Článek
Dvaapadesátiletá Alena jezdila s manželem Karlem na chalupu jejich známých už od doby, kdy byly děti malé. Skupina tří párů se několikrát ročně scházela na prodloužený víkend. Děti časem přestaly jezdit a večery u venkovního stolu se protahovaly. Alena měla ty návštěvy ráda.
Karel byl ve společnosti výraznější než doma. Vyprávěl historky, doléval víno a uměl ostatní rozesmát. Nejčastěji se jeho pozornosti těšila hostitelka Dana. Když přinesla mísu s jídlem, řekl, že její muž má doma poklad. Když se převlékla po koupání, zeptal se, jestli je opravdu nutné, aby chodila v něčem, v čem se nedá soustředit na rozhovor. Dana ho většinou odbyla a smála se.
„Občas mi to připadalo trapné. Hlavně když udělal poznámku třikrát za večer a čekal, že se pokaždé zasmějeme. Ale nechtěla jsem být ta manželka, která začne u stolu vychovávat svého muže. Říkala jsem si, že ho přece znám a domů pojede se mnou.“
Pravidla vysvětloval hlavně on
Jednou mu Alena cestou z chalupy řekla, že už těch poznámek bylo moc. Karel odpověděl, že Dana dobře ví, jak to myslí. Podle něj byla trocha flirtování mezi lidmi, kteří se znají dvacet let, neškodná. Nepsal jí tajné zprávy, nikam ji nezval a ani ji nenapadlo si na něj stěžovat. Alena připustila, že ho z nevěry nepodezírá. Jen jí nebylo příjemné sedět vedle něj a poslouchat, jak obdivuje jinou ženu.
Karel se zeptal, jestli má tedy celý večer mluvit jen o počasí. Potom dodal, že pokud jí někdo složí kompliment, také jí přece nebude dělat scénu. Alena se ho zeptala, zda si tím je jistý. Řekl, že samozřejmě. Jsou spolu třicet let a nějaký úsměv jejich manželství snad neohrozí.
Tím pro něj rozhovor skončil. Alena jeho další poznámky většinou přecházela, i když ji mrzelo, jak málo podobné pozornosti dostává doma. Nových šatů si Karel všiml až ve chvíli, kdy je pochválil někdo jiný.
Na další víkend přijel i rozvedený přítel
Na zářijové setkání pozvali hostitelé také Michala. Patřil ke starým známým, ale poslední dva roky se scházel s ostatními méně. Po rozvodu prodal společný dům a nějakou dobu řešil hlavně stěhování. Alena ho znala dlouho, jen s ním předtím neměla moc příležitostí mluvit sama. Karel s ním obvykle rozebíral práci nebo sport.
V sobotu dopoledne Alena krájela zeleninu v kuchyni a Michal se přišel zeptat, jestli může pomoci. Dostal prkénko a začali si povídat. Zajímal se o výstavu, na kterou nedávno šla. Alenu překvapilo, že o ní ví. Viděl fotografii, kterou sdílela, a chtěl se zeptat už dřív. Na rozdíl od Karla ho zajímalo i to, proč se jí líbila.
Rozhovor pokračoval při obědě a později během procházky, na kterou vyrazila část společnosti. Michal se držel vedle Aleny. Jednou jí řekl, že si nepamatuje, kdy ji naposledy slyšel takhle se smát. Alena odpověděla, že asi jen neměl čas poslouchat. Bylo jí s ním dobře a poprvé za celý víkend nekontrolovala, kde je Karel.
„Věděla jsem, že se mi to líbí. Nejen povídání o výstavě. Líbilo se mi, že si sedl vedle mě, i když mohl jít za ostatními. Najednou jsem se necítila jen jako Karlova žena, kterou zná odjakživa. A právě proto bych nemohla tvrdit, že v tom z mé strany nebylo vůbec nic.“
Karel se přestal smát
Večer Michal přinesl Aleně skleničku a zeptal se, zda chce dál sedět venku, nebo jí je zima. Karel poznamenal, že jeho žena snad zvládne říct sama, kdy si potřebuje vzít svetr. Michal odpověděl, že se jen ptá, a obrátil se k němu s jiným tématem. Alena si však všimla, že manžel sleduje, ke komu se během rozhovoru naklání.
Později Michal vytáhl telefon, aby jí ukázal program jiné galerie. Alena si přisunula židli, protože na malý displej neviděla. Karel se zeptal, jestli si ti dva už domlouvají další schůzku. U stolu se někdo zasmál. Alena odpověděla, že se dívají na výstavu. Karel dodal, že to tedy musí být velmi zajímavé, když se kvůli tomu odpoledne skoro nebavila s nikým jiným.
Michal telefon uklidil. Dana začala mluvit o tom, kdo ráno zajede pro pečivo, a rozhovor se přesunul jinam. Alena se po chvíli zvedla a šla do kuchyně. Karel přišel za ní. Zeptal se, jestli se dobře baví. Podle tónu bylo jasné, že ho odpověď nezajímá.
„Řekl mi, že nemusím před všemi vypadat jako ženská, která se nemůže dočkat, až ji někdo sbalí. To mě zasáhlo. Ještě chvíli předtím jsem měla radost, že mě někdo poslouchá. Najednou jsem přemýšlela, jestli jsem se opravdu chovala tak, že je mi potřeba připomenout, kdo je můj manžel.“
Jeho legrace měla podle něj jiné hranice
Alena Karlovi připomněla jejich rozhovor v autě. On odpověděl, že kompliment je jedna věc, ale tohle už bylo něco jiného. Tvrdil, že Michal je čerstvě rozvedený a určitě nehledá jen někoho na debatu o obrazech. Alena připustila, že jeho úmysly nezná. Zároveň neviděla, proč by měl být její rozhovor s mužem automaticky horší než Karlovy poznámky k Danině postavě.
Karel namítl, že Dana je vdaná a její manžel sedí celou dobu vedle nich. Nikdo si proto jeho řeči nemůže vyložit špatně. Alena se zeptala, zda by tedy Michal směl být stejně pozorný, kdyby s ním přijela žena. Karel řekl, že slovíčkaří. Chtěl jen, aby se zbytek večera chovala normálně.
Alena se ke stolu vrátila, ale vedle Michala už si nesedla. Když se jí na něco zeptal, odpověděla stručně. Sama nevěděla, zda ustupuje manželovi, nebo se chrání před další nepříjemnou poznámkou. Večer skončil brzy. Ráno si s Michalem normálně podala ruku a rozloučila se. Karel byl cestou domů spokojenější, dokud se ho nezeptala, co podle něj znamenalo chovat se normálně.
Nechtěla mu oplácet jeho poznámky
Karel řekl, že ho mrzelo vidět, jak se jeho žena celý den zajímá o někoho jiného. Alena tu větu tentokrát vyslechla bez okamžitého připomínání Dany. Přiznala, že Michalovi dávala přednost a že jeho zájem nebyl úplně nevinný ani pro ni. Neplánovala s ním schůzku. Přesto si užívala chvíli, kdy ji někdo vyhledával.
„Nebyla to pomsta. Ráno jsem nešla do kuchyně s plánem ukázat Karlovi, jaké to je. Ale během dne mi došlo, že mi je příjemněji než obvykle. Když pak Karel začal žárlit, na chvíli mě to i potěšilo. Říkala jsem si, že si mě konečně všiml. S tímhle pocitem jsem taky nebyla spokojená.“
Karel připomněl, že se jeho poznámkám sama smála. Alena odpověděla, že někdy z rozpaků, jindy proto, aby před ostatními nevypadala uraženě. Nechtěla už při každé návštěvě hlídat, jestli se směje dost, a současně dávat pozor, s kým si smí povídat.
Karel nepřijal všechno. Stále tvrdil, že Michal mohl z jejího chování získat jiný dojem. Nakonec ale připustil, že věta v kuchyni byla ponižující. Omluvil se za ni. Alena omluvu přijala, jen mu nechtěla slíbit, že se odteď bude s jeho kamarády bavit opatrněji než on s jejími kamarádkami.
O několik týdnů později se s hostiteli sešli na večeři. Karel tentokrát Danin vzhled nekomentoval. Když se Alena s Danou na chvíli ocitly samy, hostitelka se zeptala, zda se s Karlem na chalupě nepohádali. Všimla si, že Alena odešla od stolu a pak už skoro nemluvila. Alena odpověděla, že si to doma vysvětlili. Podrobnosti vyprávět nechtěla.
Michal jí od té doby jednou poslal odkaz na výstavu. Alena poděkovala a napsala, že se tam možná podívá. Další rozhovor nezačala. Ví, že kdyby začala čekat na jeho zprávy a doma je zamlčovala, musela by si položit jiné otázky než při víkendu na chalupě. Za svou zdrženlivost však nechce od Karla pochvalu ani ji vydávat za důkaz, že ji měl tehdy správně zastavit.
„Kdyby mi řekl, že mu bylo líto, jak jsem se věnovala Michalovi, mohli jsme se o tom bavit rovnou. Místo toho mi řekl, jak u toho vypadám. A já na chvíli zapomněla, že on celé roky tvrdil, že trochu flirtovat je normální. Dnes už mu na to automaticky nekývnu. Nejdřív se zeptám, jestli tím myslí nás oba.“
