Článek
„On po tobě kouká,“ řekla Soňa a odsunula prázdný talíř.
Seděly v kavárně u olomoucké tržnice. Klára jí právě ukázala zprávu od Hynka. Před týdnem ho potkala v železářství a od té doby si psali každý večer. Včera se ptal, jestli by po připevnění poličky nezbyl čas také na večeři.
„Jestli ti to vadí…“
„Prosím tě. Tři roky jsme rozvedení. Aspoň nebudeš muset zjišťovat, co je zač.“
Soňa se zasmála a Klára s ní. Znaly se od prvního zaměstnání. Soňa jí pomohla vybrat šaty na svatbu i odnést věci po rozchodu. Hynek býval mužem, který jim při těch návštěvách uvařil kávu a zmizel v pracovně. Teď Klára zjišťovala, že ji dokáže rozesmát i bez Soni.
Na první večeři jí řekl, že se mu líbí, jak vždycky chvíli přemýšlí, než odpoví. Když ji pak před domem políbil, zapomněla na připravené rozloučení. Nahoru ho ještě nepozvala. Chtěla se na další setkání těšit pomalu.
Soňa si o něm řekla sama při jejich další nedělní kávě.
„Tak co? Už ti vařil svoje slavné těstoviny?“
Klára přikývla.
„Ty dělá vždycky, když chce zapůsobit. Mně je uvařil po první hádce. Jen pozor, potom nechá kuchyň na tobě.“
Klára se dokonce zeptala, čím tehdy hádka začala. Až cestou domů si uvědomila, že ví víc, než chtěla.
Příště Soňa zmínila, že Hynek po společné noci nejraději mlčel a četl noviny. Jindy napodobila, jak ji kdysi zval k sobě: „Pojď blíž, vždyť tě odsud ani nevidím.“ Klára stála u její kuchyňské linky s hrnkem v ruce a ucítila, jak jí hoří tváře. Stejnou větu slyšela od Hynka v pátek.
„Tohle mi vyprávět nemusíš.“
„Já vím. Jen abys ho neměla za nějakého tajemného cizince.“
Klára změnila téma. Příště ale Soňa pokračovala další vzpomínkou a ona ji zase nedokázala zastavit hned. Bála se, že bude vypadat směšně: dospělá žena, která nesnese, že její partner měl před ní manželku. Navíc právě tuhle manželku znala celé roky a u některých hádek byla první, komu Soňa volala.
U Hynka pak začala slyšet i to, co neříkal. Když jí po večeři nabídl, ať zůstane, vybavila si Sonin hlas. Když ráno sáhl po telefonu, čekala noviny. Chtěl jí přitom ukázat fotografie míst, kam by spolu mohli jet.
„Ty dneska spěcháš?“ zeptal se.
„Ne. Proč?“
„Už deset minut držíš kabelku.“
Položila ji na zem. Hynek čekal. Mohla mu zopakovat všechno, co slyšela, a sledovat, jak se bude hájit. Místo toho přiznala, že jí Soňa vypráví o jejich soukromí a ona pak neví, co patří jim dvěma.
„Já asi některé věci dělám pořád stejně,“ řekl. „Ani mě nenapadlo, že tě tím můžu zaskočit.“
Přitáhl telefon doprostřed stolu. Na displeji byl malý penzion v Jeseníkách.
„Ale sem jsem chtěl pozvat tebe. Chceš se ještě podívat?“
Klára přikývla. Prohlédli si pokoje a domluvili se, že s rezervací chvíli počkají.
Se Soňou se setkala v úterý po práci. Tentokrát šly parkem; Klára nechtěla rozhovor zakončit tím, že společně umyjí hrnky a budou dělat, že je všechno jako dřív.
„Potřebuju, abys mi už nevyprávěla, jaké to s ním bylo v soukromí.“
Soňa zastrčila ruce do kapes.
„Měla jsem za to, že si můžeme říkat všechno.“
„Taky jsem to tak brala. Jenže potom sedím u něj a myslím na tebe.“
„Tak se mě neptej.“
Klára se nadechla k odpovědi, ale nechala ji dojít několik kroků napřed. U lavičky ji Soňa sama počkala.
„Já se tě ptala taky,“ připustila Klára. „Už nechci.“
Soňa se dívala k dětskému hřišti. Nakonec řekla, že si představovala někoho úplně cizího. Ženu, o níž se dozví náhodou a nebude ji muset vídat při každé nedělní kávě.
„Nemusela jsi nás povzbuzovat.“
„Chtěla jsem být ta, které už je to jedno.“
Klára natáhla ruku k jejímu lokti, jak to dělávala vždycky. Soňa neucukla, ale ani se k ní neobrátila. Klára ruku spustila.
„Já se s ním nechci přestat vídat.“
„Já vím.“
U zastávky Soňa řekla, že by teď nedělní kavárnu raději vynechala. Klára přikývla. Doma ji napadlo několik drobností, které by jí jindy okamžitě poslala. Neodeslala žádnou. Chybělo jí jejich povídání, dokonce i Soniny rady, o které si neřekla.
Za týden se Hynek zeptal na Jeseníky znovu. Klára souhlasila. Soňu o tom chtěla nejdřív zpravit, ale každá formulace zněla jako žádost, aby jí kamarádka odjezd usnadnila. Nakonec jí napsala jen kvůli knize, kterou měla půjčenou. Domluvily předání na další týden.
V sobotu s Hynkem vystoupili z vlaku do studeného slunce. U nádraží si rozložili mapu na nízkou zídku. Klára zahlédla značku zříceniny, kde kdysi se Soňou promokly a pak se hodinu sušily v hospodě. Málem tu vzpomínku začala vyprávět. Na okamžik jí sevřelo hrdlo.
„Kudy chceš jít?“ zeptal se Hynek.
Ukázala na cestu podél potoka a přisunula se, aby viděla na jeho prst. Když se dotkli rameny, neodtáhla se. Pak se k němu naklonila a políbila ho první.
