Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že mě rozpálí parkoviště před bazénem. Po mateřské s Bárou jsem nastoupila zpátky do účetní kanceláře na tři čtvrtě úvazku a připadala jsem si jako řádek v tabulce. Manžel Petr dělá ve skladu na střídačku ranní a odpolední. Večer usínal s telefonem na hrudi a naše postel sloužila hlavně k tomu, abychom se v ní navzájem nebudili. Nestěžovala jsem si. Prostě jsem fungovala.
Na plavání jsme se střídali, ale čekali jsme spolu
Náš osmiletý Kuba začal v září chodit na plavání se spolužákem Matyášem, každé úterý a čtvrtek od půl páté v krytém bazénu v okresním městě. Matyášův táta Tomáš navrhl, že se budeme po týdnech střídat v řízení. Jeho žena slouží v nemocnici, Petr měl každý druhý týden odpolední, takže to dávalo smysl.
Hned vedle bazénu je hypermarket, a tak jezdil i ten, kdo zrovna neřídil, prý aby aspoň nakoupil. Nákupy se brzy smrskly na deset minut a zbytek tréninku jsme proseděli v autě. První týdny jsme mluvili o jídelně a zapomenutých plavkách. Pak jsem na parkovišti uklouzla na mokrém listí a Tomáš mě chytil kolem pasu. „Opatrně, tady je horká půda,“ řekl. Nedíval se přitom pod nohy.
V autě se začalo mluvit jinak než u bazénu
Cestou tam seděli kluci vzadu se sluchátky. Když jsem v zrcátku kontrolovala, jestli mají zapnuté pásy, potkala jsem v něm jeho oči. Neuhnul. Já taky ne. Voněl chlórem z šatny a dřevitou kolínskou. Když mi pak na parkovišti podával lahev s vodou, chytila jsem ho za zápěstí a držela ho o vteřinu déle, než bylo třeba. „Studené ruce, horká hlava?“ zeptal se. „Hádej,“ řekla jsem.
Jednou v listopadu lilo, okna se zamlžila a motor tikal. Rozepnula jsem si kabát a Tomáš to sledoval tak otevřeně, že jsem se rozesmála. „Co je?“ „Přemýšlím, kdy tě naposledy někdo poslouchal déle než minutu.“ „Petr poslouchá. Hlavně zprávy v rádiu,“ ušklíbla jsem se.
Přiznal mi, o čem sní, a já mu řekla svoje
Řekl, že s manželkou se míjejí jako dva dispečeři. „Víš, co bych chtěl? Vidět tě jednou ráno. Ne v bundě u bazénu, ale rozcuchanou v mým triku, jak mi nadáváš, že jsem vypil poslední kafe. A pak tě vzít zpátky do postele a nepustit tě až do oběda.“ Srdce mi bušilo až v krku. „Na to by sis musel vzít dovolenou.“ „Už jsem se díval, kolik mi jí zbývá.“
Pak jsem mu sama řekla, že u nás se sex plánuje jako nákup. Jednou týdně, pokud zrovna neschne prádlo na sušáku u postele a Petr neusne dřív. Tomáš mi prstem odhrnul pramen vlasů z čela. „Na tebe by se nemělo čekat do čtvrtka.“ „Tak nečekej,“ vypadlo ze mě.
Od té doby jsem si ráno vybírala halenku podle toho, jak se rozepíná. Petrovi jsem neřekla nic. Namlouvala jsem si, že není co. Fotky zamlženého okna s otazníkem, které mi Tomáš večer posílal, jsem ale mazala hned po přečtení.
Měla jsem ruku na klice a mlčela jsem
Jeden čtvrtek jsem si v práci vzala odpoledne volno, prý k zubaři. Tomáš mě ve dvě vyzvedl před kanceláří. Děti měly družinu do čtyř, Petr odpolední do deseti. Ke škole jsme nejeli. Zastavil před naším domem, vypnul motor a nikdo z nás neřekl proč. „Mám nahoře kafe,“ vydechla jsem. „Já vím,“ řekl a naklonil se tak blízko, že jsem cítila teplo jeho tváře. Položila jsem ruku na kliku.
V kabelce mi pípl telefon. Třídní skupina: „Bazén má poruchu, dnešní trénink odpadá.“ Přečetla jsem si to a pár vteřin mlčela. Ruku jsem z kliky nesundala. Napadlo mě, že nám právě přibyly dvě hodiny a nikdo se nebude ptát, kde jsme byli.
Teprve pak jsem to řekla nahlas. Tomáš se usmál: „Tak to máme celé odpoledne.“ A mně došlo, že záminka padla a já kliku pořád držím. Nešlo mi o něj. Šlo mi o to, že mě po roce plenek a výkazů konečně někdo poslouchal. Kvůli tomu jsem byla ochotná vzít cizího chlapa do bytu, kde na sušáku visí manželovy montérky. Pustila jsem kliku. „Promiň.“ „Jasně,“ řekl a nastartoval dřív, než jsem stačila vystoupit.
Vození teď obstarává manžel
Večer jsem Petrovi oznámila, že na plavání bude jezdit on, protože jsem utahaná. Chvíli se ohrazoval kvůli odpoledním, pak si s kolegou vyměnil směny. Matyáše od té doby vozí jeho máma. Ten večer se na mě Petr poprvé za rok podíval pozorně. „A jak se vlastně máš?“ zeptal se. Málem jsem se rozesmála.
Ptá se teď skoro každý večer, ale neumí to. Ptá se jako na stav konta, a když odpovídám déle než dvě věty, sjede očima k telefonu. Tomáš mi od toho čtvrtka nenapsal. Ve třídní skupině dává jen palce nahoru. Ta hodina v autě mi chybí víc než on, a za to se stydím ještě víc.
Když teď vezu Báru k babičce a ona vzadu spí v autosedačce, dívám se do zpětného zrcátka déle, než je nutné. Nikdo se v něm na mě nedívá.
