Článek
„Potřebuju, abys řekla, že jsme byly v sobotu spolu.“
Renata mi to oznámila před čistírnou, mezi stojanem na kola a autem s otevřeným kufrem. Poznala jsem ji z fotek. Ona mě zřejmě taky. Jen na rozdíl ode mě neměla potřebu předstírat, že někoho hledá v telefonu.
S jejím mužem jsem spala osm měsíců. Mně bylo devětatřicet, jemu čtyřicet šest a jeho manželství podle něj fungovalo už jen organizačně. Organizace ovšem zahrnovala i to, že v devět musel domů.
Renata o nás věděla. To mi řekl hned na začátku. Netvářila jsem se proto jako rozvracečka rodiny, ale jako dospělá žena v neobvyklém uspořádání. Znělo to podstatně líp než čekání v uklizeném bytě.
„Proč bychom spolu někam chodily?“ zeptala jsem se.
„Protože jsem tě chtěla poznat. Protože jsme si překvapivě sedly. Něco si vyber.“
Měla pěkný kabát a mluvila věcně. Připadala jsem si vedle ní jako někdo, kdo přišel pozdě na poradu.
V sobotu chtěla jet do Olomouce. S mužem, který nebyl její manžel. Doma už oznámila, že mě pozvala na celodenní nákupy a chce si se mnou promluvit. Bylo jí jedno, jak to bude vypadat.
Mně trochu ano.
„A já z toho mám co?“
Teprve při té otázce se usmála.
„Příští víkend. Zařídím, aby nikam nemusel. Od pátku do neděle. Vždyť o něj jinak pořád zakopávám doma já.“
Nemusela jsem se ptát, jestli ví, jak málo ho dostávám. Právě mi oznámila cenu.
V sobotu večer mi David zavolal. Prý doufá, že to nebylo nepříjemné. Renata podle něj jen potřebovala pochopit, co mezi námi je.
„Byly jsme v pohodě,“ řekla jsem.
Poděkoval mi. Jeho úleva mě téměř urazila. Pak dodal, že další pátek můžeme konečně někam odjet, a já si začala vybírat hotel.
Chtěla jsem ho celého, ale jen na dva dny
Na společné bydlení jsem nemyslela. David nechával mokré ručníky na posteli a o každé své rýmě podával dlouhé hlášení. Chtěla jsem s ním usínat bez pohledu na hodiny. A ráno se nemuset oblékat rychleji než on.
Rezervovala jsem malý penzion za Brnem. Dvě noci, pozdní odjezd. Pobyt jsem rovnou zaplatila. Při potvrzení rezervace jsem měla absurdní chuť připsat: opravdu přijedeme oba.
Renata mi ve čtvrtek napsala, že všechno platí. Připojila fotku náušnic položených vedle sbalené tašky.
„Tentokrát jedu už v pátek. Díky za minule.“
Představila jsem si, jak si je nasazuje před někým, kdo na ni čeká bez výmluv. Ta představa se mi nelíbila. Přitom právě díky ní jsem měla sbalenou tašku.
David přijel ke mně po páté. Nejdřív jsme se měli najíst, pak vyrazit. Jakmile jsem otevřela, odložil tašku a přitáhl si mě za pásek kabátu.
„Dneska nikam nespěchám.“
Voněl studeným vzduchem a tou svou vodou po holení, kterou jsem poznávala i na šále. Rozvázala jsem mu šálu pomaleji, než bylo nutné. Díval se mi přitom na ústa.
„Tak to budeš muset předvést. Řeči už znám.“
Sundal si sako a hodil ho přes židli. Když mě políbil, na chvíli jsem přestala myslet na všechno kromě toho, že tentokrát neodejde uprostřed večera.
„Víš, co s tebou chci dělat celý víkend?“ řekl mi tiše.
„Doufám, že ne probírat práci.“
Zasmál se mi do vlasů. Jeho dlaň zůstala na mém pase, moje pod límcem jeho košile. Stačilo udělat pár kroků do ložnice. Místo toho jsem přes jeho rameno uviděla na stole rozsvícený telefon.
Renata poslala další zprávu. Jen otázku, jestli dorazil.
Nemusela jsem mu nic říkat.
„Tvoje žena si taky užije,“ pronesla jsem.
David se ještě usmíval.
„Má nějakou masáž?“
Mohla jsem přikývnout. Položila jsem mu prst na rozepnutý knoflík košile a zatlačila na něj, jako by mi překážel.
„Chlapa. V Olomouci. Minulou sobotu tam byla taky. Žádné nákupy se mnou nebyly.“
Ruku z mého pasu okamžitě stáhl.
„Cože?“
Přiznala jsem pravdu přesně ve chvíli, kdy se mi hodila
Řekla jsem mu o čistírně i o dohodě. Vynechala jsem jen to, jak rychle jsem na ni kývla. To ze mě dostal až druhou otázkou.
„Takže tys jí dělala krytí?“
„A ona tobě osm měsíců vytváří podmínky. Nemusíš se tvářit jako poslední slušný člověk v místnosti.“
Natáhl se pro telefon. Ještě před minutou mě chtěl celý víkend. Teď se nedokázal ani podívat mým směrem.
„Myslel jsem, že o sex nestojí,“ řekl.
„Třeba jen ne s tebou.“
Bylo to kruté. Chtěla jsem být krutá. Pořád jsem doufala, že potom telefon odloží a ukáže jí, že o něj také někdo stojí.
Místo toho si oblékl sako.
„Musím zjistit, kde přesně je.“
„Víš, kde jsem já?“
Podíval se na mě, jako bych ho zdržovala při něčem vážném.
„Tohle teď není o tobě.“
Na penzion jsem volala sama. Paní mi nabídla, že můžu přijet s kamarádkou. Poděkovala jsem jí a zavěsila. Taška zůstala do neděle u dveří.
Renata mi napsala ještě ten večer. David jí opakovaně volal a pak jí oznámil, že jede do Olomouce. Chtěla vědět, co přesně jsem mu řekla.
Odpověděla jsem, že už jsem nechtěla lhát.
„V sobotu ti to šlo,“ přišlo zpátky.
Neměla jsem co namítnout. Pravdu jsem vytáhla až ve chvíli, kdy jsem z ní čekala větší zisk než z naší dohody.
David se ozval v pondělí. Prý potřebuje čas a doma se teď řeší spousta věcí. Nezeptala jsem se, jestli ji našel. Strašně jsem to chtěla vědět.
Jeho zprávu pořád mám. Stejně jako potvrzení rezervace pro dvě osoby. Nedokážu si zatím představit, že bych ho znovu pustila dovnitř, ani že bych mu neotevřela.
Ten víkend byl zaplacený. Jen nepatřil mně.
