Článek
Když Milan položil na stůl druhou láhev, Iva si ještě myslela, že večer probíhá dobře. Kuře se nepřipálilo, Alena přinesla koláč a její muž Zdeněk poprvé za celé odpoledne přestal mluvit o rekonstrukci koupelny. Venku pršelo. Nikdo nemusel brzy domů.
Iva seděla vedle manžela a jeho ruka se jí občas dotkla pod stolem. Byl to jejich nový zvyk. Posledních několik dní se jí dotýkal častěji a ona se přestala ptát, jestli něco potřebuje podat.
Začalo to minulou sobotu, když se vraceli z kina. Ve filmu se dvě ženy políbily a Milan potom cestou k autu utrousil, že to dnes musí být všude. Iva se zastavila pod stříškou u parkoviště.
„Mně se ta scéna líbila,“ řekla.
„Mně taky. Jen říkám, že už je to povinné.“
Mohla to nechat být. Místo toho mu řekla, že ji někdy napadá, jaké by bylo políbit ženu. Že ji to nenapadlo až dnes v kině. Milan se přestal přehrabovat v kapse a podíval se na ni tak pozorně, až se jí chtělo vzít ta slova zpátky.
Doma se nevyptával na žádnou konkrétní známou. To ji uklidnilo. Seděli v kuchyni dlouho po půlnoci a on přiznal, že si také občas představuje něco, o čem spolu nikdy nemluvili. Například večer v klubu pro páry. Iva se zasmála, ale ne jemu. Překvapilo ji, kolik let dokázali oba mlčet.
„To ještě neznamená, že tam chci jet,“ upozornila ho.
„Já vím. Jen si povídáme.“
Ta věta se jí líbila. Nemusela nic slíbit ani rozhodnout. Když se potom zvedli, Milan ji u linky políbil. Iva ho přitáhla zpátky, jakmile se začal odtahovat. Ještě se jí nechtělo jít spát.
Celý týden měla pocit, že se mezi nimi něco uvolnilo. V úterý jí napsal jen tak z práce. Ve středu se cestou pro rohlíky drželi za ruce. Když teď u večeře pohladil její koleno, položila mu na okamžik dlaň na zápěstí.
Alena právě vyprávěla o kolegyni, která si po rozvodu založila seznamku. Zdeněk poznamenal, že na podobné dobrodružství už by neměl nervy. Milan se opřel a usmál se.
„To by ses divil, co člověk zjistí i po čtyřiadvaceti letech doma.“
Iva na něj pohlédla. Ještě pořád mohl mluvit o čemkoliv jiném.
„Třeba že by jeho žena docela ráda vyzkoušela ženskou.“
Zdeněk se krátce zasmál. Alena zvedla oči od talíře. Milan měl stále ruku pod stolem a Iva cítila jeho prsty přes látku kalhot. Odsunula židli o několik centimetrů.
„Tohle jsme si říkali spolu,“ řekla.
„Vždyť nejmenuju podrobnosti.“ Milan se otočil k hostům. „Nemusíte se tvářit jak na třídních schůzkách. Nic se nestalo.“
„Tak na nové začátky,“ zkusil Zdeněk a pozvedl skleničku. Sám ji zase položil, když si s ním nikdo nepřiťukl.
Iva se podívala na Alenu. Její vlastní dlaň ležela na stole kousek od kamarádčiny ruky. Najednou přemýšlela, jestli ji nemá stáhnout do klína. Ta myšlenka ji rozzuřila víc než Zdeňkův smích. Ještě před chvílí to byla obyčejná večeře s kamarádkou.
„Tak jim řekni taky, kam jsi navrhoval jet ty,“ obrátila se k Milanovi.
Jeho úsměv zmizel. „Nech toho.“
„Proč? Řekni jim ten svůj nápad. Ať se bavíme všichni.“
Milan sáhl po lahvi, přestože měl skleničku skoro plnou. „To bylo něco jiného. Já to nadhodil jako možnost. Nemusíme tady rozebírat úplně všechno.“
„Tak jo,“ řekl Zdeněk a odsunul skleničku od kraje. „Já už bych to nechal.“
Alena se zeptala na recept na brambory. Iva jí vysvětlila, že je před pečením krátce povařila. Mluvila pomalu a přesně. Milan se několikrát nadechl, jako by chtěl něco dodat, ale pokaždé se napil.
Iva návštěvu nevyhodila. Přinesla koláč, nabídla kávu a zeptala se Zdeňka, kdy jim konečně přijdou dokončit koupelnu. Tentokrát jeho podrobnému vysvětlování vděčně naslouchala. Milan mezitím odnesl talíře.
Ve dveřích ji Alena objala stejně jako vždycky. Iva jí byla za to vděčná a současně ji mrzelo, že si takové obyčejné gesto vůbec musí hlídat. Zdeněk popřál dobrou noc a na Milana se už nepodíval tím spikleneckým způsobem, jakým se na sebe dívali po třetí skleničce.
Když za nimi zaklaply dveře, Milan se opřel o linku.
„To jsi mě musela před nimi takhle shodit?“
Iva vyndala ze dřezu vidličku. „Tvůj nápad jsem jim neřekla.“
„Ale udělala jsi ze mě bůhvíco.“
Měla připravené věty o tom, co udělal on. Místo nich se jí vybavil jeho úsměv po Zdeňkově prvním zasmání. Vypadal tak spokojeně. Jako by měl konečně doma ženu, o které mohl vyprávět něco zajímavějšího než to, že zase mění závěsy.
„Proč jsi to vůbec říkal?“ zeptala se.
„Myslel jsem, že jsme se o tom konečně naučili normálně mluvit.“
„My dva ano.“
Milan chvíli mlčel. Potom řekl, že to přehnal, a vzal utěrku. Iva mu podávala umyté skleničky. Když byla kuchyň uklizená, zůstal stát blízko ní a lehce jí přejel rukou po lokti. Jindy by se k němu otočila. Po hádkách oba vyhledávali chvíli, kdy už se mohli obejmout a přestat si dávat pozor na každé slovo.
Iva mu však řekla jen, že zítra potřebuje auto na devátou. Přikývl a pustil ji kolem sebe.
V pondělí jí Milan přeposlal vtip o manželských tajemstvích. Chvíli na něj hleděla a pak odepsala, jestli cestou koupí máslo. Když večer přišel, zeptal se, zda ho chce trestat pokaždé, když otevře pusu.
„Ne,“ řekla. „To máslo došlo.“
Nechtěla přestat být jeho ženou. Seděla s ním u televize, nechala ho položit jí ruku kolem ramen a v noci se k němu přisunula, protože měl teplá záda. Jen když začal připomínat jejich důvěrný rozhovor po kině, vybavila si stůl s návštěvou a Aleniny oči.
Milan si jejího ztichnutí všiml. Tentokrát se nesnažil žertovat. Ve čtvrtek přinesl domů dvě vstupenky do kina a položil je před ni s tím, že vybral obyčejnou detektivku. Iva se usmála. Chtěla s ním jít, a právě to jí celou věc ztěžovalo.
Cestou z představení se zastavili na skleničku. Milan počkal, až číšník odejde, a potom se zeptal, jestli ji pořád zajímá to, o čem mu tehdy řekla. Žádný úsměšek, žádné mrknutí. Opravdu čekal na odpověď.
Iva přejela prstem po stopce sklenice. Přání nezmizelo. Ještě včera ji napadlo něco, co by mu před tím večerem možná pošeptala. Teď si představila, jak by to jednou uvedl větou, že by se kamarádi divili.
„Zatím nevím,“ odpověděla.
Milan přikývl, ale po chvíli se k ní trochu naklonil. „Nevíš, nebo mi to nechceš říct?“
Iva už otevírala ústa. Bylo snadné říct mu, co ji napadlo, a na několik minut se zase cítit jako minulou sobotu v kuchyni. Milan čekal. Nakonec jen zavrtěla hlavou. Když se opřel zpátky, měla chuť ho zadržet za rukáv. Ruku však nechala u své sklenice.
