Článek
Alžběta přišla do souboru v menším městě u Kolína dva roky po rozvodu. Zpočátku pomáhala s kostýmy a hrála ženy, které přinesly dopis nebo někomu otevřely dveře. Na podzim jí režisér nabídl hlavní roli v komedii o manželské nevěře. Text si odnesla domů v deskách a poprvé ho přečetla ještě v kabátě.
Jejího partnera měl hrát Pavel, manžel kamarádky Hany. S Hanou se znaly z práce a několik let spolu chodily ve čtvrtek na plavání. Pavel je občas vyzvedával autem. Alžbětě vždycky připadal pozorný, ale až při zkouškách zjistila, jak příjemné jí je, když se jeho pozornost soustředí jen na ni.
Pavel znal jeviště lépe. Ukazoval jí, kam se postavit, aby ji diváci viděli, a zůstával s ní opakovat delší rozhovory. Když poprvé zvládla celou scénu bez nápovědy, pochválil ji před ostatními. Doma potom uklízela kuchyň a jeho větu si přehrávala častěji než vlastní repliky.
Součástí hry byl polibek. Zpočátku ho jen naznačovali, později režisér požádal, aby scénu konečně dohráli. Alžběta při ní zapomněla, co má říct dál. Pavel se usmál a zachránil ji další větou. Ostatní se zasmáli také. Ona ještě cestou domů cítila rozpaky, ale druhý den už se na další zkoušku těšila.
Haně vyprávěla hlavně o kostýmu a o tom, kolik textu se musí naučit. Když jí kamarádka řekla, že Pavel doma chválí její pokroky, měla radost, kterou nedokázala dobře skrýt. Hana dodala, že je ráda, že Alžběta po rozvodu zase někam chodí. Ta přikývla a podrobnosti zkoušení si nechala pro sebe.
Ve středu zůstali po zkoušce v šatně poslední. Alžběta ještě věšela šaty na ramínko, Pavel čekal, až si vezme kabát. Nabídl jí odvoz, jako už několikrát. Místo odpovědi se zeptala, jestli ho baví čekat tam pokaždé kvůli ní. Řekl, že kvůli každému by nečekal.
Přistoupila blíž. Tentokrát mezi nimi nebyl stůl z kulis ani pokyn režiséra. Pavel ji políbil a ona mu položila ruce na ramena. Když od sebe odstoupili, zůstala se usmívat. Chtěla něco říct, ale Pavel už zvedal ze židle klíče. „Půjdeme. Je pozdě.“
Cestou autem mluvil o příští zkoušce. Alžběta ho u svého domu pozvala na kávu, přestože bylo skoro deset. Odmítl s tím, že Hana čeká. Její jméno pronesl obyčejně, jako kdykoli předtím. Alžběta vystoupila a až u dveří si uvědomila, že se ho ani nezeptala, co pro něj ten polibek znamenal.
Následující den mu napsala, že by ho ráda viděla mimo divadlo. Odpověděl až večer: podle něj se nechali unést a neměli by to opakovat. Alžběta měla chuť mu připomenout, kdo koho políbil. Nakonec napsala, že na obyčejné kávě přece nic není. Přitom věděla, že o obyčejnou kávu nestojí. Další odpověď nedostala.
V pondělí přišla do sálu dřív. Chtěla si s Pavlem promluvit, ale dorazil současně s režisérem a začali rovnou stavět židle. Když se dostali k milostné scéně, Pavel navrhl, aby polibek vynechali. Prý zpomaluje rozhovor a Alžběta se při něm zbytečně soustředí na to, co má udělat.
„Je z toho nejistá už několik zkoušek,“ dodal. Alžběta držela otevřený text a čekala, jestli se jí někdo zeptá. Režisér řekl, že by byla škoda scénu oslabit, ale nechce nikoho nutit. Pavel přikývl, jako by právě vyřešili její problém.
„Já jsem o vyškrtnutí nežádala,“ řekla. Pavel se na ni podíval. „Tak jsme se asi nepochopili.“ Ostatní čekali u kulis a nápověda měla prst založený v textu. Alžběta zopakovala, že s původní scénou problém nemá. Režisér nakonec navrhl, aby zatím pokračovali dál a rozhodli příště.
Pavel ji po zkoušce zastavil u věšáků. Vysvětloval jí, že chtěl předejít nepříjemnostem. „Tak řekni, že je to nepříjemné tobě,“ odpověděla. Namítl, že by to před ostatními vypadalo divně. Alžběta si oblékla kabát. „Ale že to neumím já, to vypadá dobře.“
Pořád doufala, že ji zkusí zadržet nebo alespoň přestane mluvit o souboru. Místo toho jí řekl, ať kvůli jedné chybě nekomplikuje všechno ostatní. Zeptala se, jestli tou chybou myslí polibek, nebo to, že před ostatními svalil problém na ni. Pavel si povzdechl. „Nemusíš ze všeho dělat výstup.“
Druhý den zavolala režisérovi a z role odstoupila. Řekl jí, že už mají vytištěné plakáty a do premiéry zbývá šest týdnů. Mohl by roli převzít někdo jiný, ale museli by přidat zkoušky. Alžběta se omluvila. Neřekla, že je nemocná ani že nestíhá práci. Přiznala jen, že s Pavlem teď hrát nechce.
Haně zavolala večer. Nechtěla, aby se o jejím odchodu dozvěděla na plavání od někoho jiného. Nejprve se pokusila vyprávět o změně scény, ale Hana ji přerušila otázkou, co se mezi nimi stalo. Alžběta řekla o polibku v šatně i o svém pozvání domů. Na druhém konci bylo dlouho ticho.
„A kdyby přišel, tak mi teď taky voláš?“ zeptala se Hana. Alžběta nedokázala odpovědět hned. Řekla, že neví. „Tak aspoň netvrď, že mi to říkáš kvůli mně.“ Hana hovor ukončila. Ve čtvrtek na plavání nepřišla a Alžběta jí další společnou cestu nenavrhla.
Roli převzala Irena, která původně hrála sousedku a velkou část textu znala z odposlechu. Alžběta jí předala šaty i své poznámky. O Pavlovi se nebavily. Irena potřebovala hlavně zjistit, kdy bude mít sál volný na zkoušení, a Alžběta jí pomohla obvolat několik lidí. Bylo snazší zařizovat náhradu než večer zůstat doma v době, kdy dřív odcházela do divadla.
Při vracení poslední tašky s kostýmy zaslechla ze sálu známý rozhovor. Irena právě dořekla větu před polibkem. Alžběta zůstala stát ve dveřích a viděla, že scéna pokračuje v původní podobě. Pavel neměl potíže ani se soustředěním, ani s tempem. Tašku položila v šatně a odešla, než začali připomínky.
Dnes si Alžběta přiznává, že by po zkouškách ráda čekala na Pavla dál, kdyby o ni stál. Odmítnout ji mohl. Nemusel kvůli tomu vysvětlovat souboru, že svou scénu nezvládá. Jenže ani tahle výhrada nic neměnila na tom, co sama chtěla udělat Haně. Jejich společné čtvrtky se nevrátily.
Dva lístky na premiéru už předtím koupila rodičům. Matka jí zavolala, zda se kvůli ní nemají návštěvy vzdát. Alžběta řekla, ať jdou. Když se matka zeptala, podle čeho pozná, která role byla její, popsala jí šaty. Pak ještě dodala, ve které scéně se má dívat pozorně. Byla to ta první, za kterou ji Pavel pochválil.
