Článek
Seznámili jsme se na večerním kurzu italštiny. Po hodině jsme chodili na kávu. Když mě poprvé pozval na večeři, řekl mi, že je ženatý a doma mají dohodu o vztazích s dalšími lidmi.
Myslela jsem, že slyším jen novou verzi věty, že mu manželka nerozumí.
„S Evou se rozvádět nechceme,“ dodal. „A nechci ti namlouvat něco jiného.“
Ptala jsem se na podrobnosti. Odpověděl na to, co se týkalo nás dvou. O soukromí své ženy mluvit nechtěl.
Nebyla jsem si jistá, jestli podobný vztah zvládnu. Ale Petr se mi líbil a já tehdy opravdu nikoho nastálo nehledala.
Zpočátku jsem odchody vítala
Po rozvodu jsem si zvykla na vlastní byt. Bývalý manžel potřeboval společný program skoro každý večer. Když jsem si chtěla číst, ptal se, jestli se nudím s ním.
Petr přijel, když jsme se domluvili. Uvařili jsme večeři, milovali se a někdy u mě přespal. Jindy odešel a já si pustila seriál, který by se mnou sledovat nechtěl.
Vyhovovalo mi to.
Dvakrát jsem schůzku zrušila kvůli kamarádkám. Jednou jsem mu řekla, ať o víkendu nejezdí, protože potřebuji být sama. Nedělal z toho problém.
Když dnes přemýšlím, proč mu naše uspořádání připadá pořád v pořádku, musím si připomenout i tohle. Nezačínala jsem jako žena, která trpělivě čeká na drobky jeho času.
Její klid mě zaskočil
Evě jsem úplně nevěřila, dokud jsme se nepotkaly. Bylo to po kurzu, když pro Petra přijela. Měli jet rovnou k jeho matce.
Představil nás. Eva věděla, kdo jsem. Krátce jsme si povídaly o italštině.
Pak mu podala bundu.
„Vzala jsem ti ji. Večer má být zima.“
Poděkoval a zeptal se, jestli nezapomněli na květiny.
Nebyla to žádná významná chvíle. Jen dva lidé, kteří byli zvyklí společně někam jezdit a myslet jeden na druhého.
Cestou domů jsem se přistihla, že mě právě tohle mrzí nejvíc. Ne jeho manželka. Jejich obyčejná samozřejmost.
Neměla jsem důvod myslet si, že je nešťastná nebo že se mě bojí. Petr se vedle ní neměnil v jiného člověka. Byl stejně pozorný jako ke mně.
Začala jsem schůzkám přizpůsobovat celý týden
Postupně mi přestaly stačit večery po kurzu. Chtěla jsem s ním i někam odjet. Nabídl prodloužený víkend a strávili jsme ho v jižních Čechách.
Bylo nám hezky. Poslední den jsem navrhla, že bychom mohli zůstat déle.
Nemohl. Doma už měl domluvený program.
Věděla jsem to předem. Přesto jsem byla zklamaná, jako by mě odmítl až v tu chvíli.
Začala jsem si nechávat volné dny, kdy ještě nebylo jisté, jestli se uvidíme. Když kamarádka navrhla kino, někdy jsem počkala s odpovědí, než napíše Petr.
On přitom nikdy nechtěl, abych na něj čekala. Když jsem se mu jednou přiznala, řekl, ať kvůli němu nic neruším.
Jenže když se mu uvolnil večer a já mohla přijít, měl radost. Nikdy se nezeptal, proč mám najednou pokaždé čas.
Více schůzek už nestačilo
Řekla jsem mu, že bych chtěla opravdový vztah. Okamžitě se ohradil.
„A tohle podle tebe není opravdové?“
Mrzelo mě to. Nebyla to přesná věta. Naše blízkost skutečná byla. Jen jsem chtěla také možnost vzít ho mezi přátele nebo společně naplánovat Vánoce.
Petr řekl, že k mým známým někdy zajít může. O svátcích ale bude s rodinou.
Potom navrhl, že by u mě mohl pravidelně zůstávat ještě jednu noc.
Věřím, že mi chtěl vyjít vstříc. Zároveň měl pocit, že najdeme řešení, při kterém se pro něj nic zásadního nezmění.
„Co když mi ani to nebude stačit?“ zeptala jsem se.
Řekl, že potom neví.
Bylo to nepříjemnější než hádka. Oba jsme pochopili otázku a ani jeden neměl odpověď, kterou by druhý chtěl slyšet.
Přála jsem si, aby něco pokazil
Několik dní jsem hledala důvod, proč se na něj zlobit. Vybavovala jsem si zrušené schůzky a chvíle, kdy odcházel dřív, než jsem chtěla.
Jenže si také pamatuji, jak za mnou přijel, když jsem dostala špatné zprávy z práce. Jak mi pomohl přestěhovat skříň a jak vydržel poslouchat něco, co jsem vyprávěla už potřetí.
Není ke mně lhostejný. Právě proto od něj nedokážu snadno odejít.
Jeho manželku nemohu obviňovat vůbec. Nemusí mi nic uvolňovat ani mi dělat místo. Já přijala vztah s člověkem, který už má společný život s ní.
Jen jsem si myslela, že budu chtít pořád totéž.
Poprvé jsem si nechala vlastní plán
Minulý pátek jsem měla jít s kamarádkou do divadla. Lístky jsme koupily před měsícem.
Odpoledne mi Petr napsal, že by mohl přijet. Další volný večer měl mít až za týden.
Začala jsem psát kamarádce, jestli by místo mě nevzala sestru. Pak jsem zprávu smazala.
Petrovi jsem odpověděla, že už mám program.
Napsal, ať si představení užiju. Žádná výčitka, žádné přesvědčování. Měla jsem radost, že jsem tentokrát nic nezrušila, a zároveň mě mrzelo, jak snadno to přijal.
V divadle jsem se dvakrát podívala na telefon. Po návratu domů jsem měla chuť mu zavolat a zeptat se, jestli ještě nemůže přijít.
Nezavolala jsem. O našem vztahu jsem tím nerozhodla. Jen jsem poprvé po dlouhé době nechala platit plán, který nevznikl podle jeho volného času.
