Článek
Marcela poznala Adama dva roky po rozvodu, na oslavě sousedčiných šedesátin. Pomohl jí najít kabát pod hromadou bund a potom s ní čekal na tramvaj, přestože bydlel opačným směrem. Bylo jí pětapadesát a jeho zájem ji potěšil víc, než hodlala před sousedkou přiznat.
Při třetí schůzce ji políbil před kavárnou. Neohlížel se, kdo jde kolem, a právě to se jí líbilo. Bývalý manžel už před rozchodem odtahoval ruku, kdykoli ho chtěla na ulici chytit. Adam ji někdy přitáhl k sobě tak samozřejmě, až zapomněla dokončit větu.
První noc u něj zhasl dřív, než se stačila vrátit z koupelny. Vzal ji za ruku a upozornil na roh postele. Ráno měl na sobě stejné tmavé tričko jako večer. Marcela tomu nepřikládala význam. Také před ním zatím schovávala brýle na čtení, aby je nemusela nasazovat pokaždé, když jí ukazoval něco v telefonu.
Další návštěvy ale probíhaly stejně. Jakmile se přesunuli do ložnice, Adam zatáhl závěsy a zhasl i lampičku. Když jednou sáhla po vypínači, protože hledala náušnici, požádal ji, ať počká do rána. Vyhověla mu. Náušnici našel druhý den sám.
Nabídka na dva dny
Po čtyřech měsících koupila Marcela nové plavky. V obchodě jí připadaly slušivé, doma si v nich ale stoupla před zrcadlo a začala hledat všechno, co Adam zatím nemusel vidět. Schovala je do skříně i s visačkou a poslala mu odkaz na víkendový pobyt v lázních.
Odpověděl, že raději pojedou někam na výlet. Když navrhla stejný hotel bez procedur, zavolal jí. Mluvil o ceně a o tom, že ho podobné pobyty nelákají. Marcela věděla, kolik dal minulý měsíc za nové kolo. Nabídla, že pokoj zaplatí ona, a Adam najednou neměl čas pokračovat v hovoru.
V pátek mu to připomněla u večeře. „Přes náměstí se mnou chodíš. Do bazénu už bys musel moc předstírat?“ Adam položil vidličku a zeptal se, co tím myslí. Řekla mu to podrobněji, než původně chtěla. O bývalém manželovi, o plavkách i o tom, jak jí vadí, že ji v ložnici nechce vidět.
„Líbíš se mi,“ řekl. „S bazénem to nesouvisí.“ Když se zeptala, s čím tedy, chvíli otíral prstem kapku vody na sklenici. „Nechci to teď rozebírat.“ Marcelu jeho odpověď rozčílila. Připadala si jako někdo, komu se nabízí dost něhy, aby přišel znovu, ale málo upřímnosti na obyčejnou otázku.
Ruka na vypínači
Následující středu přišla k Adamovi rovnou z práce. Cestou si říkala, že se nebude doprošovat dalšího ujištění. Přinesla jídlo a vyslechla jeho vyprávění o pokaženém autě. Spor z pátku ani jeden nepřipomněl. Při uklízení nádobí ji objal a ona se k němu ochotně přitiskla.
Později znovu zatáhl závěsy. Marcela seděla na kraji postele a sledovala, jak zhasíná lampičku. Počkala, až si lehne vedle ní, potom se natáhla k vypínači u čela postele a rozsvítila stropní světlo. Chtěla ho přistihnout při pohledu, kterým by konečně potvrdil všechno, čeho se bála.
Adam se prudce posadil a stáhl si tričko, které se mu vleže vyhrnulo. Na ni se téměř nepodíval. „Zhasni,“ řekl. Poslechla, ale hned začala vysvětlovat, že už toho má dost. Přerušil ji. „A proto uděláš schválně něco, o čem víš, že nechci?“ Odpověděla, že se aspoň nemá vymlouvat na cenu hotelu.
Chvíli bylo ticho. Pak Adam otočil stínidlo lampičky ke zdi a rozsvítil ji. Podal Marcele svetr ze židle. „Dneska běž domů.“ Čekala hádku, při které by mohla říct všechno, co si připravila. Místo toho si zapínala knoflíky. Na chodbě ještě poznamenala, že se s ní nemusí obtěžovat, když je pro něj takový problém ji vidět. Neodpověděl.
Co jí neřekl
Dva dny se neozval. Marcela několikrát otevřela jejich zprávy a pokaždé znovu četla jeho poslední připomínku, ať si nezapomene deštník. Připadala jí teď skoro urážlivá. V pátek mu napsala, že by jí mohl alespoň říct, zda se rozešli. Zavolal až večer.
Před lety prodělal operaci a na břiše mu zůstaly výrazné jizvy. Nerad se na ně díval sám, před novou partnerkou už vůbec ne. „Chtěl jsem ti to říct. Jen jsem pokaždé čekal, až mi to půjde líp.“ Marcela začala větou, že by jí něco takového přece nevadilo. Zarazil ji: „Tobě možná ne.“
Vybavila si pohyb jeho rukou, který v tu chvíli skoro nevnímala. Zajímalo ji jen to, jestli se dívá na ni. Zeptala se, proč jí tedy aspoň něco nenaznačil. Adam odpověděl, že ji požádal, aby nechala zhasnuto. Marcela už měla na jazyku, že nemohl čekat pochopení bez vysvětlení. Tentokrát tu větu nevyslovila.
Omluvila se za rozsvícení i za poznámku na chodbě. Neptala se na operaci, na velikost jizev ani na ženy před ní. Adam její omluvu přijal, ale když navrhla sobotní setkání, řekl, že se mu to nehodí. Zůstala s telefonem u ucha ještě chvíli po rozloučení. Čekala, že sám nabídne jiný den.
Večeře bez tašky
Přišel až za další týden, tentokrát k ní. Marcela připravila jídlo, které měl rád, a pak polovinu příloh uklidila do lednice, protože stůl vypadal příliš slavnostně. Po příchodu ho zkontrolovala pohledem. Neměl s sebou tašku na ráno.
Jedli a mluvili o práci. Adam se zasmál, když se jí rozpadl moučník, a pomohl jí ho přendat do misek. Když odnášel talíře, nabídla, že mu půjčí čisté tričko a ráno spolu mohou posnídat. Řekla to lehce, jako by ji to právě napadlo.
Adam položil nádobí na linku. „Dneska tu spát nebudu.“ Marcelu píchlo zklamání, vzápětí i vztek. Měla chuť připomenout, že se omluvila a že už přece ví, o co šlo. Místo toho se zeptala, jestli chce ještě kávu. Odmítl ji, protože už bylo pozdě.
U dveří ji políbil. Marcela ho chtěla zadržet a chvíli jen stát s ním, ale ustoupila, aby si mohl obléknout bundu. Po jeho odchodu vrátila připravené pečivo do mrazáku. Na příští sobotu se nezeptala; bála se, že by zase začala smlouvat.
