Článek
Když se Jana s Pavlem rozváděli, nebyla za tím nevěra ani jedna velká hádka. Po sedmadvaceti letech spolu dokázali řešit servis auta, nákup i to, kdo vyzvedne vnučku. Večer už si ale skoro neměli co říct. Pavel trávil většinu sobot na chalupě, Jana zůstávala doma a připravovala věci, které se podle něj mohly vyřídit během týdne.
Několikrát ho prosila, aby si udělali víkend jen pro sebe. Většinou souhlasil, ale pak bylo potřeba natřít plot nebo přijel jeho bratr. Jana časem přestala navrhovat další termíny. Když nakonec řekla, že takhle dál žít nechce, Pavel byl překvapený. Ona už o rozchodu přemýšlela skoro rok.
Po prodeji společného bytu si koupila menší dvoupokojový. Pavel se přestěhoval do nájmu blíž k práci. Dospělým dětem oba vysvětlili, že se budou dál normálně vídat, ale společné bydlení skončilo. Jana pak poprvé po letech přestala plánovat soboty podle toho, kdy se Pavel vrátí.
Přijel se šroubovákem a zůstal do rána
Pavlovi zavolala kvůli nové skříni. Obchod ji přivezl v několika krabicích a Jana po hodině nad návodem zjistila, že sama dveře nenasadí. S Pavlem už tehdy mluvili bez napětí. Občas se potkali u dcery a on jí jednou pomohl vyměnit baterii v autě.
Přijel v pátek po práci. Jana koupila víno a udělala zapečené těstoviny, protože jí připadalo hloupé nechat ho celé odpoledne pracovat a pak ho poslat domů hladového. Při večeři si povídali o nové kolegyni v jeho práci a o zájezdu, na který se Jana chystala s kamarádkou. Pavel se tentokrát ptal a poslouchal.
Když se kolem jedenácté zvedl, aby si objednal taxi, Jana ho požádala, ať ještě zůstane. Políbili se v kuchyni a Pavel nakonec odjel až ráno. Bylo jí s ním dobře. Nemusela vysvětlovat, co má ráda, ani se stydět za své tělo před někým novým. Překvapilo ji hlavně to, jak samozřejmě se vedle něj cítila.
Další týden jí napsal, jestli ji může pozvat na večeři. Potom přišel k ní. Začali se vídat zhruba jednou týdně, někdy Pavel přespal, jindy odešel večer. Jana mu po několika setkáních řekla, že nechce nic uspěchat. Odpověděl, že on také ne.
Považovala to za domluvu. Až později jí došlo, že každý mluvil o něčem jiném.
Taška zůstala v předsíni
První drobnost ji zarazila v říjnu. Pavel si přinesl kartáček, tričko na spaní a pantofle. Zeptal se, jestli je může nechat u ní, aby je nemusel pořád vozit. Jana souhlasila. Sama měla radost, když večer zazvonil a ona věděla, že ráno nebudou muset nikam spěchat.
Pak jednou zavolal, že jí cestou z práce koupil větší balení masa. Měla už domluvené kino, ale odřekla ho a připravila večeři. Podruhé se zeptal, proč plánuje na sobotu výlet, když by mohli společně zajet na chalupu. Jana mu připomněla, že o výletu ví několik týdnů. Pavel řekl, že si jen myslel, že teď budou víkendy trávit spolu.
V listopadu jí zavolala dcera Tereza. Řešily, kdo co přinese na Štědrý den, když se zeptala, jestli rodiče přijedou jedním autem. Jana odpověděla, že to s tátou ještě neprobírala.
„On říkal, že už jste zase spolu. Tak jsem myslela, že přijedete oba a zůstanete přes noc,“ vysvětlila Tereza.
Jana chvíli hledala odpověď. Nechtěla dceři po telefonu vykládat, jak přesně jejich setkávání vypadá. Řekla jí jen, že se s Pavlem vídají, ale na návratu se nedomluvili. Tereza zněla zklamaně. Přiznala, že se na společné Vánoce těšila a už to řekla i bratrovi.
Ten večer měl Pavel přijít. V předsíni položil sportovní tašku a mezi řečí se zeptal, jestli mu Jana nenechá jeden z náhradních klíčů. Čekat na chodbě, když se ona zdrží v práci, mu připadalo zbytečné.
Pro něj to byl návrat
Jana se ho zeptala, co přesně řekl dětem. Pavel odpověděl, že přece nemají důvod něco skrývat. Vídat se, chodit na večeře a spát spolu podle něj znamenalo, že se k sobě vracejí.
„Já jsem ti řekla, že nechci nic uspěchat,“ namítla.
„Právě. Myslel jsem, že tomu dáme čas. Ne že to takhle bude pořád.“
Teprve tehdy mu Jana řekla přímo, že společné bydlení znovu nechce. Vyhovuje jí, že se na sebe těší, ale každý má vlastní domácnost. Pavel se podíval na tašku. Přinesl v ní několik čistých košil a počítal s tím, že u ní zůstane celý víkend.
Zeptal se jí, proč mu to neřekla dřív. Jana chtěla nejdřív připomenout svou opatrnost, ale věděla, že to nebyla celá odpověď. Nechala ho u sebe zabydlovat, měnila kvůli němu program a ráno mu chystala snídani. Bylo jí příjemné, že se snaží. Přitom se nezeptala, co od jejich blízkosti čeká on.
„Měla jsem ti říct, že se nechci sestěhovat. Ne jen že potřebuju čas,“ přiznala.
Pavel jí řekl, že dva roky doufal, že rozvod ještě napraví. Když ho pozvala, aby zůstal přes noc, měl poprvé pocit, že dostal příležitost. Nechtěl být člověkem, který přijde na večeři a ráno zase odnese svoje věci. Jana do té chvíle ani nevěděla, že tak jejich setkávání vnímá.
Ten večer nejedli. Pavel si vzal tašku a kartáček z koupelny. U dveří řekl, že dětem zavolá sám.
Klíč mu zatím nedala
Tři týdny se neviděli. Jana měla několikrát chuť mu napsat, ať přijde alespoň na kávu. Chyběly jí jejich večery i obyčejný dotek při míjení v kuchyni. Zároveň věděla, že pozvánka bez dalšího rozhovoru by je vrátila na stejné místo.
Tereza se jí jednou zeptala, jestli nemohla dát tátovi ještě šanci. Jana jí vysvětlila, že s ním ráda tráví čas, ale spokojenější společné večery pro ni nejsou příslibem společného bytu. Dcera tomu úplně nerozuměla. Další návštěvu už ale rodičům domluvila každému zvlášť.
Pavel se ozval začátkem prosince a navrhl oběd v restauraci. Řekl jí, že si potřeboval připustit, že vlastní představu návratu vydával za jejich společnou dohodu. Pořád nevěděl, jestli mu vztah ve dvou domácnostech bude stačit. Jana mu tentokrát neslibovala, že se její názor časem změní.
Dali si oběd a domluvili se, že příští týden zajdou do divadla. Když se před restaurací loučili, Pavel se zeptal, jestli by potom mohl zůstat u ní. Jana řekla, že ano, pokud tím neplánují nic dalšího. Přikývl, ale bylo vidět, že o tom ještě přemýšlí.
Doma našla v botníku jeho pantofle, které si zapomněl odnést. Nechala je tam. Náhradní klíč zatím zůstal v zásuvce.
