Článek
S Romanem jsme byli svoji dvaadvacet let. Děti už nás nepotřebovaly každý den a já doufala, že si konečně najdeme čas i na sebe. Víkend na jižní Moravě jsem objednala já. Roman zaplatil zálohu a při balení se zeptal, jestli musí mít košili. Brala jsem jako úspěch, že vůbec jedeme.
Najednou jsem byla jen kamarádka
Ve sklípku nás posadili k dalším šesti hostům penzionu. Vedle Romana seděla světlovlasá žena, která přijela se sestřenicí. Hned se rozpovídali. Když se ho zeptala, s kým tu je, ukázal na mě: „To je Ivana, moje kamarádka. Známe se už hrozně dlouho.“
Čekala jsem, že se zasměje a dodá, že jsem jeho žena. Jenže on se znovu obrátil k ní. Seděla jsem vedle něj v šatech, které jsem si koupila kvůli tomu víkendu, a nevěděla, kam s očima. „Tak na stará přátelství,“ zvedla sklenku jeho nová známá. Připila jsem si s ní.
Když odešla na toaletu, naklonila jsem se k němu. „Kamarádka?“ Roman se zatvářil otráveně. „Prosím tě, nedělej scénu. Vždyť je to jedno. Aspoň se můžeme normálně bavit.“ Chtěla jsem mu říct, že já se právě přestala bavit úplně. Místo toho jsem si vzala chleba a nechala ho pokračovat.
Někdo si všiml i mě
Naproti mně seděl Pavel. Přijel s bratrem a vyprávěl, jak se cestou pohádali kvůli navigaci. Zeptal se, jestli mám podobnou zkušenost. Rozesmála jsem se. Roman totiž ještě odpoledne tvrdil, že ví kudy, a potom jsme půl hodiny hledali penzion.
Pavel mi dolil víno a začal se vyptávat na mou práci. Dělám v květinářství a většinu lidí zajímá jen to, jestli jim něco neprodám levněji. On chtěl vědět, co si lidé kupují, když mají doma průšvih. „Kytka jim nepomůže, pokud ji jen podají mezi dveřmi,“ řekla jsem. Pavel se usmál. „Takže důležité je, co k ní řeknou.“
Roman mě doma často přerušoval, protože už prý věděl, kam mířím. Pavel mě nechal domluvit. Když jsme se smáli, položil mi na okamžik ruku na předloktí. Bylo mi to příjemné. A právě to mě zaskočilo nejvíc. Do sklípku jsem přece přišla s přáním být zase blíž svému manželovi.
Manželovi se jeho nápad přestal líbit
Roman najednou přestal sledovat svou sousedku. „Ivano, nemáš už dost?“ zeptal se přes stůl. „Vína, nebo povídání?“ odpověděla jsem. Pavel se stáhl a já toho chvíli litovala. Pak se hostitel zeptal, kdo chce vidět zadní část sklepa. Zvedla jsem se a Pavel šel také.
Za ostatními jsme se trochu opozdili. Pavel se zeptal, jestli bych s ním ráno nešla na procházku. „Měl bych radši vědět, jestli někoho máš,“ dodal. Mohla jsem ještě chvíli zůstat ženou, o kterou se zajímá muž, jenž o ní nic neví. Bylo to lákavé. Pak jsem mu řekla, že Roman je můj manžel.
Pavel se zarazil. „Aha. Tak to jsem špatně pochopil.“ „Ne, pochopil jsi přesně to, co ti řekl.“ Omluvila jsem se, že jsem ho nechala v omylu. Cestou ke stolu už mezi námi bylo opatrné ticho. Mrzelo mě, že jsem do našeho problému zatáhla někoho, kdo s ním neměl nic společného.
Čekal, že všechno napravím já
Roman na mě čekal u schodů. „To mu nemůžeš říct, že jsi vdaná?“ sykl. Řekla jsem mu, že už to ví. Roman vypadal spokojeně, jako bych konečně udělala něco rozumného. To mě rozčílilo víc než všechno předtím. „A tvoje sousedka ví, že jsi ženatý?“ zeptala jsem se. Neodpověděl.
Na pokoji tvrdil, že jen chtěl zažít večer, kdy se nemusí cítit jako usedlý manžel. Prý za tím nemám nic hledat. Zeptala jsem se, proč mě kvůli tomu musel zapřít. Dlouho mlčel. Pak přiznal, že se mu líbilo, jak se na něj ta žena dívá.
„Mně se zase líbilo, že mě Pavel poslouchal,“ řekla jsem. Roman začal něco o tom, že jsme oba pili. Nenechala jsem ho to dokončit. Byla jsem unavená z toho, jak snadno dokázal zmenšit všechno, co se mě týkalo. Tentokrát jsem chtěla, aby mě vyslechl, i když mu to nebylo příjemné.
Jednou omluvou to neskončilo
Ráno se omluvil. U snídaně mě dokonce představil jako svou ženu, přestože už se nás nikdo na nic neptal. Doma jsme se k tomu večeru ještě několikrát vrátili. Pořád jsme spolu, ale když dnes řekne, že přeháním, neustoupím jen proto, abychom měli klid.
Ty šaty jsem si od té doby vzala znovu. Šla jsem v nich s kamarádkou do divadla. Roman se při odchodu zeptal, jestli mu sluší jeho košile. Odpověděla jsem mu a pak chvíli čekala, jestli si všimne i mě. Tentokrát si všiml. Potěšilo mě to. Jen už vím, že se kvůli jedné takové větě nemusím vzdát všeho ostatního.
