Článek
Robertovi bylo dvaapadesát a s Ivanou žili v Pardubicích přes dvacet let. Před třemi roky se dohodli, že mohou mít intimní známosti i mimo manželství. Zpočátku mluvili hlavně o opatrnosti a o tom, že nikoho nebudou vodit domů. Nenapadlo je domlouvat, kdo ke komu pojede s nákupem, až si některý z těch lidí zlomí nohu.
Robert se občas scházel s vdanou ženou z Chrudimi. Věděl, že o víkendech jezdí s rodinou na chalupu, a nevolal jí. Ivana měla necelý rok Aleše, rozvedeného technika, který bydlel sám. Robert o něm věděl jméno, povolání a to, že spolu obvykle bývají ve čtvrtek. Podrobnosti slyšet nepotřeboval.
Neděle většinou patřily jejich společnému obědu a procházce. Nebyl to slavnostně uzavřený slib. Prostě si na to zvykli, stejně jako na sobotní nákup. Když Ivana jednou odjížděla k Alešovi s taškou potravin, Robert se zeptal, zda se vrátí do jedné. Odpověděla, že neví. Aleš po pádu ze žebříku chodil o berlích a potřeboval pomoct.
První neděli si Robert ohřál polévku. Druhou už čekal s připravenými bramborami a Ivana zavolala, že se zdrží. Prý Alešovi ještě potřebuje vyměnit povlečení. Robert řekl, že to snad může udělat někdo jiný. Zeptala se kdo. Neměl odpověď, která by nezněla tak, že ho Alešova situace nezajímá.
Když se vrátila, uložil uvařené jídlo do lednice a chtěl si promluvit. „Domluvili jsme se, že se můžeme s někým vyspat. Ne že si pořídíme druhou domácnost.“ Ivana si ještě nesundala bundu. Řekla mu, že pomáhá člověku, se kterým tráví skoro rok část života. „Ty si myslíš, že mezi čtvrtkama sedí ve skříni?“
Robert namítl, že jí přece nic nezakazuje. Jen nechce, aby jejich společný čas vždycky ustoupil tomu, co zrovna potřebuje Aleš. Ivana připomněla minulý měsíc. „Kvůli tvému výjezdu jsme zrušili kino a já z toho nedělala porušení dohody.“ Odpověděl, že práce je něco jiného. Rozhovor tím neskončil, jen se přestali bavit o neděli.
Během týdne mu začaly vadit drobnosti, kterých by si dřív nevšiml. Ivana kupovala jogurty, které doma nejedli, a před spaním se dívala, zda Aleš nepotřebuje něco přivézt. Robertovi řekla, že v pátek zajde později do práce, aby mu pomohla před příjezdem řemeslníka. Najednou o Alešovi věděl víc, než chtěl.
Navrhl, aby si objednával nákupy domů. Ivana souhlasila, že by to pomohlo, ale nevyřeší to všechno. Robert nabídl, že příští objednávku zaplatí. Podívala se na něj přes kuchyňský stůl. „Ty mi chceš vykoupit volnou neděli?“ Odpověděl, že hledá praktické řešení. Peníze nakonec nikam neposlal.
V sobotu se zeptal, jestli by Aleše mohl poznat. Chtěl mu vysvětlit, že proti jejich schůzkám nic nemá, ale nemohou na Ivaně zůstat všechny povinnosti. Ivana chvíli váhala. Potom řekla, že se Aleše zeptá. Když v neděli vyjížděli, upozornila Roberta, ať z toho nedělá pohovor. Slíbil, že se jen normálně pobaví.
Aleš bydlel ve třetím patře bez výtahu. Otevřel jim v teplácích a s jednou berlí. Robert odnesl přinesenou tašku do kuchyně, druhou nesla Ivana. Na stole ležel hrnek, talíř s drobky a několik pracovních papírů. Ivana se bez ptaní pustila do ukládání potravin. Věděla, do které skříňky patří káva. Robert si sundal kabát až na její pobídnutí.
Nejdřív mluvili o schodech a o práci z domova. Potom Robert řekl, že by bylo dobré domluvit nákupy a ostatní pomoc tak, aby Ivana nemusela být pořád k dispozici. Aleš položil hrnek na stůl. „Ivana mi říkala, že mě chcete poznat.“ Robert odpověděl, že ano, ale když už tu jsou, mohou si některé věci vyjasnit.
Ivana mu vstoupila do řeči. „Já jsem sem jela, protože jsem chtěla.“ Robert se zeptal, proč tedy doma mluví, jako by neměla na vybranou. Aleš je chvíli poslouchal. Pak řekl, že nákupy zvládne objednat a se zbytkem osloví bratra. „Jen jsem nevěděl, že se kvůli tomu u mě budete dohadovat. Mohl jsem to zařídit dřív.“
Cestou dolů Ivana nemluvila. V autě Robert poznamenal, že Aleš má zjevně další možnosti pomoci. „Takže návštěva splnila účel,“ odpověděla. Znělo to tak ostře, že se začal hájit. Ona řekla, že ho tam neměla brát. Chtěla mu ukázat, že Aleš nikoho neohrožuje, když sotva dojde do koupelny. „Už jen to, že jsem ti ho takhle chtěla předvést, je ponižující.“
Ve čtvrtek Robert přišel domů a našel Ivanu u televize. Nejdřív ho potěšilo, že se nikam nechystá. Pak mu řekla, že Aleš jejich vztah ukončil. Nechtěl prý při každé další návštěvě přemýšlet, co tím narušuje u nich doma. Ivana mu nabízela, že přijede sama a všechno proberou. Odmítl. Robert si sedl vedle ní, ale žádná vhodná věta ho nenapadla.
V pátek rezervoval jejich oblíbenou restauraci na nedělní oběd. Když jí to oznámil, čekal alespoň souhlas s tím, že spolu po několika týdnech zase někam půjdou. Ivana řekla, ať rezervaci zruší. Chce odjet na celý den sama. „K Alešovi?“ zeptal se dřív, než si otázku rozmyslel. Odpověděla, že ne. Víc mu nevysvětlila.
V neděli si udělala snídani a před odchodem se ho zeptala, jestli potřebuje auto. Řekl, že ne. Nenabídla mu, že něco uvaří předem, ani se neptala, jaký bude mít program. Robert se chtěl vrátit k jejich dohodě, ale nevěděl, kterou její větu by měl citovat. O nedělních obědech v ní nic nebylo.
Po jejím odjezdu rezervaci nezrušil. Šel tam sám a požádal o menší stůl. Číšník se zeptal, jestli paní dorazí později. Robert odpověděl, že dnes nepřijde. Když mu přinesli jídelní lístek, vybral jídlo rychle. U vedlejšího stolu pak lidé dlouho rozhodovali, co si dají, a on je poslouchal, přestože se snažil soustředit na vlastní oběd.
