Článek
„Dali mi lepší podmínky,“ řekl do telefonu. „To by byla škoda nevzít.“
Marta stála v předsíni jejich bytu v Hradci a opírala chodidlo o kufr. Před chvílí se vrátila z víkendu u něj. Ještě měla v kabelce účtenku z kavárny, kde ji včera držel za ruku přes celý stůl.
„A ten návrat?“
„Vždyť se budeme vídat stejně.“
Na lednici měla zastrčený rozpis jeho směn. Poslední zářijový týden kolem něj v květnu nakreslila modrý rámeček. Aleš tehdy seděl vedle ní a říkal, ať nic velkého neplánuje, že se těší hlavně na obyčejné večery.
Poprvé odjel kvůli penězům na opravu domu po jejích rodičích. Nakonec ho prodali, ale práce v dánské továrně mu vyhovovala a z jednoho roku byly další. Marta měla své zaměstnání, dospělou dceru nedaleko a přesvědčení, že odloučení jednou skončí.
Uměli se na sebe těšit. Před jeho příjezdem měnila povlečení, on vozil sýr, který jí chutnal, a u dveří ji někdy ani nenechal sundat kabát, než ji políbil. V pondělí nacházela jeho hrnek mezi svými a byla ráda, že ho hned neumyla.
Přátelé jim říkali, že jsou pořád jako milenci. Marta se smála. Jen v neděli odpoledne bývala protivná kvůli maličkostem a Aleš kontroloval dopravu na letiště dřív, než dojedli oběd.
O prodloužení smlouvy mluvili znovu večer.
„Kdy jsi to podepsal?“
„Minulý týden.“
„Takže když jsem tam byla, už jsi to věděl.“
Na obrazovce si promnul čelo. Nechtěl jim prý zkazit víkend. Marta si vybavila, jak se v sobotu procházeli přístavem a ona mu vyprávěla, které křeslo doma vyhodí, aby se vešlo jeho pracovní nářadí.
„Já bych se mohla přestěhovat k tobě,“ řekla.
Aleš přestal mnout čelo.
„To přece není tak jednoduché.“
„Já vím. Proto se o tom chci bavit.“
Domluvili se na návštěvě v polovině září. Marta si vzala dva dny volna a s vedoucí předběžně probrala možnost odejít na konci roku. Nic neslíbila ani nepodepsala. Přesto jí bylo lehko, když skládala do kufru svetr, který by u Aleše mohla nechat až do zimy.
Na letišti ji přivítal tak pevně, že na chvíli zapomněla, proč přijela. Cestou do bytu mluvili o dceři a rozkopané ulici před domem. Aleš koupil víno. Když jí večer odhrnul vlasy z tváře, chtěla mu věřit všechno, co ještě neřekl.
Ráno odjel do práce a Marta zůstala v jeho malém pronajatém bytě sama. Uvařila si kávu, prošla okolí a koupila pečivo. Dokázala si představit, že tu žije. Nejdřív těžkopádně, bez známých a s několika dánskými slovy, později snad obyčejně.
Po večeři vytáhla z kufru svetr.
„Kam si ho můžu dát?“
Aleš ukázal na opěradlo židle.
„Myslím nechat. Do skříně.“
Otevřel ji a posunul několik košil. Udělal jí místo sotva na složenou látku. Marta se opřela o rám dveří.
„Ty nechceš, abych sem přijela bydlet.“
„Nechci, abys kvůli mně všechno zahodila.“
„To bych rozhodla já.“
Sedl si na kraj postele. Dlouho si prohlížel její svetr.
„Mám tady svůj režim. Ve středu chodím plavat, v pátek někdy s klukama ven. Přijdu domů a nemusím nic řešit.“
Marta si chtěla rýpnout, že tedy měla těch šest let skvělou službu. Jenže vypadal tak zaraženě, že chvíli mlčela.
„A když přijedu já?“
„To je jiné. Na tebe se těším.“
„Na pár dní.“
Neodpověděl hned. Potom přikývl.
Marta se posadila na židli. Vzpomněla si na nedělní odjezdy, při kterých ji ujišťoval, že už to nějak vydrží. Potřebovala vědět, co vlastně vydržel on.
„Kdybych tu zůstala, přestal by ses těšit?“
„Nevím. Bojím se, že bychom zase jen řešili nákup a kdo nechal kde boty. Takhle je nám spolu dobře.“
„Mně je dobře, když jsme spolu. Mezitím čekám.“
Aleš sáhl po její ruce. Neuhnula, ale tentokrát jí jeho dotek nepřipadal jako odpověď. Svetr si druhý den sbalila. Do odletu šli ještě na procházku, koupili dceři dárek a několikrát začali mluvit o něčem, co nedokázali dokončit.
V říjnu si dál volali. Aleš jí ukazoval novou lampu a ptal se na práci. Když navrhla, aby se vrátil aspoň na měsíc a zkusili spolu znovu bydlet, odkázal na směny. Nabídl prodloužený víkend. Marta ho odmítla a vedoucí řekla, že zatím zůstává.
V listopadu jí poslal odkaz na prosincové letenky. Jezdívala za ním před Vánoci; chodili do stejné restaurace a vraceli se osvětlenými ulicemi. Letos jí napsal, že už zamluvil stůl.
Marta mu zavolala.
„Letenku si nekoupím.“
„Pořád se na mě zlobíš?“
„Zlobím. Ale hlavně už nechci přijet na tři dny a pak doma počítat další.“
Zeptal se, jestli tedy nemá přijet on. Řekla, že může, ale potřebují spolu mluvit i o tom, co bude po neděli. Neslíbila, že jim na to bude stačit víkend.
Po hovoru otevřela kalendář na prosinci. Přes tři políčka měla tužkou napsáno Dánsko. Vygumovala je a smetla drobky gumy do dlaně. Prázdné místo ji zneklidnilo víc, než čekala. Chvíli nad ním držela tužku, ale žádný náhradní termín si nezapsala.
