Článek
Nikdy jsem nebyla žena, kterou by někdo na svatbě sváděl. Chodila jsem na ně s Radkem, odtančili jsme spolu dva ploužáky a v jedenáct jsme se dohadovali, kdo bude zítra řídit. Byla jsem s tím smířená, nebo jsem si to aspoň myslela.
Když se Šárka rozhodla mít svatbu v hotelu nad přehradou, měli jsme s Radkem jet ve dvou a Kubíka nechat u babičky. Jenže dva dny předem dostal horečky a Radek prohlásil, že zůstane doma. „Jeď, zasloužíš si to. Hlavně se ozvi, až půjdeš spát,“ řekl a podal mi tašku se šaty, které jsem si koupila ve slevě a které mi byly o kousek těsnější, než bych si byla ochotná přiznat.
U stolu mě posadili vedle rozvedeného družby
Šárka mi zasedací pořádek ukázala ještě před obřadem a mrkla na mě. Vedle mě seděl Matěj, její bratranec a družba, půl roku po rozvodu. Sako měl přehozené přes opěradlo už u polévky a rukávy košile vyhrnuté k loktům. První hodinu jsme si dělali legraci z řečníků a z ubrousků složených do labutí.
„Ty šaty jsou na tebe malé,“ řekl, když číšník nalil třetí víno. „Díky, to potěší.“ „To nebyla výtka. To byla pochvala od chlapa, který celý oběd přemýšlí, kde mají zip.“ Zasmála jsem se moc nahlas a pak jsme oba ztichli. Vtipkování skončilo.
„Kdy tě naposledy někdo chtěl tak, že to nevydržel do večera?“ zeptal se tiše. Měla jsem ho usadit. Místo toho jsem mu řekla pravdu: že to s Radkem máme podle kalendáře, když Kubík spí a když není moc pozdě, a že mi u toho někdy hlavou běží nákupní seznam. „A co na tom seznamu bývá?“ „Máslo. Chleba.“ „Tak to máš smůlu. Já bych ti do toho seznamu vlezl a nákup by počkal.“
Pak se přestal usmívat i on. Přiznal, že mu bývalá žena na konci vyčetla, že ji v posteli jen obsluhuje jako číšník, a od té doby neví, jestli vůbec tuší, co chce on sám. V deset jsem Radkovi napsala, že jdu spát, že už toho mám dost. Byla to první lež toho večera a psala jsem ji s Matějovou rukou na opěradle mé židle, pár centimetrů od mých ramen.
Po půlnoci se zasekl výtah
Spát jsem nešla. Přesunuli jsme se na terasu, kde DJ ještě hrál pro posledních pár lidí, a Matěj mě vzal za ruku tak samozřejmě, jako by to dělal léta. Tančili jsme blíž, než se tančí s bratrancem nevěsty. Cítila jsem jeho vodu po holení a teplo dlaně na zádech přesně tam, kde začínal zip. Neodtáhla jsem se. Připadala jsem si na devatenáct.
Kolem půl jedné jsem řekla, že už opravdu jdu. Nastoupil se mnou do výtahu, i když bydlel o patro níž. „Doprovodím tě. Kdyby ses ztratila.“ Mezi třetím a čtvrtým patrem to cuklo a kabina stála. Z reproduktoru se ozval ospalý recepční, že technik dorazí do dvaceti minut. Dvacet minut v kabině, kde nebylo kam uhnout pohledem.
Bolela mě hlava od sponek, tak jsem si je jednu po druhé vytahovala a vlasy mi padaly na ramena. Matěj si povolil kravatu a díval se. Opírala jsem se o zrcadlo, studené přes tenkou látku, a slyšela, že dýchá rychleji než já. „Tohle neděláš schválně,“ řekl. „Ne. Ale nechci, abys přestal koukat.“
Udělal krok. Já taky. Políbil mě pomalu, jako by se ptal, a já mu odpověděla tak, že další otázku nepotřeboval. Pak mi v kabelce zavibroval telefon. Vytáhla jsem ho, ještě s jeho dechem na krku, a přečetla si zprávu od Radka: „Kuba se vzbudil a chce tě. Nespíš náhodou?“
Výtah se rozjel. Dveře se otevřely do prázdné chodby v mém patře a Matěj se díval na mě, já na koberec. Kdyby ta zpráva přišla o pět minut později, nevím, v jaké posteli bych se ráno probudila. „Dobrou noc,“ řekla jsem a vystoupila. Radkovi jsem neodepsala. Zamkla jsem za sebou a usnula v šatech. Sama. Na tom trvám dodnes a je to pravda.
Ráno se všichni probírali svatebním albem
Šárka je organizovaná. Už týden před svatbou založila sdílené album, kam měli hosté nahrávat fotky z mobilů, a přidala do něj i Radka, když to ještě vypadalo, že pojedeme spolu. Hosté tam nahrávali celou noc. Radek ho ráno otevřel dřív než já. U každé fotky bylo vidět, kdy vznikla a kdo ji přidal.
Volal mi, když jsem stála u bufetu s míchanými vajíčky. „Ve 22.04 jsi mi psala, že jdeš spát. Ve 23.48 tancuješ na terase. V 0.27 tam pořád jsi a ten chlap ti drží ruku na zádech.“ Hlas měl klidný, skoro úřední. Neptal se, co bylo potom. Ptal se, proč jsem mu lhala o hodinách.
Přiznala jsem všechno kromě jediného
Doma jsem to nejdřív zkusila zamluvit. Že jsem si šla jen pro vodu a nechala se ukecat na jeden tanec. Radek položil telefon na stůl vedle cukřenky. „V 0.40 jsem ti psal. Zpráva je přečtená. Kde jsi ji četla, Jano?“
Tak jsem mu to řekla celé. Terasu, výtah, sponky, polibek. Nebyla to jen poctivost. Chtěla jsem, aby věděl, že mě někdo chtěl. Že nejsem jen položka mezi máslem a chlebem. Poslouchal opřený o linku se sklenicí vody, kterou ani jednou nezvedl ke rtům. „Bylo to jednou,“ řekla jsem. „Tak jestli to bylo jednou, řekni mi, že bys to neudělala znovu.“
Mlčela jsem o vteřinu déle, než bylo bezpečné. Radek přikývl, jako by si to někam zapsal. Druhý den mi oznámil, že si na sobotu zamluvil pokoj v penzionu za městem. Jen pro sebe. „Chci jednu noc, kdy nebudu kvůli tobě koukat na hodiny. A v deset ti klidně napíšu, že jdu spát. Uvidíme, jestli mi uvěříš.“
Polibek mi od té doby nevyčítá. Vyčítá mi hodiny. Každý večer, když mu píšu z obýváku do ložnice, že jdu spát, vím, že je to pravda a že mi to stejně nevěří. Matěj mi napsal jedinou zprávu: „Výtahy v tom hotelu prý pořád nejezdí spolehlivě.“ Neodpověděla jsem. Ale smazat jsem ji nedokázala.
