Článek
Martin nikdy nevypadal jako žárlivý muž. Když Pavla potkala někoho ze své minulosti, zeptal se nejvýš, zda ho má pozdravovat. Po sedmnácti letech manželství jí taková samozřejmost občas vadila. Nechtěla kontrolu telefonu. Chtěla někdy vidět, že by mu její odchod mohl zkazit víc než rozdělení domácích povinností.
Erika potkala v září před olomouckým knihkupectvím. Žili spolu tři roky, dávno před jejím seznámením s Martinem. Nyní byl rozvedený, vrátil se do města a otevřel malé grafické studio. U kávy si vyměnili čísla. Když to doma vyprávěla, Martin odložil tablet a chtěl vědět, jestli Erikovi ukázala svou novou fotografii z hor.
Pavlu jeho zájem pobavil. Řekla, že neseděli nad albem, a čekala konec rozhovoru. Martin se však večer vrátil k tomu, zda jí Erik pořád připadá přitažlivý. Odpověděla, že ano. Bylo příjemné vyslovit něco, po čem manžel zpozorněl. Tu noc se k ní přiblížil jinak než obvyklým ospalým dotykem před zhasnutím.
O několik dní později navrhl společnou večeři. Chtěl prý poznat muže, se kterým si vybrala žít ještě před ním. Pavla se zeptala, jestli tím něco zkouší. Martin se usmál: „Třeba mě baví, že se na tebe někdo dívá.“ Připadalo jí to smělé a trochu směšné. Přesto Erikovi zavolala a pozvala ho na sobotu.
Místo u stolu
Před večeří Martin uvařil a Pavla si vzala zelené šaty, které dlouho nevytáhla ze skříně. Když se zeptal, zda je zná i Erik, rozesmála se. Koupila je přece před dvěma lety s ním. Martin jí zapnul řetízek a poznamenal, že aspoň uvidí, co propásl. Tentokrát už jí ta věta připadala trochu nacvičená.
Erik přinesl víno a většinu předkrmu se s Martinem bavil o opravách jejich domu. Pavla poslouchala ceny oken a začínala mít pocit, že se kvůli obyčejné návštěvě zbytečně vystrojila. Pak se jí Erik zeptal na keramickou mísu. Poznal její práci, i když s keramikou znovu začala teprve nedávno.
Vyprávěla mu o pronajaté dílně a připálené první várce. Martin doplnil, kolik ten koníček stojí, a potom se zeptal, zda byla Pavla takhle tvrdohlavá i za Erikových časů. Erik odpověděl, že si pamatuje hlavně její ochotu vstávat v sobotu ve čtyři, aby stihli vlak. Pavla se zasmála. Martin se místo smíchu zeptal, kde tehdy spávali.
Nejdřív odpověděla názvem kempu. Manžel však pokračoval: jestli měli jeden stan a zda už tehdy nesnášela spacák zapnutý až ke krku. Pavla položila příbor. „To už snad stačí.“ Martin zvedl ruce, jako by nechápal, co provedl. Jen si povídají. Erik přece není cizí člověk a všichni jsou dospělí.
Erik se obrátil přímo k němu. „Pozvali jste mě na večeři, nebo na vzpomínání na Pavlu ve stanu?“ Chvíli bylo slyšet jen hučení digestoře. Martin se zasmál příliš nahlas a řekl, že nemá být tak upjatý. Pavla začala sklízet talíře, přestože Erik ještě nedojedl. Potřebovala něco udělat, aby nemusela rozhodnout, koho se před kým zastane.
Když přišla s dezertem, Erik už stál. Poděkoval za jídlo a odmítl se znovu posadit. Pavla ho doprovodila ke dveřím. Řekl jí tiše, že o společné vzpomínky nestojí v takovém podání. Chtěla se omluvit, ale z kuchyně zavolal Martin, že mu přece neposílají účet. Erik se na ni ještě jednou podíval a odešel.
Co nebylo domluveno
Martin potom tvrdil, že host večer zbytečně pokazil. Pavla mu připomněla otázku na spacák. Odpověděl, že o jejich minulosti přece sama vyprávěla. Považoval za rozdíl, jestli se ptá manžel, nebo nějaký chlap v hospodě. Pavla naopak poprvé pocítila, že se před vlastním mužem nechce podrobnostmi obhajovat.
Nakonec přiznal, že ho představa jejího dřívějšího vztahu přitahuje. Chtěl Erika slyšet, chtěl vidět, jak se na ni dívá, a večer pak být s ní. Pavla se zeptala, proč jí to neřekl takhle předem. Martin namítl, že pak by to nebylo přirozené. Ta odpověď ji rozčílila víc než otázky u stolu. Ona i Erik měli být přirození v jeho připraveném večeru.
V neděli dopoledne Erikovi napsala, zda by se mu mohla omluvit osobně. Sešli se v kavárně u jeho studia. Zpočátku mluvila hlavně ona, vysvětlovala Martinovu neobratnost a sama sebe při tom nesnášela. Erik ji přerušil. Nechtěl posudek jejího manželství. Zeptal se, jestli by s ním někdy chtěla přijít na večeři bez manžela.
Při otázce se trochu předklonil a ztišil hlas. Tohle znala: mezi ostatními lidmi uměl mluvit jen k ní. Pavla si přála, aby u stolku ještě chvíli zůstali. Když Erik upřesnil, že ji zve na rande, přikývla. Zlobilo ji, jak snadno poznal její zájem. Domluvili se na pátek. Až cestou domů si připustila, že přijala pozvání bez jakékoli dohody s mužem, za kterého je stále vdaná.
Večer bez vyprávění
Martinovi to řekla ještě v neděli. Nejdřív si myslel, že ho chce potrestat, potom se zeptal, jestli má zavolat Erikovi. Pavla odmítla obojí. Chtěla s ním jít ven a nechtěla, aby Martin cokoli zařizoval. Manžel jí připomněl, že pozvání na společnou večeři nebylo souhlasem s nevěrou. Tentokrát mu nemohla říct, že překrucuje fakta.
„Já vím,“ odpověděla. „Stejně chci jít.“ Martin se zeptal, co má tedy podle ní dělat on. Nedokázala mu nabídnout nic, co by neznělo jako žádost, aby jí výměnou za minulou sobotu teď ustoupil. Celý týden spolu jednali zdvořileji než obvykle. Pavla tu zdvořilost brzy nenáviděla, ale vlastní rozhodnutí nezměnila.
V pátek si vzala stejné zelené šaty. Erik je nekomentoval. V restauraci jí vyprávěl o práci a ona se dvakrát přistihla, že chce začít větu slovy „Martin by na to řekl“. Podruhé se zastavila. Erik se zeptal, jestli sem přišla kvůli němu. Řekla, že ano, a při odpovědi už si nebyla tak jistá jako v neděli. Přesto ho na rozloučenou políbila.
Doma Martin čekal u kuchyňského stolu. Zeptal se, jaký byl večer, a Pavla odpověděla, že dobrý. Když chtěl vědět víc, řekla, že mu podrobnosti vyprávět nebude. „Takže ty rozhodneš, co se stane, a já si mám zbytek domyslet?“ zeptal se. Bylo by snadné vrátit mu jeho vlastní sobotní věty. Pavla to neudělala.
Řekla, že si musejí promluvit o nich dvou. Martin se podíval na hodiny. Celý týden tu prý byl. Potom vstal a šel si ustlat do pokoje pro hosty. Pavla zůstala ve dveřích kuchyně v šatech, ve kterých se ještě před odchodem cítila žádoucí. Když ji požádal o čisté povlečení, vytáhla je ze skříně a podala mu je. Tentokrát se na nic dalšího nezeptal.
