Článek
Je po jedenácté. V předsíni shodím boty a z kuchyně slyším otevření skříňky. Tomáš na mě počkal. Vezmu dva hrnky, postavím je vedle konvice a zeptám se, jestli chce ještě čaj. On přikývne, ale než stačím otočit kohoutkem, zajímá ho něco jiného. „Tak co jste spolu dneska dělaly?“
Řeknu, že jsme u Renaty vařily a potom už nikam nešly. Tomáš se usměje. Takovou odpověď podle něj můžu dát kolegyni v práci. Nám dvěma se přece nestalo nic, co bych před ním musela schovávat. Právě tím jsem ho před první schůzkou uklidňovala. Konvice zatím zůstane prázdná.
Souhlas, se kterým se dobře odchází
Renatu znám z kurzu keramiky. Je nám oběma přes čtyřicet, ona je rozvedená a já vdaná sedmnáct let. Ještě před dvěma měsíci spolu jen zůstáváme po večerní lekci na víno. Když mi jednou u tramvaje řekne, že mě chce vidět i bez hlíny za nehty, odpovím příliš rychle. Celou cestu domů potom přemýšlím, jak svou radost vysvětlím manželovi.
Tomáše moje přiznání nepohorší. Zeptá se, jestli mě ženy přitahovaly už dřív, a já mu řeknu o dávné známosti, kterou jsem dosud vydávala za kamarádství. Chvíli mlčí. Potom mě obejme a poznamená, že jsem mu takovou zajímavost mohla říct už před svatbou.
Při dalších rozhovorech souhlasí, že se s Renatou můžeme vídat i jako partnerky. Nechci se rozcházet, Tomáš také ne. Domluvíme se na večerech mimo domov a na tom, že mu předem řeknu, pokud zůstanu přes noc. On se navíc zeptá, zda mu o nás dvou budu vyprávět. Odpovím, že před ním nechci mít tajnosti. Už tehdy slyším v jeho otázce něco víc, ale neopravím ho.
Je příjemné nemuset lhát, kam jdu. Tomáš mi připomene láhev v lednici, doporučí halenku a při odchodu mě políbí. Sama si jeho zájem překládám jako velkorysost. Když se mě zeptá, jestli se Renatě halenka líbila, odpovím ochotněji, než bych odpovídala na stejnou otázku o kterémkoli muži.
Co se doma dobře poslouchá
První týdny si vystačím s drobnostmi. Renata mi pustila starou desku, připálila rýži a nemohly jsme se přestat smát. Tomáše však nejvíc zajímá, jak blízko jsme spolu seděly a která z nás se první odhodlala k polibku. Neodpovídám na všechno. Něco zlehčím, jindy ho odbudu smíchem. On to bere jako pokračování hovoru, který se nám oběma líbí.
Část mě si tu pozornost užívá. Tomáš se ke mně znovu chová jako k ženě, o kterou je zájem. Po mých návratech odkládá ovladač a poslouchá, i když nejdřív předstírá, že sleduje televizi. Vím, že ho moje vyprávění vzrušuje, a někdy záměrně nechám odpověď nedokončenou, aby se přiblížil. Jeho nadšení mi doma usnadňuje vlastní touhu po Renatě.
S ní se zatím vztah mění pomaleji. Zvykám si na její ticho, které nemusím hned vyplnit. Když řeknu něco hloupého, neobrátí to ve vtip před dalšími lidmi. Jednou mi přizná, že od rozvodu nikoho nenechala přespat. Neříká to pyšně. Ráno mi udělá místo u malého stolu a já při snídani nemám chuť nikomu vysvětlovat, proč jsem tam zůstala.
Doma tu větu přesto zopakuju. Chci Tomášovi ukázat, že pro Renatu něco znamenám, a zároveň čekám, že ho potěší moje výjimečné postavení. On se zeptá, jestli ji bývalý manžel tak zklamal, že už muže nechce. Řeknu, že takhle jednoduché to není. Renatino sdělení už ale leží mezi námi a Tomáš o něm může přemýšlet, jak se mu zachce.
Otázka u jejího stolu
Renata se nezeptá po žádné hádce. V neděli dopoledne krájí chléb a já jí vyprávím, že Tomáš našel místo, kde by opravili její starý gramofon. Překvapí ji, že o něm ví. Řeknu, že mu doma přece občas povídám, jak jsme se měly. Položí nůž a chce vědět, co znamená „občas“.
Nejdřív vyjmenuju hudbu, keramiku a připálenou večeři. Potom sama dodám, že ví i o našem prvním přespání. Renata se zeptá, zda zná také její větu o rozvodu. Přikývnu. V kuchyni je slyšet lednice a já čekám na výtku, proti které bych mohla postavit nějaké rozumné vysvětlení.
„Já ti to říkala, protože jsem tě tam chtěla mít,“ odpoví. „Ne abyste to pak doma probírali.“
Namítnu, že Tomáš přece ví, že spolu chodíme. Renata to nezpochybňuje. Nevadí jí, že zná její jméno nebo adresu a ví o našich nocích. Chce však vědět, jestli u ní může něco říct, aniž by si příště představovala jeho reakci. Zbytek chleba už neukrojí. Sáhnu po noži sama, protože nesnesu, jak zbytečně mi ruce leží na stole.
Každému jsem nabídla něco jiného
Renatě jsem při prvních setkáních vysvětlovala, že jde o náš vztah a Tomáš do něj vstupovat nebude. Zdálo se mi samozřejmé, že tím myslím jeho fyzickou přítomnost. O jeho otázkách jsem mlčela. Dokud mi oba umožňovali odcházet i vracet se bez výčitek, neměla jsem důvod rozlišovat, jak každý z nich mým slovům rozumí.
Teď Renatě slíbím, že soukromé věci už vyprávět nebudu. Chce vědět, zda to Tomáš ví. Musím přiznat, že ještě ne. Neřekne, že mi nevěří. Jen se zeptá, jestli si ten rozhovor opravdu chci doma zařídit, nebo jí právě dávám odpověď, po které mě zase nechá přijet.
V pondělí večer proto Tomášovi řeknu, že o intimitě ani Renatiných důvěrných sděleních už mluvit nechci. Odpoví, že na něj přenáším pravidla někoho cizího. On mi vyšel vstříc, nikam mě neposílá potají a teď se má tvářit, že ho to celé nezajímá. Připomene mi vlastní slib. Nemůžu tvrdit, že jsem nevěděla, co od mého vyprávění čeká.
„Mně by pomohlo, kdybych ji aspoň poznal,“ řekne potom. Navrhne obyčejnou kávu u nás doma. Na okamžik ucítím úlevu. Tomáš ale vzápětí dodá, že pak snad pozná, co mezi námi vlastně je.
Najednou po té kávě toužím víc než on. Nemusela bych nic popisovat. Třeba by mu Renata připadala tak obyčejná, že by jeho představy přešly. Anebo by si rozuměli a ona by mi odpustila, co jsem doma řekla. V obou představách pro mě udělá něco, o co jsem se zatím nepokusila sama.
Dva hrnky na středu
Renatě nabídnu setkání zprávou. Napíšu, že by mohlo doma uklidnit situaci. Nezmíním Tomášovu poslední větu. Odpoví až odpoledne: nechce chodit k nám a vysvětlovat mému manželovi vztah, který měla se mnou. Ve středu se raději neuvidíme. Potřebuje si rozmyslet, jestli v tom chce pokračovat.
Zavolám jí, ale telefon nezvedne. V rozepsané zprávě jí chci připomenout, kolik jsem kvůli ní doma otevřela. Zarazím se až u slov „kvůli tobě“. Celou dobu jsem přece chtěla chodit já. Smažu je a napíšu jen, že mě mrzí, co jsem Tomášovi vyprávěla. Odpověď nepřijde.
Ve středu večer vytáhnu ze skříňky dva hrnky, jako by mi ruce předbíhaly hlavu. Tomáš přijde do kuchyně a zeptá se, proč nejsem u Renaty. Řeknu mu, že teď nechce. Po chvíli se nadechne k další otázce, potom se podívá na připravený stůl a odejde zpátky k televizi.
V konvici se dovaří voda. Sáhnu do krabičky pro dva čajové sáčky. Z obýváku Tomáš zavolá, že si nic nedá, a já zjistím, že sama na čaj také nemám chuť. Sáčky vrátím a oba hrnky odnesu čisté zpátky do skříňky. Ještě chvíli stojím u otevřených dvířek. Tomáš ztlumí televizi, ale nezavolá mě.
