Článek
Po rozvodu jsem si slíbila, že nebudu sedět doma a čekat, kdo si na mě vzpomene. Přihlásila jsem se do tanečního studia, ale mezi páry mi bylo nepříjemně. David mi nabídl individuální výuku. Bylo mu šestatřicet, uměl mě rozesmát i po třetím nepovedeném obratu a nikdy nevzdychal, když jsem chtěla něco zopakovat. Poprvé po dlouhé době se mě muž ptal, co bych si přála, a potom se tomu celou hodinu věnoval. Samozřejmě jsem věděla, že ho platím. Jenže jsem si všímala i toho, co přece v ceníku neměl.
Pamatoval si víc než moje kroky
Stačilo, abych se jednou zmínila o nepříjemném dni v práci, a příště se zeptal, jak to dopadlo. Na narozeniny mi pustil písničku, kterou mám ráda. Když jsme tančili pomalu a on mě pochválil, dívala jsem se mu do očí déle, než bylo nutné. Neuhnul. Kamarádka tvrdila, že dobrý lektor si zákaznice pamatuje. Já jí připomněla, že po poslední hodině se mnou ještě deset minut stál před budovou. Nemusel tam zůstat! Neřekla jsem jí ovšem, že jsem celou dobu mluvila hlavně já a David mezitím čekal na objednaný odvoz.
Mimo lekce mi psal jen kvůli termínům, ale já si to vysvětlovala opatrností. Přece si nemůže začínat s každou klientkou. Když jsem mu jednou navrhla kávu, řekl, že už musí běžet. Nebylo to výslovné odmítnutí, aspoň mně ne. Začala jsem chodit dřív, kupovala si halenky a po hodině se převlékala pomalu. Potom oznámil, že od příštího měsíce přebírá večerní skupiny a naše čtvrtky končí. Nabídl mi kolegyni. Dotklo se mě, jak snadno mě dokázal předat někomu jinému.
Zaplatila jsem si místo v jeho týdnu
Zeptala jsem se, jestli by si mě nechal, kdybych předplatila celý půlrok. David otevřel kalendář a nabídl pondělky ve čtyři. Zaplatila jsem balíček dvaceti hodin a v práci si domluvila dřívější odchody. Když platbu přijal, uklidnilo mě to. Kdyby o naše hodiny nestál, mohl mě přece odmítnout. Na první pondělí jsem přinesla bílé víno. Chtěla jsem mu poděkovat, že jsme našli řešení, a navrhla, abychom se tentokrát místo tance posadili. V šatně jsem zůstala v kozačkách. Taneční boty jsem nechala doma schválně.
David láhev nevzal. Řekl, že během výuky nepije a po mně má další hodinu. Nabídla jsem, že počkám. Teprve potom dodal, že se mnou na soukromé posezení nepůjde. Stála jsem před ním s tou dárkovou taškou a zeptala se, jestli se mu nelíbím. „Iveto, já vás učím tančit,“ odpověděl. Najednou mi vadilo i to vykání, které mi dřív připadalo tak dráždivé. Vytkla jsem mu doteky, pochvaly i narozeninovou písničku. Řekl, že ho mrzí, pokud jsem si jeho chování vyložila jinak. Takže všechno jsem si zařídila sama, včetně vlastního ponížení?
Teď si hlídám každou minutu
Nabídl mi vrácení peněz za nevyužité lekce. Odmítla jsem. Nechtěla jsem, aby se mě zbavil převodem na účet a mohl se tvářit, že se nic nestalo. První pondělní hodinu jsme po té debatě ukončili bez tance; sám navrhl, že ji z balíčku neodečte. Další týden jsem přišla včas, v obyčejném tričku a s botami. David se zeptal, jak se mám. Řekla jsem, že bych raději začala, když už platím za výuku. Byl zdvořilý jako vždycky. Jen já jsem teď v každé jeho otázce slyšela něco nacvičeného, přestože předtím mi právě ty otázky dělaly dobře.
Chodím dál. Nechávám si opakovat kroky, zastavuji ho, když vysvětluje moc rychle, a hlídám konec hodiny. Minule se mi konečně povedla otočka, se kterou jsem zápasila celé týdny. David mě pochválil a já se na něj automaticky usmála. Vzápětí jsem chtěla říct něco nepříjemného, aby si nemyslel, že už je všechno v pořádku. Místo toho jsem požádala o další pokus. Tanec mě pořád baví, to je na tom skoro nejhorší. A pořád se před pondělkem přistihnu, že vybírám náušnice podle toho, kterých by si mohl všimnout. Jen mu teď za žádnou cenu nechci dopřát, aby to poznal.
