Článek
„Ty jsem ještě nenašla.“
Krabice ležela za dveřmi do komory. Stačilo je otevřít víc než napůl. Na horní chlopni bylo Klářiným rukopisem napsáno PETR — KNIHY, a pod tím moje menší poznámka: těžké.
„Nespěchá to,“ řekl.
Lyže opřel o stěnu a rozepnul si bundu.
Kláru jsem znala dvaadvacet let. Seznámily jsme se v práci, ještě než jsme měly děti, a potom jsme se pravidelně potkávaly před školkou s taškami, které se zařezávaly do dlaní. Když jsme si půjčovaly peníze, nemusely jsme psát, na co jsou. Když jedna řekla, že nemůže mluvit, druhá zavěsila bez urážení.
Petr k ní patřil tak samozřejmě jako tmavé skříňky v jejich kuchyni. Věděla jsem, ve které zásuvce má vývrtku, ale skoro nic o tom, co ho baví. Na návštěvách se po chvíli vytratil. Klára říkala, že zas musí zkontrolovat sklep, garáž nebo vlastní odraz někde, kde ho nikdo nebude rušit.
Smály jsme se tomu. Když se vrátil, pokaždé se zeptal, čemu se smějeme.
„Ničemu,“ odpověděla jsem obvykle já.
Po jejich rozchodu jsem Kláře pomáhala balit jeho věci. Bylo to v sobotu na začátku listopadu. Petr se přestěhoval do podnájmu, který se teprve dodělával, a ona ho nechtěla pouštět zpátky pokaždé, když zjistí, že mu chybí kabel nebo zimní boty.
„Vždycky mi něco řekne,“ vysvětlovala. „A já pak tři dny přemýšlím, co jsem měla odpovědět.“
Nabídla jsem, že pár krabic necháme u mě. Bylo mi šestačtyřicet, dcera žila v Plzni a po mém rozvodu už dávno zbývalo místo i v předsíni. Klára se mě dvakrát zeptala, jestli si tím nepřidělávám práci.
„Přijede, naloží, odjede,“ řekla jsem.
Přinesla lepicí pásku.
U knih se zarazila. Seděla na zemi a držela tenký svazek s modrým přebalem. Na chvíli ho otevřela, potom zavřela a vložila mezi ostatní.
„Tohle je jeho?“ zeptala jsem se.
„Už jo.“
Pochopila jsem to tak, že nemá náladu se hádat o drobnosti. Krabici jsem přelepila dvěma pruhy pásky. Klára na ni napsala jeho jméno a přidala, ať ji nezvedám sama.
Odvezly jsme šest krabic, lyže a složený stojan na noty, o kterém jsem ani nevěděla, že ho Petr má. Když jsme skončily, daly jsme si u mě víno. Klára si sedla do křesla, ze kterého si při předchozích návštěvách dělala legraci, a poprvé za celý den se rozplakala.
Neříkala jsem jí, že to bude dobré. Jen jsem zůstala sedět vedle ní, dokud se nezeptala, jestli mám něco slaného.
Petr přijel následující středu. Domluvili jsme se na půl šesté. V půl šesté zazvonil, což mi po několika letech schůzek s lidmi, kteří teprve při domluveném čase hledali parkování, připadalo téměř okouzlující.
„Vezmu zatím nářadí a oblečení,“ řekl. „Na zbytek tam pořád nemám místo.“
Zvedl dvě krabice. Ve dveřích se zastavil a podíval se přes ně na mě.
„Díky, Jano.“
„Nemáš zač.“
„Máš. Nemusela jsi to dělat.“
Byla jsem připravená odpovědět, že to dělám kvůli Kláře. Ta věta už byla skoro venku. Místo ní jsem pokrčila rameny a přidržela dveře.
Když přijel podruhé, pršelo. Nabídla jsem mu utěrku na vlasy. Smál se, že už to nestojí za záchranu, ale přijal ji. V koupelně jsem potom našla utěrku úhledně pověšenou přes topení. Můj bývalý muž tam mokré věci házel, jako by se za nimi potřeboval co nejrychleji přestat ohlížet.
Petr si vzal kávu. Sedl si na kraj kuchyňské židle a zeptal se na dceru.
„Pořád dělá ty animace?“
Překvapilo mě, že si to pamatuje. Ukázala jsem mu na telefonu krátký film, který poslala minulý týden. Díval se na něj pozorně. Než dojel do konce, ani jednou se nezeptal, jak se tím dá uživit.
„Tohle dělala ona?“
Pustila jsem mu ho znovu.
Před odchodem hledal telefon. Ležel vedle cukřenky. Podali jsme si ho tak nešikovně, že mi jeho prsty přejely přes dlaň. Byl to sotva dotek. Vzápětí jsem ho požádala, ať počká, že mu ještě dám rukavice z jiné krabice.
Vůbec jsem nevěděla, jestli tam nějaké rukavice jsou.
Kláře jsem vyprávěla, co odvezl. Ptala se, jestli něco říkal.
„Na co?“
„Na mě, Jano. Na co asi.“
O ní nemluvil. Řekla jsem jí to a slyšela v telefonu malé vydechnutí. Nedokázala jsem poznat, jestli se jí ulevilo.
„Hlavně mě pak nepřesvědčuj, že není tak špatnej,“ řekla.
„Já tě nemusím o ničem přesvědčovat.“
Zasmála se. Věděla, jak jsem to myslela. Znělo to jako věrnost, na kterou se nemusí ptát.
Potom jsme mluvily o její mamince a o nové vedoucí v práci. Když jsme zavěsily, zkontrolovala jsem, jestli mi Petr nenapsal kvůli dalšímu odvozu.
Nenapsal.
V prosinci jsme se kvůli odvozům několikrát minuli. Já měla inventuru, Petr dokončoval zakázku mimo město a o svátcích přijela dcera. Byla jsem ráda, že má někdo u mě věci. Mohla jsem mu popřát hezké Vánoce a v dalším řádku se hned zeptat na police.
Třetí návštěvu jsme domluvili na první lednový týden. Protáhla jsem ji já. Měl si přijít jen pro stojan a kabáty. Jeden měl uvolněný knoflík. Nabídla jsem, že ho přišiju, a Petr souhlasil, přestože už držel kabát v ruce a nejspíš by s ním jinak prostě odešel.
Seděli jsme proti sobě u stolu. Našla jsem tmavou nit, nasadila si brýle a snažila se trefit do jehly. Petr se zeptal, jestli mi to nemá podržet.
„To bys mi moc pomohl.“
„Vidíš. Mám spoustu nečekaných schopností.“
Podala jsem mu špulku.
Zblízka měl u levého oka hlubší vrásky než u pravého. Když se usmál, objevila se tam další, kratší. Bylo směšné, že si toho všímám až po tolika letech.
„Klára se mě ptala, jestli o ní mluvíš,“ řekla jsem.
Přestal otáčet špulkou.
„A mám?“
„Nemusíš.“
„Nechci, abys něco vyřizovala.“
Vytáhla jsem jehlu z látky. Začala jsem říkat, že mezi nimi nechci stát. Znělo to rozumně a trochu vznešeně. On mě jen požádal, ať ho nepoužívám jako vzkaz.
Potom se zeptal, co poslouchám, když šiju. Na polici zahlédl malé rádio. Zapnula jsem ho. Zrovna dávali dopravní zprávy, takže jsme se chvíli oba velmi soustředěně zajímali o uzavírku u Hradce.
Při odchodu si kabát oblékl. Knoflík držel trochu stranou. Upravila jsem mu přední díl, abych se podívala, jestli táhne látku, a on se pohnul blíž.
Zůstala jsem s prsty na klopě.
„Dobrý?“ zeptal se.
„Je to jen starej kabát.“
„Na ten se neptám.“
Pustila jsem ho. Pak jsem ho znovu vzala za klopu a přitáhla k sobě.
Políbil mě opatrně. Druhý polibek už jsem začala já. Opřela jsem se zády o stěnu vedle věšáku a přejela mu dlaní po hrudi. Pod kabátem měl obyčejný svetr. Cítila jsem přes něj, jak se nadechl.
Na věšáku visela Klářina plátěná taška. Nechala mi v ní krabičku s obědem po stěhování. Těsně vedle mé hlavy se houpala její červená ucha.
Zavřela jsem oči.
Petr se odtáhl první. Neodešel hned, ale ani se nesnažil posunout mě dál do bytu. Stál přede mnou a na kabátě měl jeden knoflík zapnutý, druhý rozepnutý.
„Neměli bychom to dělat,“ řekla jsem.
„Proč?“
„Víš proč.“
Odstoupil o krok. Musela jsem sundat ruku z jeho svetru.
„Nejsme spolu už skoro tři měsíce.“
„Já vím.“
„Nechci ti říkat, že je to jednoduchý.“
Ani já. Přesto se mi líbilo, že mě nikam netlačí. Připadala jsem si dospělá, opatrná a velmi odpovědná. Zároveň jsem si přála, aby ten krok zase udělal zpátky.
„Potřebuju čas,“ řekla jsem.
Přikývl. Navrhl, že si na zbytek věcí počká, dokud mu dám vědět. Řekla jsem, že kvůli tomu přece nemusí čekat.
Při zavírání dveří jsem se opřela čelem o jejich hranu. Knoflík jsem mu přišila nití, kterou jsem předtím použila na Klářiny kalhoty.
Knihy jsem našla následující ráno.
Ve skutečnosti jsem věděla, kde jsou, celou dobu. Jen jsem do komory nešla s úmyslem je hledat. To rozlišení mi připadalo podstatné, dokud jsem nestála před krabicí a neodlepovala pásku.
Nahoře ležel modrý svazek. Pod ním cestovní průvodce, několik detektivek, knihy o zahradě a starý slovník. Zkusila jsem modrou knihu otevřít. Byly to básně. Na první stránce stálo:
Abys mi nemusel všechno říkat sám. K.
Pod tím datum z léta, kdy jsme obě ještě tlačily kočárky.
Knihu jsem zavřela. Pamatovala jsem si to léto dobře. Klára tehdy pořád tvrdila, že Petr doma nepromluví, pokud mu někdo nepoloží otázku. Myslela jsem, že už tehdy jí to vadilo stejně jako na konci.
Svazek měl uvolněný hřbet. Na několika stránkách byly založené úzké proužky papíru. Otevřela jsem ho znovu, ale žádný proužek jsem nevytáhla.
Vrátila jsem knihu na místo a krabici posunula za dvě tašky s vánočními ozdobami. Nemusela jsem ji stěhovat do sklepa. Nebylo potřeba tak velké rozhodnutí.
V pátek Petr napsal, že už má police a může odvézt všechno. Odpověděla jsem, že o víkendu nejsem doma. Byla to pravda. S Klárou jsme měly od listopadu zaplacené dvě noci v penzionu u Třeboně.
Před odjezdem mi zavolala, jestli pořád můžeme jet. Řekla jsem, že samozřejmě. Vzala jsem si velký kufr, protože chtěla přibalit boty na dlouhé procházky a nechtělo se jí nosit další tašku.
První večer jsme se smály u večeře tak, že se na nás otočil pár od vedlejšího stolu. Klára vyprávěla o nové kolegyni, která každý e-mail začínala oslovením Milé duše. Potom chtěla vědět, jestli se s někým vídám.
„Proč?“
„Protože si tě všímám.“
Vylovila jsem z polévky kousek petržele.
„Nevídám.“
Slovo mi prošlo ústy snadno. Petr u mě byl kvůli věcem. Jednou jsme se políbili. Pořád jsem ještě mohla rozhodnout, že z toho nic nebude.
Klára se chvíli dívala na můj talíř. Pak mi řekla, že by mi někoho přála. A že se nemusím tvářit provinile, jestli mi teď bude dobře.
V sobotu jsme se ztratily na cestě kolem rybníka. Klára si promáčela boty a já se jí smála, dokud jsem nesklouzla do stejného bláta. V penzionu jsme nacpaly do bot staré noviny. Seděly jsme na zemi před radiátorem a ona si opřela hlavu o moje rameno.
„Já si fakt myslela, že s ním zestárnu,“ řekla.
Pohladila jsem ji po vlasech. Věděla jsem přesně, co bych jí obvykle řekla. Tentokrát jsem raději mlčela.
Po návratu přijel Petr pro lyže.
Zeptal se na knihy. Řekla jsem, že jsem je ještě nenašla. Potom jsem nabídla kávu.
Seděl v kuchyni a já mu podala jeho oblíbený hrnek. Za těch několik návštěv už takový měl. Byl velký, bez obrázku, s malou prasklinou v glazuře.
„Jano, můžu tě někam pozvat?“
Opřela jsem se o linku.
„My jsme si říkali, že počkáme.“
„Říkala jsi, že potřebuješ čas.“
„No právě.“
Chvíli otáčel hrnkem.
„Tak mi dej vědět, až budeš chtít. Nemusím si sem pořád pro něco jezdit.“
Zeptala jsem se, jestli tedy moje kafe nikdy nebylo jen kafe. Petr se usmál, ale pak zvážněl.
„Poprvé bylo. Pak už jsem byl rád, že těch krabic nemůžu vzít víc.“
Ta odpověď se mi líbila. Až za chvíli mě napadlo, že i já jsem mu několikrát pomohla do auta s menším nákladem, než by se tam vešel.
Cítila jsem, jak mi hoří obličej. Odpověděla jsem, že těch věcí bylo hodně a že za to nemůžu. Petr řekl, že mě z ničeho neobviňuje.
Když se zvedl, v předsíni mě vzal za ruku. Přejel palcem po mém zápěstí. Stačilo, aby se ke mně sklonil, a všechno, co jsem si předtím připravila, se zkrátilo na jediné přání.
„Dneska ne,“ řekla jsem.
Ruku mi pustil. Vyprovodila jsem ho až na chodbu. Než sjel výtah, napadlo mě zavolat ho zpátky. Místo toho jsem se šla podívat, jestli je krabice pořád za taškami.
Klára přišla ve středu vrátit kufr. Neohlásila se předem, ale to nedělala nikdy. Měla klíč od vchodu a zazvonila až u bytu.
Kufr položila v předsíni. Řekla, že z něj snad dostala všechen písek, i když vůbec neví, kde jsme k němu přišly. Šla jsem dát vodu na čaj a ona se zeptala, kam ho uklidí.
„Nech ho tam.“
„Vždyť se přes něj nedá chodit.“
Kolečka zarachotila. Uslyšela jsem, jak otvírá komoru.
„Sem?“
Otočila jsem se moc pozdě. Tašky s ozdobami stály stranou, protože jsem si ráno potřebovala vzít prodlužovačku. Klára držela kufr za ucho a dívala se dovnitř.
„On si ty knihy ještě nevzal?“
Řekla jsem, že jsme se nějak nedomluvili.
„Včera mi kvůli nim psal.“
Položila kufr vedle dveří. Na krabici byl pořád její nápis. Moje poznámka pod ním nic nezakrývala. Všechno zůstalo tak, jak to zabalila.
„Říkal, že je nemůžeš najít.“
Otevřela jsem ústa. Mohla jsem tvrdit, že jsem je našla právě ráno. Byla by to drobná oprava jedné věty, nic velkého. Klára se ale na krabici nedívala poprvé. Věděla, jak malá je moje komora.
„Já jsem mu to řekla,“ přiznala jsem.
„Proč?“
Konvice začala hučet. Šla jsem ji vypnout dřív, než se voda uvařila.
„Protože jsem chtěla, aby ještě přišel.“
Klára si nesedla. Zůstala v předsíni v rozepnutém kabátě a zeptala se, co mezi námi je.
Řekla jsem jí o polibku. Neřekla jsem hned, který den se stal. Když se zeptala, odpověděla jsem, že před Třeboní.
Přikývla. Pak ještě jednou, pomaleji.
„Takže když jsem se tě ptala u večeře?“
„Já nevěděla, co s tím.“
„Ale co mi odpovědět, to jsi věděla.“
Přišla jsem k ní. Ustoupila tak málo, že jsem si nejdřív myslela, že si jen rovná kabelku na rameni.
„Nechtěla jsem ti ublížit.“
Zavřela oči a já poznala, že právě tuhle větu ode mě slyšet nechce.
„Kdybys mi to řekla, stejně by mě to bolelo,“ odpověděla. „Ale aspoň bych to věděla, než jsem ti celý víkend vykládala, jak mi chybí.“
V kuchyni stály dva hrnky. Jeden jsem jí koupila před lety, aby tu nemusela pokaždé pít z jiného. Nechtěla jsem se na ně dívat.
„Nemůžu za to, že mě přitahuje,“ řekla jsem.
Klára se podívala směrem ke komoře.
„Za tu krabici můžeš.“
Knihy jsem Petrovi odvezla v sobotu dopoledne. Nabídl, že pro ně přijede, ale řekla jsem, že je přivezu sama. Musela jsem si je posunout po podlaze k výtahu a pak jsem dvakrát zastavila mezi vchodem a autem. Klára měla pravdu, neměla jsem je zvedat sama.
Petr čekal před domem. Vzal krabici z kufru a zeptal se, jestli jsem je našla.
„Neschovávaly se,“ řekla jsem.
Díval se na mě přes otevřený kufr auta.
„Já jsem je schovala.“
Položil krabici na zem. Řekla jsem mu, že Klára už ví o nás. Slovo nás mi znělo větší než to, co jsme spolu skutečně měli.
„Je naštvaná?“
Přikývla jsem.
„Víš, ona někdy—“
„Ne,“ přerušila jsem ho. „O ní mi takhle nevyprávěj.“
Chvíli jsme stáli bez řečí. Pak řekl, že jsem ho zastavila správně. Nebyla jsem si jistá, jestli to není jen snadná odpověď. Poprvé jsem si tu nejistotu nechala.
Krabici zvedl znovu. Poděkoval mi za všechny věci, které jsem mu uschovala, a odešel s nimi do domu. Nezeptal se, jestli půjdu nahoru.
S Klárou jsme si deset dní nenapsaly. Dvakrát jsem otevřela náš rozhovor, protože se v práci stalo něco, čemu by se smála. Obě zprávy jsem smazala dřív, než jsem je odeslala. Bála jsem se, že jí připadá, jako bych chtěla pokračovat tam, kde jsme přestaly.
Když jsem jí nakonec napsala, jestli se můžeme vidět, odpověděla až večer. Souhlasila s kávou ve městě.
Přišla včas. Objednala si malé espresso, přestože se mnou obvykle pila velké. Zeptala jsem se na maminku. Řekla, že čeká na výsledky, a sama už se na nic nezeptala.
„S Petrem se teď nevídám,“ řekla jsem.
Zvedla oči.
„To kvůli mně?“
Nevěděla jsem, jak odpovědět, aby to neznělo jako výměna. Když ho odmítnu, budeš mě mít zase ráda. Když počkám dost dlouho, dovolíš mi ho chtít.
„Potřebovala jsem ti přestat lhát.“
Přejela prstem po okraji podšálku.
„A chceš ho pořád vidět?“
„Ano.“
Přikývla. Bylo horší vydržet u stolu než tehdy v předsíni. Neměla jsem konvici, kterou bych mohla jít vypnout.
Před kavárnou jsme se zastavily. Klára si zapínala kabát a já řekla, že mi chybí.
„Ty mně taky,“ odpověděla.
Natáhla jsem k ní ruku. Neucukla, ale ani se nepohnula blíž.
„Já teď jen nevím, co ti můžu říkat.“
Potom šla na zastávku. Dívala jsem se za ní a poprvé mě napadlo, že se už nikdy nemusím dozvědět všechno, co se jí ten den stalo.
Petrovi jsem zavolala večer. Pozvala jsem ho na sobotu do kavárny u nádraží. Zeptal se, jestli mi to místo vyhovuje, protože od mého bytu bylo dost daleko.
Vyhovovalo mi. Neznamenalo nic. Neměla jsem tam jeho hrnek, jeho kabát ani jedinou věc, kvůli které by musel přijít.
V sobotu seděl u okna. Když mě uviděl, vstal a šel mi naproti. Měl na sobě ten opravený kabát. Sáhla jsem mu na rukáv a on mě políbil na tvář, těsně vedle úst.
Při svlékání se mu utrhl knoflík. Odskočil od židle a kutálel se pod vedlejší stůl. Oba jsme se pro něj sehnuli, málem jsme do sebe vrazili hlavami a já se začala smát.
Petr ho zvedl a položil přede mě na stůl.
„Reklamace.“
Už jsem brala telefon, abych to vyfotila Kláře. Zastavila jsem se s ním v ruce.
„Co je?“ zeptal se.
„Nic.“
Pak jsem telefon odložila.
„Chtěla jsem jí to poslat.“
Petr se podíval na knoflík. Chvíli přemýšlel, potom ho schoval do kapsy a zeptal se, jestli si může sednout blíž.
Posunula jsem kabelku z vedlejší židle. Když si sedal, kolenem se dotkl mého. Neodsunula jsem se. Číšnice přinesla dvě kávy a on mi podal cukr.
„Já nesladím,“ řekla jsem.
Přikývl a cukr zase odložil. Nevěděl to o mně. Mohla jsem mu to prostě říct.
Telefon zůstal mezi námi na stole. Displej byl černý. Znovu jsem měla chuť napsat Kláře, že jsem se vedle něj přestala bát, jak vypadám. Nevěděla jsem, komu jinému bych právě tohle řekla.
