Článek
Když Petr poprvé navrhl, že si na sebe uděláme čas předem, přišlo mi to docela hezké. Jsme spolu šestnáct let, dcera už bydlí sama a já pracuji jako sestra v nemocnici. On má pravidelnou pracovní dobu, já směny. Často jsme se doma potkávali jen u lednice. Do společného kalendáře napsal na můj volný čtvrtek „večer pro nás“ a zamluvil stůl tam, kam jsme chodili po svatbě. Těšila jsem se. Jen jsem netušila, že večeře bude mít i předem určené pokračování.
Když jsem se po návratu chtěla jen přitulit a usnout, urazil se. Neudělal scénu, ale ráno mi připomněl, že kvůli mně odmítl kamarády. Příště už do kalendáře napsal přímo sex. Namítla jsem, že to snad nemyslí vážně. Řekl, že aspoň oba víme, na čem jsme. Nechala jsem ten zápis být, nechtěla jsem další hádku.
Začala jsem ty večery vnímat už několik dnů dopředu. Když jsem odpoledne četla na pohovce, Petr poznamenal, ať se moc neunavím. Myslel to jako vtip. Já knížku zavřela a šla si raději lehnout, abych večer neměla výmluvu. Jednou jsem na intimitu přistoupila jen proto, aby nebylo doma dusno. Pak jsem se mu vyhýbala ještě víc. Nechtěla jsem mu přiznat, že se mi uleví pokaždé, když musí zůstat déle v práci.
Poprvé jsem zalhala cestou z ranní. V telefonu na mě vyskočila připomínka našeho večera a já Petrovi napsala, že musím zůstat o několik hodin déle za kolegyni. V kavárně u nádraží jsem si objednala kávu a sendvič a dvě hodiny koukala z okna. Nikdo ode mě nic nečekal. Domů jsem přišla otrávená z údajného nedostatku lidí a Petr mi ohřál polévku. Nechala jsem ho, aby mě litoval.
Během dvou měsíců jsem takhle předstírala prodlouženou službu čtyřikrát. Nebyl v tom žádný jiný muž. Dokonce jsem se ani s nikým nechtěla seznámit. Chtěla jsem náš byt, Petra u snídaně a sobotní nákupy, ale večer bez jeho očekávání. Když začal vybírat penzion na prodloužený víkend, pomáhala jsem mu. U pokoje s velkou postelí jsem souhlasně přikývla a dál prohlížela fotografie snídaní. Doufala jsem, že to do té doby nějak přejde.
Popáté jsem už předstírala celou odpolední směnu. Po nákupech a dlouhé procházce jsem seděla zase v kavárně, když Petr zavolal. Přivezl do nemocnice večeři, protože jsem mu ráno tvrdila, že na oddělení nebude čas se najíst. Kolegyně mu řekla, že ten den nesloužím. Zeptal se, kde tedy jsem. Nejdřív jsem chtěla říct jiné oddělení. Pak jsem uviděla svůj odraz v okně, s hrnkem v ruce, a nadiktovala mu adresu.
Přisedl si naproti a krabičku s večeří nechal v tašce. Nevěřil, že tam čekám sama. Řekla jsem mu o ostatních večerech i o kalendáři. Chvíli mlčel a pak se zeptal, jestli je opravdu tak odporný, že musím utíkat mezi cizí lidi. Odpověděla jsem, že se nechci předem zavazovat k sexu. „Tak jsi měla říct ne. Já mezitím doma vařil jak blbec.“ Připomněla jsem mu výčitky po odmítnutí. On mi zase to, jak přesvědčivě jsem popisovala náročné služby.
Doma z kalendáře odstranil naše večery. Zrušil společnou večeři v penzionu a pokoj si nechal změnit na jednolůžkový. Když si v pátek balil, nezkoušela jsem ho zadržet. Myslela jsem si, že pár dnů od sebe potřebujeme. První noc jsem si objednala jídlo a dívala se na seriál dlouho do noci. Druhý den jsem mu poslala fotku nově rozkvetlé orchideje. Odpověděl jen, že ji nemám přelít.
Po návratu se mnou dál nakupuje a domlouvá, kdo vyzvedne auto ze servisu. Sám mi ale vypráví jen to nejnutnější. Na neděli jsem navrhla snídani v našem oblíbeném bistru. Řekl, že už jde s kamarádem na kolo; dřív by se nejdřív zeptal, jak sloužím. Málem jsem mu vyčetla, že na mě nemá čas. Nechci zpátky zápisy v kalendáři. Jenže jsem počítala s tím, že po jejich vymazání mi zůstane všechno ostatní. Teď nevím, jak mu říct, že mi chybí, aby to neznělo jako další slib večera, který pak nedokážu dodržet.
