Článek
„Takhle se na mě nepodíváš?“
Robert se otočil od monitoru. Alice stála ve dveřích ateliéru s brašnou přes rameno. Přišla vrátit objektiv, který si od Petry půjčila na víkend. O manželově focení věděla, ale myslela, že už tu nebude.
„Na fotce, nebo teď?“ zeptal se.
„Tuhle bych vybrala,“ řekla Petra a přiblížila snímek.
Na obrazovce měl Robert rozepnutý knoflík u krku a vyhrnuté rukávy. Žádná velká proměna. Jen se neopíral o opěradlo jako doma a nečekal, až ho Alice přestane rovnat. Díval se přímo před sebe. Zatraceně mu to slušelo.
„Na pracovní profil trochu odvážné, ne?“ Alice položila brašnu na stůl.
„Chtěl jsem taky něco pro sebe,“ řekl Robert. „To jsem ti říkal.“
Říkal. Před dvěma týdny při večeři jí ukázal portrét nějakého herce a zeptal se, jestli by ho takhle někdy vyfotila. Odpověděla, že na krizi středního věku má ještě čas. Pak mu přisunula notebook, aby vybral fotku k firemnímu medailonku. Tu s kravatou, samozřejmě.
„Robert se před foťákem docela rychle uvolnil,“ poznamenala Petra.
„On se umí uvolnit, když chce.“ Alice se usmála. Robert ne. Petra odklikla další snímek a požádala ho, ať se přijde podívat blíž. Posunul si židli k ní tak ochotně, až Alice sevřela popruh brašny.
„Ještě můžeme někdy udělat ty venkovní,“ řekla Petra. „Dneska už by bylo málo světla.“
„S tím počítám.“
Alice se chtěla zeptat odkdy. Místo toho vytáhla objektiv a začala Petře vysvětlovat, že ho vrací. Jako by nestačilo položit ho na stůl.
Doma si Robert před skříní rozepínal košili. Alice k němu přistoupila a přejela mu dlaní po předloktí. Cestou z ateliéru ji napadalo, jestli se ho Petra při focení dotýkala. Narovnala mu ramena? Upravila límec?
„Necháš si ji na sobě?“ zeptala se.
„Myslel jsem, že půjdu udělat večeři.“
„Večeře počká.“ Políbila ho. Nejdřív překvapeně, potom ochotně odpověděl. To ji potěšilo víc, než chtěla dát najevo. Přitáhla si ho za límec a on se opřel zády o skříň.
„Vidíš,“ zašeptala. „Nemusíš kvůli všemu chodit jinam.“
Robert jí pustil pas. „Kvůli všemu?“
„Já tě taky můžu vyfotit. Tyhle si nech pro sebe a to další focení zruš. Uděláme si sobotu spolu.“ Alice mu uhladila límec.
„Aha. Takže nejdřív se mi vysměješ a teď mi to zakážeš?“
„Nic ti nezakazuju. Jen nechápu, proč máš potřebu vystavovat se jako čerstvě rozvedený.“
„Chtěl jsem se ti líbit. To ti přišlo směšné. Teď se líbím sám sobě a taky je to špatně?“
Měla chuť říct, že takhle dobře ho přece může vyfotit taky. Jenže to už jednou nabídla. Sáhla znovu po jeho ruce. Robert jí ji na okamžik stiskl, pak obešel postel a šel do kuchyně. Alice zůstala u skříně.
Druhý den si změnil profilovou fotografii. Všimla si toho při obědě a otevřela obrázek přes celý displej. Mohla mu napsat, že mu to sluší. Místo toho zvětšovala odlesk v jeho očích, přestože přesně věděla, kde Petra v ateliéru staví světlo.
Ve čtvrtek Petře zavolala. Kolegyně převzala focení zaměstnanců brněnského hotelu, které Alice původně odmítla, protože chtěla mít volnou sobotu. Teď se nabídla, že vezme světla a přijde jí asistovat.
„To by se hodilo,“ řekla Petra. „Ale začínáme v sedm.“
„Viděla jsem, že už tu fotku používá,“ prohodila Alice v sobotu v hotelu, když Petra připojovala notebook. „Posílal ti pak ještě něco?“
„Výběr. A potvrzení platby.“ Petra zkontrolovala první záběr. „Ten odrazný panel potřebuju výš.“
Alice ho zvedla. První zaměstnanec se posadil na stoličku a nervózně si upravil sako. Petra ho rozesmála poznámkou o hotelových snídaních. Alice tu lehkost znala z vlastní práce. U Roberta ji přesto považovala za něco podezřelého.
„A termín jste si už domluvili?“ zeptala se, zatímco muž odcházel.
„Ještě ne. Zeptám se ho.“ Petra vzhlédla od monitoru. „Mám mu napsat hned, nebo mi podržíš ten panel?“
Alice už měla připravenou odpověď, že se přece jen tak ptá. Ve dveřích ale čekala další žena v hotelové uniformě. Zvedla tedy panel oběma rukama. Na Petřin pokyn s ním ustoupila o půl kroku a natočila ho k obličeji nové zákaznice.
