Článek
Na hory jsme jezdili s partou z někdejšího zaměstnání. Bez partnerů, vždy v lednu do stejného penzionu v Jizerských horách.
Milan žil v Hradci, já s manželem v Kolíně. Bylo nám oběma přes padesát a doma jsme podle vlastních slov měli hlavně povinnosti. Na horách jsme si objednávali další víno a odkládali odchod spát.
První polibek přišel za lyžárnou. Při dalších pobytech jsem už čekala, který pokoj dostane. Poměr jsme udržovali čtyři zimy. Pátou jsem přijela s plánem.
Přes rok jsme si nepsali
Domluvili jsme se na tom hned. Žádné zprávy domů, žádné volání. Milan říkal, že by mu jinak bylo ještě hůř. Mně se líbilo, že se kvůli mně musí ovládat.
Na horách si pamatoval, jakou piju kávu, a ráno mi zabral židli vedle sebe. Jednou jsme vynechali celý den lyžování. Ostatním jsme řekli, že nás bolí kolena.
Poslední večer mi Milan pokaždé řekl, že týden utekl příliš rychle. Nikdy nenavrhl, abychom si další setkání domluvili dřív. Toho jsem si všimla až později.
Doma jsem byla protivná na muže, když nechal na lince drobky. Přitom jsem si nesla zážitky, se kterými se jeho obyčejné úterý nemohlo měřit.
Nabídku jsem přijala před odjezdem
V listopadu mi nabídli práci v hradecké pobočce. Lepší plat, menší tým a nástup v únoru. Vedoucí se ptal, jestli mi nebude vadit stěhování.
Řekla jsem, že mi změna prospěje. Milanovi jsem nenapsala. Chtěla jsem vidět jeho obličej, až mu to oznámím osobně.
Manželovi jsem před Vánoci řekla, že odcházím. Nejen za prací. Zeptal se, jestli někoho mám, a já odpověděla, že ano.
Chtěl vědět, jestli o mém odchodu ten člověk ví. Urazilo mě, že se ptá právě na to. Řekla jsem, že náš vztah už dlouho nefunguje. Na jeho otázku jsem neodpověděla.
Našla jsem si garsonku a zaplatila první nájem. Když jsem v lednu balila lyžařské kalhoty, manžel odnesl z ložnice svoji přikrývku.
Milan začal vyjmenovávat ulice
Řekla jsem mu to první večer. Seděli jsme u stolu v prázdné jídelně, ostatní šli do hospody. Přisunula jsem k němu telefon s fotografiemi bytu.
Nejdřív se zeptal, kde přesně je. Potom, jestli už jsem smlouvu podepsala.
„Bude to deset minut od tebe,“ řekla jsem.
Milan odložil telefon. Vysvětloval, že k němu domů samozřejmě nemůžu.
„Do kavárny na rohu radši nechoď, žena tam bývá skoro denně. A ulici za nádražím vynech, pracuje tam její sestra.“
Ani večery prý nemá jen pro sebe.
„Neboj, nebudu ti zvonit u dveří.“
„Renato, já ti nesliboval, že odejdu.“
Připomněla jsem mu všechny poslední večery. Jak mě držel a říkal, že nechce domů.
„To jsem nechtěl. Ale to ještě není společný život.“
Tu noc jsem zůstala ve svém pokoji. Ráno mi zabral židli jako obvykle a já si sedla jinam. Rozčilovalo mě, že jí snídani a baví se o sněhu. Čekala jsem alespoň zkažený týden i pro něj.
Další dny jsme spolu mluvili před ostatními. V sobotu mi pomohl naložit lyže a popřál, ať se mi v nové práci líbí. Málem jsem mu řekla, že tam přece budu kvůli němu.
Přestěhovala jsem se i tak
Manžel se při mém návratu zeptal, kdy přijede stěhovací auto. Řekla jsem mu termín. Nedokázala jsem přiznat, že člověk, kvůli kterému jsem tolik spěchala, o můj příchod nestojí.
V Hradci jsem si zvykla na práci i malý byt. Milanovi jsem jednou zavolala. Navrhl oběd někdy během týdne, až bude mít volněji. Když se tři týdny neozval, znovu jsem nevolala.
Rozvod jsem začala řešit sama. Manžel se mnou jedná slušně, což mi někdy vadí víc, než kdyby mi vyčítal Milana.
Na podzim přišla pozvánka na další hory. Milan do společné skupiny napsal, že tentokrát nejede. Jako důvod uvedl práci.
Odpověděla jsem, že já také nemůžu. Po změně místa prý nemám na týden dovolené pomyšlení. Kolegyni jsem přitom už slíbila, že se v lednu bez potíží vystřídáme.
Když se mě v práci zeptala, proč tedy nikam nejedu, začala jsem vyprávět o drahém ubytování. Nabídla mi kontakt na levnější penzion. Poděkovala jsem a nechala si ho poslat. Bylo jednodušší dál probírat ceny než říct, že bez Milana o týden s ostatními nestojím.
