Článek
V sobotu dopoledne se před Lenčiným květinářstvím střídali muži v oblecích s lidmi, kteří spěchali na rodinné obědy. Lenka jim balila růže a rovnala stuhy. Za měsíc se měla vdávat sama. V zásuvce pod pokladnou leželo dvanáct krémových pozvánek, které ještě neodeslala.
Bylo jí sedmačtyřicet a obchod vedla jedenáctým rokem. Richard rád vyprávěl, že ji poznal mezi květinami. Nebyla to docela lež. Jen vynechával prvních sedmnáct let jejich známosti.
Poprvé mu dělala doprovod na firemní večeři, když jí bylo sedmadvacet. Předem dostala čas, adresu i požadavek na tmavé šaty. Richard byl po rozvodu a nechtěl celý večer odpovídat, kde má ženu. Lenka se uměla ptát, smát se ve správnou chvíli a nepřipomínat, že se za dvě hodiny rozloučí.
V následujících letech si ji několikrát objednal znovu. Nebyl jejím zachráncem ani velkou láskou. Platíval včas a nezůstával jí po něm nepříjemný pocit, což tehdy považovala za dost. Se stejnou prací jí pomáhaly Eva a Marcela: doporučovaly jí klienty, půjčovaly šaty a čekaly na zprávu, že dojela domů.
Pak si otevřela květinářství a Richard se odmlčel. Znovu přišel až před třemi lety, tentokrát pro smuteční vazbu. Zdržel se u pultu a pozval ji na večeři. Lenka mu řekla cenu kytice. On se zasmál, že zbytek večera už snad nemusí objednávat.
Tentokrát ho chtěla vidět i po zaplacení účtu. Líbilo se jí, že zná její minulost a nemusí před ním pečlivě volit slova. Když u ní poprvé zůstal do rána, připravila snídani pro dva a nechala ho dlouho spát. Byla pyšná na rozdíl, který nemohl vidět nikdo kromě nich.
Zásnuby přijal její malý okruh přátel bez velkého překvapení. Richard před Evou a Marcelou prohlásil, že nikdy nechápal muže, kteří žárlí na ženskou minulost. Lenku přitom držel kolem ramen. Užívala si to natolik, že přehlédla, jak rychle pak změnil řeč.
První úprava přišla kvůli jeho dospělé dceři. Richard navrhl, aby říkali, že se seznámili v obchodě. Dcera je prý na podobné věci citlivá. Lenka souhlasila; nechtěla začínat společný život vyprávěním, které mohlo každého svádět k dalším otázkám. Pak stejnou verzi zopakovala jeho sestře a nakonec i ženě, která jim připravovala svatební oběd.
Když sepisovali hosty, Richard přeškrtl Evu a Marcelu. Udělal to lehce, jako by opravoval překlep. Lenka se zeptala proč. Odpověděl, že na malou svatbu nepatří každý a ty dvě přece znají hlavně z někdejší práce. Jeho spolužák, kterého dvacet let neviděl, na seznamu zůstal.
Lenka mu připomněla šaty, které jí Eva půjčila na jejich první večeři. Richard položil tužku. „Právě proto nemusí sedět vedle mojí dcery.“ Lenka si představila, jak by u stolu hlídal každou jejich vzpomínku, a sebe, jak by mu s tím pomáhala.
Nenutil ji, aby se s nimi přestala stýkat. Jen chtěl, aby ten jeden den zůstaly stranou. Lenka několik večerů přemýšlela, zda to opravdu není malá cena. Toužila si ho vzít. Chtěla přijít mezi jeho příbuzné jako žena, kterou si vybral, a slyšet, jak ji představuje bez zaváhání.
V pondělí mu v květinářství řekla, že si ho nevezme. Nechtěla, aby její rozhodnutí odbyl tím, že si o něm promluví ráno v posteli. Odešel s tím, že kvůli dvěma kamarádkám zahazuje všechno ostatní. Lenka pak odvolala obřad, dala vědět rodině a zavolala do restaurace. Místo svatebního oběda objednala menší stůl pro přátele. Část zálohy už dostat zpátky nemohla.
Pozvánky roztrhala, šaty nechala viset ve skříni. Když jí Richard o týden později večer zavolal, zvedla telefon dřív, než stačila zhasnout v kuchyni. Ptala se, zda jedl. Teprve potom jí došlo, jak snadno by z té otázky mohla být nabídka, aby přijel. Richard mluvil laskavě a o seznamu hostů se nezmínil.
Na večeři přišly Eva i Marcela. Lenka jim řekla o ztracené záloze, ale telefonát zamlčela. Když si připili, Eva se zeptala, jestli svatby lituje. Lenka odpověděla, že by je nikdy nenechala stát venku. Byla to pravda. Na otázku však neodpověděla.
