Článek
„Kdyby volal Radek, byly jsme cvičit.“
Klára postavila sportovní tašku pod věšák a kontrolovala se v zrcadle. Měla na sobě nové šaty.
„A pak?“ zeptala jsem se.
„Mám přece keramiku. Domů přijdu v devět.“
Na keramiku kdysi opravdu chodila. Teď místo ní jezdila za ženatým mužem. Naše společné cvičení zrušila taky, jen Radkovi to neřekla.
Znaly jsme se sedmnáct let. Po mém rozvodu mi nosila nákupy a jednou u mě proseděla noc, protože jsem nechtěla být sama. Potvrdit jí hodinu u kamarádky mi připadalo jako maličkost.
Zpočátku jsem si říkala, že mě vlastně ani nepotřebuje. Radek nevolal. Klára se stavovala po práci, převlékla se a před devátou si přijela pro věci.
Jednou tašku zapomněla a Radek ji druhý den vyzvedl cestou z práce. Podruhé zazvonil ve čtvrtek večer. Manželka mu napsala, ať ji vezme domů, když jede kolem. Ona si prý po kurzu ještě sedne s ostatními.
Bylo půl osmé. Právě jsem slévala těstoviny.
„Vy už spolu necvičíte?“ zeptal se.
„Dneska jsme skončily dřív.“
Nabídla jsem mu porci. Omáčky bylo dost. Sundal si bundu a sedl si na místo, kde dřív sedával můj muž.
Ve čtvrtek jsem začala nakupovat pro dva
Radek se u jídla rozmluvil. O zakázce, kterou pokazil kolega, o rozbitém kávovaru i o tom, že poslední dobou večeří nad dřezem.
„To já taky,“ řekla jsem.
Nebyla to pravda. Většinou jsem jedla u televize. Jen se mi líbilo, jak se na mě podíval, když jsme měli něco společného.
Příští čtvrtek jsem mu napsala, že peču kuře a může se zastavit. Klára už byla pryč. Věděla, že jsem ho minule pozvala dál, a vtipkovala, že jí manžela alespoň nakrmím.
Tentokrát přinesl koláč.
„S tvarohem. Pamatuju si, že makový nejíš.“
Překvapilo mě, že to ví. Klára mi na narozeniny pravidelně nosila bonboniéru s ořechy, přestože jsem je vždycky vybírala.
Po večeři se zeptal na moje kino se sestrou. Minule jsem mu vyprávěla, jak se dohadujeme o filmu. Pamatoval si i to.
„Tak jaký jste vybraly?“
„Ještě žádný.“
Ve skutečnosti už jsme měly lístky. Ten den jsem sestře napsala, že jsem unavená.
Další týdny přijížděl rovnou s pečivem nebo lahví. O keramice se mluvilo jako o samozřejmosti. Někdy odjel ještě před Klářiným návratem, jindy si ji u mě vyzvedl.
Já už od šesti poslouchala výtah.
Když mluvil o ženě, snažila jsem se tvářit soucitně. Její jméno mi ale začínalo vadit i v obyčejné otázce, jestli už jedla.
Jednou po večeři utíral nádobí. Sáhla jsem pro utěrku, kterou držel, a nechala ruku na jeho zápěstí.
„Tohle není dobrý nápad,“ řekl.
Nepustila jsem ho.
Políbil mě a potom ustoupil ke kuchyňské lince. Čekala jsem, jestli se přiblíží znovu. Místo toho začal skládat utěrku.
„Musím si doma něco vyřešit.“
Přikývla jsem. O Klářiných čtvrtcích jsem mu neřekla nic. Ještě jsem chtěla, aby ode mě odcházel nerad.
Klára chtěla mít čtvrtky zase pro manžela
V pondělí přišla bez tašky.
„Skončilo to,“ řekla a otevřela lednici. „Dáš mi něco?“
Vyndala jsem sýr. Vyprávěla, že ten muž nakonec od ženy neodejde. Potom se zeptala, co jsme s Radkem posledně jedli.
„Proč?“
„Chci mu ve čtvrtek uvařit. Tak ať nemá podruhé totéž.“
Krájela jsem chleba, dokud se nezeptala, jestli ji vůbec poslouchám.
„A kdyby se ptal na cvičení, pořád jsme cvičily,“ dodala.
Položila jsem nůž.
„My se s Radkem políbili.“
Klára zůstala stát s talířem v ruce.
„Já ti věřím a ty mi zatím lezeš po manželovi?“
„Tobě přece nevadilo, že tu sedí.“
„U večeře.“
Na to jsem nic neměla. Zeptala se, kolikrát přišel, a nakonec mi přikázala, ať mu už nepíšu.
Ten večer jsem mu zavolala.
Přijel, ale bundu si tentokrát nesundal. Řekla jsem mu o alibi i o tom, jak dlouho trvalo. Nejdřív se ptal na data. Pak se rozhlédl po kuchyni.
„A já tady seděl a stěžoval si ti, že na mě nemá čas.“
„Chtěla jsem ti to říct.“
„Před tím polibkem, nebo až po dalším?“
Když odcházel, nabídla jsem mu, aby zůstal. Řekl, že přespí u bratra.
Kláře jsem napsala, ať si odnese boty, mikinu a podložku. Připsala jsem pět set korun za skladování. Nikdy jsme se na placení nedomluvily.
Přišla v sobotu. Na účtovanou částku se zeptala ještě ve dveřích.
„Najednou ti moje věci překážejí?“
„Zabíraly místo celé měsíce.“
Vzala podložku a podržela ji mezi námi.
„Tu jsem koupila já. Pro tebe. Když jsi po rozvodu nechtěla nikam chodit.“
Pamatovala jsem si to. Přesto jsem jí ji nechala v ruce.
Klára si ji zasunula pod paži a sehnula se pro boty. O penězích už nemluvila. Já taky ne, ale tu zprávu jsem neodvolala.
