pracovní zdvořilost. Oba jsme to věděli a oba jsme dělali, že ne.
Večeři jsem odmítla jen do soboty
Ve čtvrtek po rautu jsme stáli před hotelem. Michal vytáhl z kapsy saka dvě vstupenky.
„Dostal jsem je od pořadatelů. Zítra večer je v galerii prohlídka nové výstavy. Potom bych vás vzal na pozdní večeři. Slibuju, že nepadne ani slovo o grantech.“
„Mám doma partnera,“ řekla jsem.
„Já vás nezvu domů. Zvu vás na rizoto.“
„To říká každý, kdo zve na rizoto.“
Zasmál se a vstupenky schoval. Nevypadal dotčeně. Spíš jako člověk, který ví, že nabídka nepropadá jen proto, že ji někdo jednou odmítl.
Šla jsem na pokoj a byla jsem na sebe pyšná asi dvacet minut. Pak jsem mu napsala, že přednáška byla dobrá, jen jeho vtip o rozpočtech nikdo v sále nepochopil. Odepsal do minuty. Psali jsme si do půl druhé. Nic, co by se nedalo ukázat. Jenom nic, co bych Jakubovi ukázala.
V pátek odpoledne konference skončila. Na recepci jsem si prodloužila pokoj o jednu noc a požádala, ať ji připíšou k firemní faktuře, že si to s účetní vyrovnám. Michal odlétal až v neděli. Večer jsem seděla na posteli s bagetou z automatu a dívala se, jak mi na displeji svítí jeho jméno. Neodepsala jsem. Byla to moje poslední ctnost a vydržela přesně do rána.
V sobotu v devět mi napsal: „Vstupenky propadly. Večeře ne.“
Odepsala jsem: „V osm.“
Co bylo po večeři, nechám tam, kde to je. To podstatné se stejně stalo už v pátek u recepce, když jsem podepisovala prodloužení a nemyslela jsem na Michala, ale na to, jestli si toho Jakub všimne.
Čekala jsem otázky, dostala jsem tabulku
Faktura z hotelu dorazila do firmy po dvou týdnech. Účetní mi napsala, že sobotní noc je soukromá a ať ji doplatím. Mám vlastní účet a peněz na něm bylo dost. Přesto jsem v aplikaci klikla na ten společný a do poznámky zkopírovala text z faktury: doplatek ubytování, noc 11.–12. 7.
Dlouho jsem si říkala, že to byl omyl. Nebyl. Asi jsem chtěla, aby to našel on, protože já jsem to říct nedokázala.
Jakub dělá doma rozpočet. Každou neděli projde výpis a rozdělí platby do tabulky. Já ty tabulky nikdy nečtu. On je čte za nás oba.
Seděl v kuchyni u notebooku a řekl, aniž by se otočil: „Hotel v Brně, tři tisíce sto. Ze soboty na neděli.“
„Firma neproplácí poslední noc.“
„Já vím. Hledal jsem ten sobotní program pro hosty. Nenašel jsem ho. Byl tajný? Jenom pro vyvolené?“
Čekala jsem další otázku. Kdo, proč, s kým. Měla jsem připravené několik verzí, od pravdivé po tu pohodlnou.
Nezeptal se.
„Dám to do cestování,“ řekl a zavřel notebook. „Nebo máš lepší kategorii?“
Od té doby se mnou jedná jako s podnájemnicí, která platí včas. Ve čtvrtek šel s kolegy na pivo, v pátek venčil psa dvě hodiny a v sobotu jel bratrovi pomáhat s podlahou.
V úterý jsme poprvé po týdnu večeřeli spolu. Těstoviny, televize potichu, pes pod stolem. Telefon vedle mého talíře se rozsvítil. Viděla jsem, že Jakub to viděl.
„Ztlum si to,“ řekl. „Pes se lekne.“
Otočila jsem telefon displejem dolů. Ruka se mi třásla vzteky, a ne na sebe.
„Nemusíš ho schovávat,“ dodal a namotal si špagety na vidličku. „Mně je to fakt jedno.“
Kdyby mi telefon vytrhl z ruky, bylo by mi líp. Tohle bylo, jako by mě odepsal z inventáře.
A ten telefon se rozsvěcuje dál. Michal píše. Já odpovídám. Pořád stejným tónem, jen s delšími pauzami.
Na křik a bouchání dveřmi jsem měla připravené odpovědi. Na člověka, kterému je to jedno, žádné nemám.
Včera večer jsem mu řekla, ať se mě zeptá. Na cokoli.
Podíval se na mě, jako bych mu nabízela vstupenky na výstavu, která ho nezajímá.
„A řekla bys mi pravdu?“
Neodpověděla jsem dost rychle.
„No vidíš,“ řekl. „Tak proč bych se ptal.“
Ten pokoj v Brně stál tři tisíce sto korun.
Ticho u nás doma je mnohem dražší. Jen mi ho nikdo nevyúčtuje.
