Článek
„To jim chceš vážně odkývnout?“
Tomáš mi vrátil telefon a sáhl po své kávě. Seděli jsme v malém ateliéru dvě ulice od kanceláře. Měli jsme ještě dvacet minut, než se každý zvlášť vrátíme do práce.
Nabídku jsem si přečetla znovu. Vyšší plat, vlastní tým, pobočka na opačném konci Brna. O podobné místo jsem se před dvěma lety neúspěšně hlásila.
„Proč bych nechtěla?“
„Protože vést lidi není totéž jako dělat dobře tabulky.“
Právě moje tabulky mu přitom často zachraňovaly porady. Neřekla jsem to. Pořád jsem čekala, že přidá něco hezkého.
Znali jsme se šest let, scházeli něco přes rok. Já byla rozvedená, on měl ženu a dvě dospívající děti. Nikdy jsem po něm nechtěla, aby odešel z domova. Vyhovovalo mi, že se nemusím s nikým dělit o koupelnu ani vysvětlovat, proč chci sobotu strávit sama.
Ateliér nám pronajímal jeho známý, který už nefotil. Zůstalo tam rozkládací kanape, stolek a rychlovarná konvice. Nájem jsme platili napůl. Každý měl svůj klíč.
V práci jsme si posunuli obědy tak, aby se překrývaly. Někdy jsme přinesli jídlo, jindy zůstalo nerozbalené na stolku. Ten pokoj byl jediné místo, kde jsem ho nemusela oslovovat stejně jako ostatní.
Jednou jsem mu tam přiznala, že se mi po bývalém muži občas stýská. Nechtěla jsem ho zpátky, jen mi chyběly některé naše večery. Tomáš se neurazil ani nezačal soutěžit. Zeptal se, jaké večery myslím, a nechal mě vyprávět.
Právě proto jsem mu tu nabídku ukázala prvnímu.
„Já bych to odmítl,“ řekl teď. „Budeš tam pořád přesčas.“
Telefon jsem uklidila. Cestou zpátky mě vzal za ruku, dokud jsme nezahnuli k hlavní ulici. Povolila jsem mu ji stejně snadno jako vždycky.
Kvůli našemu obědu jsem zrušila první schůzku
Ředitel mi domluvil návštěvu pobočky na středu v jedenáct. Měla jsem si prohlédnout provoz a poznat lidi. Tomáš zrovna na středu zařídil delší pauzu.
„Jindy tenhle týden nemůžu,“ řekl.
Zavolala jsem asistentce, že potřebuji jiný termín. Vymyslela jsem si rozjednaného zákazníka. Nebyla naštvaná, jen se zeptala, zda o místo pořád stojím.
„Samozřejmě.“
V ateliéru Tomáš přinesl moje oblíbené chlebíčky. Přitáhl si mě k sobě ještě v kabátě a řekl, že mu poslední dobou chybím. Na chvíli jsem měla radost, že jsem si vybrala jeho.
Pak mu zazvonil telefon. Žena potřebovala vyzvednout balík, než zavřou výdejnu. Slíbil, že to stihne, a začal hledat klíče.
„Myslela jsem, že máme čas.“
„Vždyť jsme spolu byli.“
Zůstal po něm nedopitý čaj. Já kvůli té hodině odložila schůzku, na kterou bych si ještě před měsícem připravovala otázky celý víkend.
Další dny jsem navrhovala večery. Úterý nešlo kvůli tréninku syna, čtvrtek kvůli společnému nákupu. V pátek měli přijít známí.
„Jednou za čtrnáct dní bys přece mohl říct, že něco máš.“
„Nebudu si doma vyrábět problémy.“
„Já si je mám vyrábět v práci?“
Povzdechl si, jako bych z jednoduché věci dělala spor. Večer jsem otevřela životopis a hledala, co mi v něm chybí na vedení lidí.
Na pobočku jsem nakonec přijela následující pondělí. Tomáš mi před odjezdem napsal, jestli se cestou zpátky zastavím. Odpověděla jsem, že nevím, kdy skončím.
Provedla mě dosavadní vedoucí. Ukázala mi nevyřízené reklamace, prázdné místo po kolegyni i sklad, ve kterém se ztrácely objednávky. Nebyla to prohlídka, po níž by se člověk cítil schopnější.
Přesto jsem se cestou domů přistihla, že vymýšlím, koho bych se na jednotlivé věci zeptala.
Tomášovi jsem ten den nenapsala. Večer se ozval sám.
„Tak jaké to bylo?“
Začala jsem mu vyprávět o skladu. Chvíli poslouchal, potom se zeptal, jak dlouho jsem tam jela.
O nájmu jsme se domluvili rychleji než o nás
Když jsem místo přijala, chtěl se sejít v ateliéru. Přišla jsem pozdě, protože se protáhlo předání mojí agendy. Seděl na kanapi a bundu měl vedle sebe.
„Takže už je rozhodnuto.“
Přikývla jsem.
„A co sis představovala s námi?“
„Že si taky někdy zařídíš čas ty.“
„Od začátku jsi věděla, jak to mám.“
Věděla. Jen jsem si nevšimla, že jsem mu mezitím začala nabízet i věci, které po mně zatím nechtěl. Volná poledne, přesunuté schůzky a teď skoro i odmítnutou práci.
Navrhl, ať si na pobočce nechám jeden den v týdnu volnější. Měla jsem se přece stát vedoucí, tak si to snad dokážu zařídit.
„Takže na vedení lidí nemám, ale na volný oběd už ano?“
„Nemusíš být protivná.“
O našem konci jsem začala mluvit já. Nezastavoval mě. Domluvili jsme se, že nájem ukončíme; zbýval ještě jeden celý měsíc. Tomáš zavolal známému přímo přede mnou.
Při další návštěvě jsem mu přinesla svůj klíč.
„Pošli mi ještě těch dva a půl tisíce,“ připomněl. „Za poslední měsíc.“
Byla to moje obvyklá polovina nájmu.
„Ty sem budeš chodit?“
„Možná si tu dodělám nějaké věci. Doma na to nemám klid.“
Peníze jsem mu poslala ještě odtamtud. Nenabídla jsem mu, že si svůj klíč do konce měsíce nechám. Když se zeptal, zda nechci zůstat aspoň na kávu, řekla jsem, že už musím jet.
Nemusela jsem. První den na nové pobočce mě čekal až v pondělí.
V pondělí v poledne jsem tam seděla nad seznamem reklamací a jedla oschlou housku. Ve dveřích se objevila účetní a zeptala se, jestli už mám chvilku na jejich staré faktury.
Podívala jsem se na hodiny. Tou dobou bych dřív odcházela zadním vchodem za Tomášem.
Účetní zůstala stát a já si uvědomila, že čeká na odpověď.
„Pojďte dál,“ řekla jsem a odsunula sáček s houskou.
