Článek
První měsíce jsme se s Pavlem vídali sotva hodinu týdně. Psala jsem mu, kdy přijde manželova sestra nebo kdy budu mít cestu do města. Bydlel sám a nikdy mi nevyčítal, když jsem schůzku zrušila. Právě jeho nenáročnost jsem tehdy pokládala za velkorysost.
Postupně jsem si naše krátká setkání začala představovat jako začátek něčeho, na co teď není čas. Pavel mi posílal fotografie z výletů a já odpovídala, že bych tam chtěla být s ním. Když napsal, že někdy určitě pojedeme, ukládala jsem si ta místa. Žádný termín jsme ovšem nevybrali.
Hodina, která patřila jen mně
Manžel byl nemocný třetím rokem. Nepotřeboval mě nepřetržitě, ale většina našeho dne se přizpůsobovala tomu, co právě zvládne. Jezdila jsem s ním na kontroly, nakupovala a domlouvala návštěvy. Když se mě někdo zeptal, jak se mám, obvykle jsem mu odpověděla, jak je na tom Luděk.
Pavla jsem znala z dřívější práce. Potkali jsme se před obchodem a on mě pozval na kávu. Bylo mu devětapadesát, dva roky byl rozvedený. Vyprávěl o malém bytě, ve kterém mu nikdo nepřerovnává nádobí. Já se smála a poprvé po dlouhé době jsem nehlídala, jestli náš rozhovor netrvá příliš dlouho.
Na další schůzku jsem si vzala halenku, kterou Luděk neměl rád. Pavel si všiml, že jsem si nechala ostříhat vlasy. Když mě později doprovodil k autu, neptal se na výsledky vyšetření. Zeptal se, jestli mě může políbit. Doma jsem pak vařila večeři a připadala si současně provinile i nesnesitelně živá.
Za Luďkových pobytů v nemocnici začal Pavel chodit také k nám. Pouštěla jsem ho zadním vchodem ze zahrady, protože z ulice bylo vidět přímo na hlavní dveře. Sedávali jsme v přízemní místnosti, kde jsem dřív šila. Do patra nechodil. Bylo pro mě snazší předstírat, že se ty dvě části domu navzájem netýkají.
Nikdy jsem mu neřekla, že chci od manžela odejít. Ani jsem to nechtěla. Přesto jsem si z Pavlovy trpělivosti vyráběla příslib budoucnosti. On mluvil o příštím čtvrtku, já už v duchu plánovala léto. Rozdíl mezi těmi dvěma představami se dal dlouho schovávat za to, že teď přece nemůžeme nic řešit.
Když Luděk v listopadu zemřel, Pavel mi napsal, že na mě myslí. Na pohřeb nepřišel, o to jsem ho sama požádala. Večer jsem čekala, že se alespoň ozve. Neozval se. Ráno vysvětlil, že mi chtěl dopřát klid s rodinou. Poděkovala jsem mu, přestože jsem celou noc považovala jeho ohleduplnost za opuštění.
Místo jsem připravila bez otázky
První týdny jsem neměla sílu ani chuť měnit uspořádání domu. Potom jsem v lednu přendala své svetry do spodní zásuvky a uvolnila jednu polici. Pavlovi jsem řekla, že si u mě může nechat věci a nemusí pokaždé odcházet. Myslela jsem, že ho potěší, kolik překážek najednou zmizelo.
Přijel odpoledne a znovu zazvonil vzadu. Otevřela jsem mu a upozornila ho, že už nemusí obcházet dům. Odpověděl, že je tak zvyklý. Když jsem mu nahoře ukázala skříň, zůstal stát u dveří ložnice. Zeptal se, jestli to není brzy. Řekla jsem, že na obyčejné společné ráno čekám skoro rok.
Pavel namítl, že mi společné bydlení nikdy neslíbil. Nejdřív jsem se chytila toho, že přece nejde hned o bydlení, jen o pár věcí a možnost zůstat přes noc. Potom jsem vyjmenovala výlety, nedělní snídaně i cestu k jeho synovi, na kterou bychom mohli jet spolu. Poslouchal a já se při tom výčtu sama slyšela poprvé.
Připomněl mi, jak mluvil o svém bytě a o tom, že už nechce s nikým začínat domácnost. Tvrdila jsem, že jsem tomu rozuměla jako stížnosti na bývalou ženu. Řekl, že to byla informace o něm. Urazilo mě, jak snadno dokázal naše měsíce zkrátit na něco, co jsem měla správně pochopit u první kávy.
Zeptala jsem se ho, jestli mu tedy vyhovovalo, že mám nemocného manžela a nikdy po něm nemůžu chtít víc. Odpověděl, že mu vyhovovalo to, co jsme spolu měli. Po chvíli připustil, že kdybych hned na začátku chtěla trávit společně víkendy a seznamovat rodiny, nejspíš by do toho nešel. Ta věta mě bolela víc než odmítnutá police.
Nechtěla jsem ho nastěhovat na Luďkovo místo, ale nechtěla jsem ani zůstat sama v domě, kde každá místnost připomínala něčí nepřítomnost. Pavel mi chyběl. Zároveň jsem od něj čekala potvrzení, že po všem čekání konečně něco dostanu. Z jeho odpovědí jsem pochopila, že právě naše omezené možnosti pro něj byly výhodou, kterou jsem já pokládala za dočasné trápení nás obou.
Zadní zvonek fungoval dál
Ještě jsme se několikrát viděli. Zkusila jsem navrhnout sobotní výlet, ale Pavel už měl domluvené rybaření. O týden později mi nabídl úterní večer. Souhlasila jsem, ačkoli mě rozčilovalo, že mám teď prázdné celé dny, ale pro něj se pořád hodím hlavně mezi večeří a odjezdem domů.
Jednou přišel až po desáté. Otevřela jsem mu zadní dveře dřív, než stihl zazvonit podruhé. Zůstal několik hodin a při odchodu mě dlouho objímal. Ráno jsem byla nevyspalá a naštvaná sama na sebe. Když mi pak napsal, že mu se mnou bylo dobře, odpověděla jsem stejně. Nechtěla jsem zkazit ani to málo, co mi nabízel.
Při další pozdní návštěvě jsem už neotevřela. Věděla jsem, že je to on, napsal mi z auta. Telefon jsem držela v ruce, dokud nepřestal zvonit zvonek. Potom jsem mu odpověděla, že takhle se dál scházet nechci. Nezeptal se, kdy by mohl přijít místo toho. Napsal, že mě nebude přemlouvat, a další návštěvu nenavrhl.
Polici jsem po několika týdnech zaplnila ručníky. Dnes, když potřebuji čistý, jdu ještě někdy nejdřív k zásuvce v koupelně. Otevřu ji, chvíli se dívám dovnitř a potom se vrátím do ložnice pro ručník ze skříně.
