Článek
Jitka bydlela po rozvodu sama v Pardubicích. V úterý večer mívala na jídelním stole rozložené účetní doklady, které nestihla dokončit v práci. Do tanečního klubu ji přivedla kolegyně. Nebyla to seznamka, jak Jitka opakovala dceři, když si z ní dělala legraci. Chodily tam manželské dvojice i lidé bez partnerů a po dvou hodinách většinou skončili v malé restauraci za rohem.
První rok tančila s Oldřichem, tichým mužem, který znal všechny kroky, ale při každé rychlejší skladbě se zastavil a omlouval se. Jitka ho měla ráda, jenže chtěla zkusit víc než pravidelnou čtvrteční lekci. Když do klubu přišel Roman, rozvedený technik o tři roky mladší než ona, sama ho požádala o tanec. Po měsíci Oldřichovi oznámila, že s Romanem začnou chodit také na úterní tréninky. Oldřich přikývl a dál už se jí na partnera neptal.
Úterky začaly končit u ní
Roman ji neopravoval po každé chybě. Počkal na konec skladby a ukázal jí místo, kde se přestali shodovat. Jitce jeho klid vyhovoval. Těšila se ale také na chvíle, kdy po lekci zůstávali poslední u věšáků a on se jí zeptal, jestli už musí domů. Jednou v únoru ho pozvala na kávu. Ráno hledal v kuchyni čistý hrnek a ona mu poprvé po několika letech chystala snídani bez pocitu, že plní něčí samozřejmý požadavek.
Pak u ní zůstával hlavně po úterních lekcích. Přinesl pečivo, někdy láhev vína, v koupelně si nechal kartáček. O sobotách většinou jezdil za otcem nebo něco opravoval doma. Jitka se nevyptávala pokaždé, jestli by nemohl přijet později. Líbilo se jí, že spolu nemusí řešit běžný provoz domácnosti, a zároveň začínala počítat s tím, že ho jednou řešit budou. Když dcera přijela na víkend, Roman se s ní krátce pozdravil ve dveřích a odešel.
V březnu trenérka nabídla zájemcům účast na menší amatérské soutěži. Jitka si cestou domů představovala společnou cestu, převlékání v šatně a fotografii, na které budou stát vedle sebe. Roman mluvil hlavně o hudbě a o tom, kolik potřebují tréninků. Když řekl: „Zkusíme to spolu,“ objala ho ještě před domem. Brala to jako první věc, ke které se přihlásili oba a s předstihem.
Zaplacené hodiny měly patřit oběma
Domluvili si šest soukromých lekcí za čtyři tisíce osm set korun. Trenérka chtěla zaplatit celý blok, Roman čekal na výplatu, a tak peníze poslala Jitka. „Polovinu ti dám v pátek,“ řekl. Ona mávla rukou, že to nespěchá. Koupila si jednoduché tmavomodré šaty a večer mu je ukázala. Roman ji pochválil, přitáhl si ji k sobě a na několik týdnů se jí přestalo chtít ptát, co mezi nimi vlastně je.
Příprava byla méně příjemná než běžné lekce. Jitka při otočkách ztrácela směr a čím víc se snažila, tím hůř reagovala na další pokyn. Roman po třetím opakování přestával vtipkovat. Jednou ji opravil tak ostře, že se trenérka podívala od přehrávače. Cestou k autu jí koupil kávu a položil jí ruku na rameno. Jitka se ho zeptala, jestli ho s ní tančení ještě baví. „Jinak bych tu snad nebyl,“ odpověděl.
Začala doma posouvat konferenční stolek a večer si zkoušela kroky podle záznamu z lekce. Roman jí občas poradil po telefonu, jindy hovor ukončil, protože měl práci. Ani po poslední ze šesti zaplacených hodin neměla pocit, že jsou připravení. Následující čtvrtek přišla do klubu o něco dřív a zastihla Romana na parketu s Lenkou, která tam chodila déle a občas pomáhala začátečníkům. Když Jitku uviděl, pustil Lenku a šel zapnout další skladbu.
O změně už bylo rozhodnuto
Jitka tehdy nic neřekla. Lenka neměla na několik týdnů partnera a lidé se při trénincích běžně střídali. Následující úterý ale Roman položil tašku k lavičce a oznámil jí, že na soutěž nastoupí právě s ní. Nejdřív Jitka čekala, že dodá vysvětlení. Roman se místo toho přezouval. „S tebou budu normálně pokračovat. Jen na tu soutěž pojedeme s Lenkou. Máme teď větší šanci.“
Jitka zůstala stát v kabátě. Zeptala se, kdy se na tom domluvili, a dozvěděla se, že v neděli. Trenérka už o změně věděla, přihlášku zatím nepodali. „Takže zbývalo oznámit to mně,“ řekla. Roman narovnal botu pod lavičku. „Nechtěl jsem to řešit po telefonu.“ Když připomněla jeho dluh za lekce, vytáhl mobil a poslal jí svou polovinu, dva tisíce čtyři sta korun. Převod udělal rychleji, než stačila dopovědět.
Večer k ní přesto přišel, jak byli zvyklí. Přinesl housky a sýr, protože cestou nakupoval. Jitka ho nechala položit tašku na linku, ale talíře nevyndala. „Ty vážně čekáš, že se najíme a všechno bude stejné?“ zeptala se. Roman odpověděl, že spolu přece nemusejí soutěžit, aby se mohli vídat. Jitce připadalo ponižující, jak ochotně oddělil jednu část jejich večerů od druhé. Zároveň nechtěla říct, že právě těch návštěv se bojí vzdát nejvíc.
„Oldřichovi jsi to vysvětlila snadno“
Řekla mu, že jestli chce dál chodit k ní domů, dodrží původní domluvu a nastoupí s ní. Roman si odsunul židli, ale nesedl si. „Takže když s tebou nebudu tančit, nemám sem chodit?“ Jitka odpověděla, že nemíní být dobrá jen na dobu, kdy je zavřený sál. Věděla, že to není přesné. Roman ji poslouchal, pomáhal jí a nikdy před ostatními nezapíral, že spolu odcházejí. Jenže nic z toho teď nechtěla připomínat.
Roman jí řekl, že si soutěžením chtěl něco dokázat a s Lenkou se nemusí tolik hlídat. Jitka namítla, že jí měl říct o pochybnostech dřív, než ji nechal týdny trénovat na společné vystoupení. Na to chvíli neodpovídal. Pak jí připomněl Oldřicha. „Tomu jsi taky řekla, že chceš někoho lepšího. A nemusela jsi s ním být ani naštvaná.“ Jitka se podívala na tašku s nákupem. Přesně si pamatovala úlevu, když Oldřich nedělal scénu.
„S Oldřichem jsem nespala,“ řekla nakonec. „Tak to mi tedy dává pěknou vyhlídku,“ odpověděl Roman. „Buď budu tančit, jak chceš, nebo jsem tě využil.“ Jitka ho požádala, ať odejde. Ještě ve dveřích čekala, že ustoupí aspoň natolik, aby slíbil další rozhovor s trenérkou. Místo toho se zeptal, jestli si může vzít bundu z ložnice. Housky nechal na kuchyňské lince.
Další dva týdny si několikrát napsali. Roman navrhl obyčejnou večeři bez tancování, Jitka odpověděla, že na ni nemá náladu. Potom mu sama přeposlala krátké video z klubové skupiny a po jeho stručné reakci celý večer kontrolovala telefon. Na lekce přestala chodit. Kolegyni řekla, že má hodně práce. Když se dozvěděla, že Roman s Lenkou zůstávají trénovat i po deváté, napadlo ji zavolat mu právě v tu dobu. Telefon nakonec odložila.
V sále zůstalo volné místo
Na sobotní soutěž si koupila vstupenku až ráno. Dceři tvrdila, že chce vidět ostatní z klubu, a skutečně znala skoro polovinu lidí u stolů. Sedla si vedle kolegyně tak, aby měla dobrý výhled na parket. Roman ji zahlédl při příchodu. Vydal se k ní, ale cestou ho zastavila trenérka a potom už nastupovali. Jitka si sundala kabát a pečlivě ho složila na prázdnou židli vedle sebe.
S Lenkou jim to šlo dobře. Jitka poznala místo, kvůli kterému se doma tolikrát zastavovala před konferenčním stolkem. Lenka jím prošla bez zaváhání a Roman se usmál ještě před koncem skladby. Jitka při potlesku zůstala sedět s rukama na kabelce. Kolegyně se k ní naklonila a něco řekla o vydařeném vystoupení. Jitka přikývla. Neměla žádný důvod tvrdit opak, což ji rozčilovalo skoro stejně jako Romanova spokojenost.
Skončili třetí a při vyhlášení dostali medaile. Jitka potom prohodila pár slov se známými a odešla, zatímco se Roman s Lenkou fotografovali. Večer jí napsal, že byl rád, že přišla, a jestli se může zastavit. Zprávu přečetla, odpověď nenapsala. Za chvíli přidal, že medaili nechá doma. Nad tou větou se skoro usmála a už začala psát, aby přijel. Pak text smazala. Do dalšího úterý zbývaly tři dny a ona pořád nevěděla, zda odmítá Romana, nebo čeká, že se sám vzdá Lenky.
