Článek
Poprvé u něj vybalovala s radostí. Byli spolu něco přes rok a dosud přespávali střídavě jeden u druhého. Ve svém pronajatém bytě Denis vyklidil polovinu skříně a koupil druhý koš na prádlo. Lucie do něj hodila svetr a rozesmála se, že to tedy myslí vážně.
Měla za sebou poslední den v malém květinářství na kraji Brna. Provozovnu zavřela, protože už několik měsíců sotva zaplatila náklady. Zbylé stuhy a vázy rozdala, pracovní zástěru nechala v krabici. Současně jí končil podnájem. Denisovu nabídku přijala dřív, než stačila spočítat jiné možnosti.
„Rok nemusíš přispívat na bydlení ani jídlo,“ řekl. „Najdeš si něco, co tě zase bude bavit.“
„A potom?“
„Potom se domluvíme.“
Zpočátku spolu uměli celé odpoledne proležet na pohovce. Když ji přitáhl k sobě, zapomněla na prázdnou výlohu i poslední neprodané růže. Líbilo se jí, že nemusí pokaždé odjíždět s taškou přes rameno.
První rozpaky přišly v supermarketu. Přidala do vozíku krém na ruce, podívala se na cenu a vrátila ho. Denis si toho všiml.
„Vždyť ho používáš. Vezmi si ho.“
Poslechla. Doma pak vyčistila troubu, přestože chtěla odpoledne projít nabídky práce. Když Denis přišel, povšiml si čistého skla a políbil ji do vlasů. Byla ráda, že si všiml.
Začala vařit jídla, která měl rád. Na středeční procházku s kamarádkou dvakrát nešla, protože Denis slíbil skončit v práci dřív. On přitom jen řekl, kdy přijde. Nežádal, aby na něj čekala.
Jednou večer se k ní přitulil a zeptal se, jestli nepůjdou spát. Lucie si chtěla ještě číst. Už měla na jazyku, že dnes nechce, ale zahlédla na stolku účet za nákup. Zvedla se s ním.
Ráno se na sebe zlobila. Denis byl něžný a nemohl vědět, co se v ní večer odehrálo. Přesto mu při odchodu nedokázala dát obvyklý polibek.
„Je ti něco?“
„Jen jsem špatně spala.“
Příště odmítla. Denis řekl, že dobře, a sáhl po knize. Lucie však zůstala vzhůru. V duchu sečetla, co za ni ten den zaplatil, potom přidala půlku nájmu, který neplatila už čtvrtý měsíc. Nakonec položila ruku na jeho rameno.
„Už ses mi rozhodl nevěnovat?“ zeptala se.
Odložil knihu. „Myslel jsem, že chceš mít klid.“
Nedokázala mu vysvětlit, proč se jí ulevilo a současně zastydělo. Další týdny uhýbala jeho dotekům už v kuchyni. Bála se chvíle, kdy bude muset znovu rozhodnout, co mu může odmítnout.
Denis se zeptal v neděli, když skládali suché prádlo. Držel její povlak na polštář a hledal druhý roh.
„Ty se tady necítíš dobře?“
Lucie přejela dlaní po látce.
„Mám pocit, že ti málo dávám.“
„Kvůli penězům? Klidně to necháme i déle než rok. Já na tebe netlačím.“
Rozplakala se tak náhle, že povlak pustil. Posadil se vedle ní a ona ze sebe po kouscích dostala troubu, zrušené procházky i večery, kdy šla s ním, ačkoli nechtěla. Pomalu stáhl ruku z jejího kolena.
„Proč jsi mi to neřekla?“
„Protože by to znělo, jako že si o tobě myslím něco hrozného.“
Chvíli mlčel.
„Tak to sepíšeme. Kolik jsem za tebe dal, bude půjčka. Vrátíš mi to, až budeš mít práci. A nemusíš mi nic vynahrazovat.“
Lucie zavrtěla hlavou. Představila si částku, kterou by nosila v hlavě místo dosavadních odhadů.
„Nechci z toho zpětně udělat dluh. Potřebuju si zase platit, kde bydlím.“
Nabídl, ať mu posílá malou částku, až začne vydělávat. Několik dní o tom přemýšlela. Pořád však viděla rozdíl mezi svým příspěvkem a polovinou společných výdajů.
Nakonec přijala místo ve výdeji obědů. Nebyla to práce, o jaké snila, ale věděla, kolik dostane a kdy. Z posledních úspor zaplatila kauci za pokoj u starší ženy, kterou jí doporučila kamarádka.
Když Denisovi oznámila, že se po první výplatě odstěhuje, odstrčil nedopitý čaj.
„Já jsem s tebou chtěl bydlet. Ne tě jen někde ubytovat, než budeš mít na vlastní.“
„Já s tebou chci být.“
„Ale jinde. A mám čekat, až se budeš chtít vrátit?“
Lucie sklopila oči. „To ti teď slíbit neumím.“
Ten večer už spolu skoro nemluvili. Když se k tomu za dva dny vrátili, Denis řekl, že o ni nechce přijít. Dohodli se, že spolu budou dál chodit. O návratu do bytu už nepadl slib.
První čtvrtek v novém pokoji jí napsal, zda přijde večer. Odmítla, protože byla po směně unavená. Jeho stručné „tak si odpočiň“ četla třikrát. Potom si opravdu lehla.
V sobotu se domluvili znovu. Cestou k němu si koupila známý krém na ruce. U pokladny ji potěšilo, že jí ještě zbývá na autobus.
Denis otevřel v tričku, které mu kdysi vybrala. Lucie zůstala stát na prahu a chvíli si ho prohlížela.
„Co je?“ zeptal se.
„Těšila jsem se na tebe.“
Řekla to dřív, než jí stačil vzít tašku. Pak vešla a začala mu vyprávět, co se ráno stalo v práci.
