Článek
Když Tereza požádala kamarádku, aby jí svědčila na svatbě, znaly se jedenáct let. Veronika bez váhání souhlasila. Pomáhala vybrat restauraci, objednávala s ní květiny a při zkoušení šatů držela telefon, aby se Tereza mohla zezadu prohlédnout. Všechno vypadalo jako příprava svatby, o které spolu kdysi žertovaly.
Tereze bylo šestatřicet, Jakubovi osmatřicet a společně bydleli osm let v bytě u Olomouce. Veronika, o tři roky starší než Tereza, žila po rozvodu sama. Jakub ji znal téměř stejně dlouho jako svou budoucí ženu. Když přijela, automaticky přidal talíř a nechával je v kuchyni povídat, zatímco si pustil něco v obýváku.
Přípravy svatby jim poskytly čas
Jejich vztah se změnil v červenci, po odpoledni stráveném vybíráním dekorací. U Veroniky otevřely víno a Tereza zůstala déle, než původně slíbila. Když ji kamarádka políbila, neodtáhla se. Domů zavolala, že si dá ještě skleničku a přespí. Jakub jí popřál dobrou noc a připomněl, že ráno přiveze nákup.
Tereza si nejprve říkala, že se to nebude opakovat. Za tři dny ale sama navrhla další návštěvu. Záminkou byly jmenovky na stoly. Ty nakonec skutečně dokončily, jen podstatně později, než by k tomu potřebovaly.
Veronika se jednou zeptala, co to znamená pro svatbu. Tereza odpověděla, že s Jakubem mají společný život, rodiny a spoustu plánů. Neřekla, že ho nemiluje. Měla ráda jeho spolehlivost, jejich byt i obyčejná rána, kdy věděl, jakou kávu jí připravit. Současně celé dny čekala na zprávu od Veroniky.
„Nechci kvůli tomu přijít o tebe,“ dodala tehdy. Veronika jí odpověděla, že ani ona nechce být jen položkou mezi květinami a zkouškou účesu. Tereza ji objala. Na otázku, co bude dál, už ten večer neodpověděla.
Obřad podle ní neměl nic změnit
Během září přibývalo příprav i tajných schůzek. Veronika začala odmítat společné návštěvy u Jakuba. Tereza to nesla nelibě. Doma pak musela vysvětlovat, proč kamarádka nemůže přijít na večeři, když kvůli svatbě spolu tráví tolik času.
Jednou jí Veronika řekla, že už nedokáže sedět naproti Jakubovi a poslouchat jeho plány na svatební cestu. Tereza namítla, že o těch plánech věděla od začátku. Připadala si zahnaná do kouta požadavkem, který přece nikdo nevyslovil, když jejich vztah začínal.
„Vezmu si ho. Neodstěhuju se a nebudu teď všem vysvětlovat, že je všechno jinak,“ řekla. „Ale mezi námi se tím nic změnit nemusí.“ Veronika se zeptala, kdy ji tedy po svatbě uvidí. Tereza navrhla středu, kdy Jakub obvykle hrával squash. Veronika se krátce zasmála a další schůzku už nedomluvila.
Přesto potvrdila, že slíbené objednávky dokončí. Květinářku i restauraci kontaktovala ona a nechtěla jim nechávat nejasné pokyny. Tereza si z toho vybrala hlavně ujištění, že Veronika dál pomáhá. Když jí přišla otázka na počet vývazků, poslala číslo a srdíčko. Veronika odpověděla pouze na počet.
Několik vět měla říct za ně obě
Dvanáct dní před říjnovou svatbou se sešly u Veroniky. Tereza přinesla seznam posledních úkolů a koláčky z pekárny. Chtěla také projít krátký proslov. Veronika slíbila řeč ještě v době, kdy spolu byly jen kamarádky; od té doby o ní nemluvily.
Tereza vytáhla z kabelky papír. Sepsala pár bodů, aby Veronice ulehčila přípravu. Měla připomenout jejich seznámení, Jakubovu trpělivost a to, že Tereza prý vždycky věděla, koho si jednou vezme. Nešlo o dlouhé vystoupení. Podle Terezy by stačily tři minuty.
Veronika papír přečetla a položila ho mezi ně. „Kdy přesně jsem poznala, že k sobě patříte?“ zeptala se. Tereza řekla, že nemusí použít její slova doslova. Ať si vybere nějakou hezkou příhodu. Třeba jak pro ni Jakub přijel, když jí na výletě ujel poslední autobus.
„Ty chceš, abych tam stála a doporučila tě mu?“ zeptala se Veronika. Tereza zrudla. Nemyslela to přece takhle. Chtěla normální svatební řeč, jaké se pronášejí všude. „Nikdo po tobě nechce, abys vyprávěla, co děláme tady.“
Veronika odsunula i krabičku s koláčky. Řekla, že právě v tom je problém. Nestačí, že jejich vztah zůstane tajný; ona má ještě před Jakubem a celou rodinou vysvětlit, jak je správné, že se Tereza vdává. Tereza namítla, že o svatbě nikdy nelhala. Veronika přikývla. „Tak po mně aspoň nechtěj, abych kvůli ní lhala já.“
Náhradu našla rychleji než vysvětlení
Tereza nejdřív nabídla, že proslov úplně vypustí. Veronika však řekla, že nepůjde ani za svědkyni. Šaty si objednala sama a nechá si je, ostatní rozdělané věci předá. Na svatbu nepřijde.
„To mi děláš schválně teď, když už se nedá nic změnit?“ vyhrkla Tereza. Veronika odpověděla, že se dá změnit leccos, jen Tereza nechce. Když jí začala nabízet, že si po obřadu udělají večer samy pro sebe, Veronika zavrtěla hlavou. Otevřela notebook a začala jí posílat kontakty a potvrzené objednávky. Tereza seděla vedle ní a připadala si odbavovaná jako někdo, komu končí zakázka.
Doma řekla Jakubovi, že se s Veronikou pohádaly kvůli přípravám. Jakub se podivil, ale nevyptával se dlouho. Nabídl, že jí zavolá a zkusí je usmířit. Tereza ho zastavila tak prudce, až se zarazil. Potom vysvětlila, že by tím všechno jen zhoršil.
Za svědkyni požádala sestru. Ta souhlasila a hned se zeptala, zda má převzít i proslov. Tereza řekla, že žádný nebude. Sestře to nevadilo. Matka poznamenala, že se kvůli svatbám rozhádala už nejedna rodina, natož kamarádky, a dál probírala počet porcí. Tereza čekala větší potíže. Za dva dny už se jí na Veroniku téměř nikdo neptal.
Právě to ji zaskočilo. Květiny dorazí, šaty má připravené a vedle ní bude při obřadu stát někdo jiný. Veronika žádnou objednávku nezrušila a neudělala nic, na co by si Tereza mohla před ostatními oprávněně stěžovat. Jen večer nepřišla zpráva, na kterou byla zvyklá čekat.
U obřadu stála sestra
V den svatby se Tereza soustředila na jednotlivé úkony. Nechat si zapnout šaty, vzít kytici, přijít včas. Jakub ji před obřadem uviděl na chodbě a rozzářil se. V tu chvíli byla ráda, že všechno nezrušila. Políbil ji opatrně, aby jí nerozmazal rtěnku, a slíbil, že po dnešku už budou mít konečně klid.
Při hostině se sestra naklonila přes stůl a zeptala se, jestli je spokojená. Tereza odpověděla, že ano. Potom čekala, až se hosté zvednou od kávy, a odešla na chodbu k šatně. Veronice zavolala dvakrát. Poprvé si připravila větu, že jí chybí. Podruhé chtěla říct, že se nemusely takhle rozejít. Telefon nikdo nezvedl.
Když se vrátila, Jakub jí schovával kousek dortu, který si sama vybrala při ochutnávce. Poděkovala a snědla ho. Odpoledne tančila, večer se smála se sestřenicí a při odjezdu děkovala hostům. Nebylo to všechno předstírané. O to hůř se jí hledal důvod, kterým by Veronice vysvětlila, proč jí přesto volala.
Doma si Jakub uvolnil kravatu a začal mluvit o zimní cestě, kterou kvůli svatbě odložili. Chtěl ji konečně zamluvit. Tereza seděla na posteli, zatímco jí pomáhal rozepnout drobné knoflíčky na zádech. Zeptal se, jestli zítra Veronice zkusí zavolat společně. Dvě tak blízké kamarádky přece nemohou skončit kvůli hádce o proslov. Tereza odpověděla, že řeč nakonec nikomu nechyběla. Jakub řekl, že nemluví o řeči, ale o Veronice. Tereza si přidržela povolené šaty a vstala. Slyšela, jak za ní znovu opakuje nabídku, že zavolá sám. Otočila se tak rychle, až musela zachytit lem podpatkem. „Ne. Nech to na mně.“ Jakub přikývl. Telefon jí ráno připomene.
