Článek
S Pavlem jsme svoji šestatřicet let. Před pěti lety mu diagnostikovali demenci. Zpočátku jsme ještě dokázali o jeho zapomínání mluvit. Dnes jsou dny, kdy mě pozná, a jiné, kdy se ptá, kdo mě k němu poslal.
Doma mu pomáhám s oblékáním a hlídám, aby se najedl. V noci se někdy vzbudí a chce odejít do práce. Když mu vysvětluji, že už tam nechodí, rozčílí se.
Ráno si to nepamatuje. Já ano.
Pořád ho mám ráda. Jen jsem si dlouho nepřipouštěla, že mi vedle péče chybí také obyčejné manželství. Rozhovor. Zájem. Muž, který mě obejme, protože chce.
Řekl něco, co jsem se styděla vyslovit
Loni na podzim nastoupil Pavel na třítýdenní odlehčovací pobyt. Syn mi ho pomohl zařídit. Sám má malé děti a bydlí hodinu od nás, ale snaží se jezdit, kdykoli může.
„Mami, takhle se zničíš,“ říkal mi.
První dny jsem za Pavlem přesto chodila skoro pořád. Milan sedával v hale u automatu na kávu. Jeho nemocná žena byla také na dočasném pobytu. Dali jsme se do řeči při čekání na návštěvu.
Jednou se mě zeptal, jestli taky někdy zůstanu po návratu sedět v autě, protože se mi ještě nechce jít domů.
Dělala jsem to pravidelně.
Povídali jsme si hlavně o praktických věcech. Později jsme si vyměnili čísla. Když se Pavel vrátil domů, Milan občas napsal. Nemusela jsem mu vysvětlovat, proč odpovídám v půl druhé ráno.
Na oběd jsem se namalovala
Na jaře měl Pavel další pobyt. Milan mě pozval na oběd. Vzala jsem si halenku, ve které jsem kdysi chodila do práce, a po dlouhé době použila řasenku.
U jídla se ptal, co mi z bývalé práce chybí. Pak jsme mluvili o dovolených. Přistihla jsem se, že vyprávím něco legračního a čekám, jestli se zasměje.
Když mě před restaurací políbil, nebyla jsem překvapená. Myslela jsem na to už během oběda. Jen jsem doufala, že první krok udělá on.
Cestou domů jsem volala do zařízení, jak se Pavel má. Sestra řekla, že měl klidný den.
Ulevilo se mi. Hned potom jsem se zastyděla, že právě tohle potřebuji slyšet, abych se mohla radovat.
Oba máme někoho doma
Začali jsme se vídat. Když si Pavel po návratu z pobytu zvykl zase doma, zůstaly nám hlavně zprávy a občasná hodina, kdy u něj byl syn.
S Milanem jsme skončili i v posteli. Nebyla jsem pod vlivem alkoholu ani jsem nevěděla, co dělám. Chtěla jsem ho.
Právě to se mi přiznává nejtíž.
Jednou Milan zrušil schůzku. Jeho žena měla špatný den a on za ní chtěl jet.
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem.
Pak jsem se rozbrečela. Měla jsem zařízené hlídání, umyté vlasy a celé dopoledne jsem se těšila. Rozuměla jsem mu, přesto jsem byla zklamaná.
Tehdy mi došlo, že od něj začínám chtít víc než občasnou blízkost. Přitom sama nemohu slíbit, kdy budu mít čas.
Milan mi později přiznal, že po našich setkáních někdy nedokáže své ženě zavolat. Neví, co by jí řekl.
Nemáme to vyřešené ani jeden.
Syn mi přál něco hezkého
Jednou se mě syn zeptal, jestli na jaře, během Pavlova pobytu, nebylo aspoň trochu líp.
„Bylo,“ řekla jsem.
„To jsem rád. Doufám, že jsi taky někam vyrazila.“
Mohla jsem mu říct o Milanovi. Jenže syn mi už několikrát nabídl, že u táty zůstane přes noc, abych se vyspala. Najednou jsem nevěděla, jestli by se necítil podvedený i on.
Řekla jsem mu jen, že jsem byla na obědě.
Nechci po něm, aby můj vztah schvaloval. Ale bojím se, že kdyby o něm věděl, začal by se jinak dívat na všechno, co pro Pavla dělám.
Když mě poznal, chtěla jsem od Milana odejít
Během pobytu jsem jednou přišla za Pavlem po večeru s Milanem. Usmál se na mě hned ode dveří.
„Jani. Ty jsi přišla.“
Sedla jsem si k němu. Držel mě za ruku a ptal se na syna. Chvíli jsme si povídali docela obyčejně. Potom chtěl vědět, kdy pojedeme domů.
Ten den jsem Milanovi napsala, že už nemůžu pokračovat.
Pavel mě potřebuje. A nemůže mi říct, jestli by s tím, co dělám, dokázal žít. Nemohu jeho nemoc vydávat za souhlas jen proto, že mi chybí blízkost.
Vydržela jsem se s Milanem nevídat necelé dva týdny. Pak jsem mu zavolala sama.
Od té doby se pořád vracím ke stejné otázce. Jestli po sobě mohu chtít, abych už nikdy nebyla s jiným mužem. A jestli je moje odpověď fér vůči Pavlovi.
Příští sobotu u nás syn zůstane celé odpoledne. Nabídl to sám. Ať prý vypnu a udělám si nějaký vlastní program.
Domluvila jsem si schůzku s Milanem.
Synovi jsem ještě neřekla, kam půjdu. Vím, že se zeptá. Už teď přemýšlím, jak odpovědět, aby to nebyla úplná lež.
