Článek
Viktor se u nich objevil s krabicí posledních věcí ze skladu. S Lubošem se pokusili prodávat vybavení na zahrady, jenže po první sezoně zůstalo víc zboží než zákazníků. Viktor zaplatil dodavatelům a Luboš mu stále dlužil dvě stě šedesát tisíc, které slíbil uhradit ze své části prodeje.
Ilona o dluhu věděla. Znala i větu, kterou Luboš opakoval pokaždé, když se zeptala na splácení: „Já to s ním vyřeším.“
Viktor postavil krabici do předsíně a pochválil jí nové brýle. Neřekl, že v nich vypadá mladší. Řekl, že jí sluší, jak přísně se přes ně dívá.
„To mám z manželství,“ odpověděla.
Luboš se z kuchyně zasmál. Ilonu mrzelo, že nemusel ani přijít, aby jí ten okamžik pokazil.
Bylo jí šestačtyřicet. Viktor byl o dva roky starší, rozvedený a při rozhovoru odkládal telefon. Když se po jeho odchodu Luboš zeptal, jestli se jí líbí, schválně odpověděla bez zaváhání.
„Jo. Docela dost.“
„Tak s ním někdy zajdi ven. Já na ty tvoje restaurace stejně nejsem.“
Čekala dovětek. Nepřišel.
Stůl pro dva
První večeře měla být ve třech. Luboš hodinu předem zavolal, že se zdrží v práci. Ilona chtěla rezervaci zrušit, ale přesvědčil ji, ať jde.
Seděli v malé restauraci na kraji Hradce a zpočátku mluvili o zrušeném obchodě. Pak se Viktor zeptal na její práci v cestovní kanceláři. Pamatoval si, že chtěla sama připravovat výlety.
„Ty si to pamatuješ?“
„Říkalas mi to.“
Doma své nápady většinou nedokončila. Luboš už v půlce věděl, proč nevyjdou.
Když ji Viktor doprovázel k autu, zpomalila u jeho dveří. Zeptal se, jestli ji může pozvat znovu.
„Můžeš to zkusit.“
Luboš se po návratu zajímal jen o to, zda dobře vařili. Ilona řekla, že výborně, a nechala na sobě šaty ještě při sledování televize. Manžel usnul před koncem pořadu.
Podruhé jí Luboš řekl, ať si večer užije. Ilona si vzala volno o hodinu dřív a šla ke kadeřnici. Tentokrát se Viktora přes stůl sama dotkla. Jeho ruka zůstala pod její.
„Ví Luboš, že tu jsme?“ zeptal se.
„Ještě mi pomalu vybírá jídlo.“
Viktor se neusmál. Přesto její ruku nepustil. Iloně se ten večer nechtělo domů a líbilo se jí, že to na ní pozná.
Místo splátky
Před třetí večeří našla Luboše v kuchyni nad telefonem. Přišla mu ukázat rozbitý zip u kabelky a přes jeho rameno zahlédla rozepsanou zprávu Viktorovi.
„Pozvi radši zase Ilonu. Splátku probereme příští týden, teď bych to nechal být.“
Luboš otočil hlavu. Telefon nesklopil dost rychle.
„Co s tím mám společného já?“
„Nic. Jen jsem mu napsal, že teď nemám peníze.“
Ilona si zprávu přečetla nahlas. Při vlastním jméně se zarazila.
„Takže mě posíláš na večeře, aby ti dal pokoj?“
„Neposílám. Ty tam chodíš docela ochotně.“
To byla pravda. Čekal, až se začne obhajovat, ale Ilona položila kabelku na stůl a zavolala Viktorovi. Přešla s telefonem do ložnice.
Viktor nejdřív řekl, že Luboš zkouší všechno možné. Pak připustil, že o penězích opravdu přestal mluvit tak často.
„Došlo ti, proč nás pořád posílá ven?“
Chvíli bylo ticho.
„Došlo. Nechal jsem ho, protože jsem tě chtěl vidět. Ale nechtěl jsem tě kvůli němu.“
„Jen sis nechal namluvit, že dostáváš něco místo splátky.“
„Tys mi sama říkala, že mu to nevadí.“
Ilona seděla na kraji postele a přejížděla palcem po rozbitém zipu. Oba ji nechali, aby si připadala odvážně a svobodně, zatímco si mezi sebou odkládali nepříjemný rozhovor.
Další večeři zrušila. Viktor se zeptal, jestli se ještě ozve. Řekla, že neví.
Druhé auto
Na dvoře stálo jejich menší auto. Luboš ho nechtěl prodávat, protože se prý může hodit. Ilona s ním jezdila na nákupy a za sestrou, do práce ale mohla autobusem.
„Tak navrhni, z čeho mu zaplatíš. Já už nikam nepůjdu.“
„Prodej auta to celé stejně nepokryje.“
„Tak kvůli tomu nepošleme nic?“
Luboš odsunul židli. Začal mluvit o známém, který snad potřeboval někoho na víkendovou práci. Ilona se zeptala, jestli už mu volal. Nevolal.
Druhý den souhlasil, že auto nabídnou. Vyfotil ho, ona sepsala inzerát. Kupce našli za dva týdny. Dostali sto deset tisíc a celou částku poslali Viktorovi. Zbývajících sto padesát měl Luboš probrat s ním, bez rezervace stolu pro Ilonu.
Když kupec odjel, Luboš zůstal stát u prázdného místa.
„Tak. Zkazilas jedinou výhodu, kterou jsme měli.“
Ilona čekala, jestli se opraví. Místo toho se zeptal, kdy potřebuje odvézt velký nákup.
Ve čtvrtek ji vyzvedl před supermarketem. Tašky naložil do kufru a ze sedadla vedle sebe uklidil bundu. Ilona si sedla dozadu. Cestou jí dvakrát něco řekl do zpětného zrcátka. Odpovídala mu a držela mezi koleny sáček s vejci. Na volné sedadlo ho nepoložila.
