Článek
„Teď bychom neměli jít proti sobě,“ řekl a odložil na noční stolek brýle. Ještě před chvílí v nich četl jídelní lístek. Líbilo se mi, jak si je nasazuje, když chce něco vidět pořádně. Tentokrát je sundal právě ve chvíli, kdy jsem potřebovala, aby se na mě podíval.
„Tak odstup ty.“
Zasmál se, jako bychom se přeli o poslední hranolek.
Ve firmě, která zařizovala prodejny a výdejní místa, jsme oba vedli zakázky. Každý vlastní, se stejným pracovním zařazením. Filip byl starší o sedm let a pracoval tam déle. Já poslední rok přebírala složité projekty po kolegyni, která odešla. Ani jeden z nás neměl právo rozhodovat o práci druhého.
Soukromě to bylo méně přehledné. Filip byl ženatý, já tři roky po rozvodu. Scházeli jsme se osm měsíců. O jeho manželství jsem věděla hlavně to, co se mu hodilo říkat v hodinách, kdy nebyl doma. Přesto mi stačilo, aby se při poradě podíval přes stůl, a pamatovala jsem si ten pohled až do večera.
O několik dní před naším hotelovým rozhovorem firma vypsala výběrové řízení. Vedoucí oddělení odcházel ke konkurenci a přihlásit se mohli i lidé zvenku. Požadovali návrh, jak zkrátit zpoždění mezi zaměřením prodejny a předáním hotové zakázky. Přihlášku jsem poslala v pondělí ráno, ještě než jsem dopila kávu.
Filip mi po obědě napsal, že se také přihlásil. Odpověděla jsem, že mě to napadlo. Přidal smajlík a otázku, jestli se kvůli tomu budeme muset přestat líbat. Tenkrát mi to připadalo vtipné. Mohli jsme přece soupeřit v práci a přitom se chtít vidět i po ní.
Ve čtvrtek v hotelu už mu to vtipné nepřipadalo.
„Mám větší šanci,“ řekl. „To není proti tobě. Znají mě, mám tam odpracované roky.“
Připomněla jsem mu své výsledky. Odpověděl, že o nich nepochybuje, jen by byla škoda rozdělit podporu lidí, kteří nás mají rádi oba. Potom mi přejel rukou po rameni a dodal, že s vyšším platem by se mu některé věci řešily snáz.
„Jaké věci?“
„Třeba bydlení. Nemuseli bychom pořád počítat hodiny.“
Posadila jsem se. Na zemi ležela moje halenka, kterou mi předtím pomáhal rozepnout. Najednou jsem ji chtěla mít na sobě. Zeptala jsem se, jestli mluví o vlastním bytě, nebo o našem. Chvíli upravoval okraj peřiny a pak řekl, že všechno přece nejde naplánovat během jednoho večera.
„Ale moji přihlášku bys dneska vyřešit chtěl.“
Řekl, že mu podsouvám něco ošklivého. Já si halenku oblékla. Když jsme odcházeli, chtěl mě vzít za ruku, ale potřebovala jsem v kabelce najít klíče. Hledala jsem je až k výtahu, přestože jsem přesně věděla, ve které kapse jsou.
Přihlášku jsem nestáhla. Filip se mnou dál obědval a posílal mi večer zprávy. Jednou napsal, že mu chybí můj krk. Dívala jsem se na tu větu déle než na jeho předchozí vysvětlení pracovní strategie. Odpověděla jsem, že se uvidíme po prezentacích.
Hlavní část svého návrhu jsem měla v notebooku už několik týdnů. Vznikla během našeho zářijového pobytu na Vysočině. Filip doma řekl, že jede za spolužákem. Já nikomu nic vysvětlovat nemusela, a přesto jsem při příjezdu do penzionu mluvila tišeji než obvykle.
V sobotu odpoledne pršelo. Zůstali jsme na pokoji a já si postěžovala na další zakázku, u které se po schválení rozpočtu změnily rozměry. Filip vzal hotelový blok a začal kreslit, kdy by se mělo zadání definitivně potvrdit. Přidala jsem kontrolu zaměření a společný přehled změn pro obchod i výrobu.
Přeli jsme se nad tím skoro hodinu. Pak jsme se dlouho líbali a na večeři přišli pozdě. Ten návrh jsem si odvezla stejně ráda jako vzpomínku na zbytek víkendu. Líbilo se mi, že si s někým rozumím i ve chvíli, kdy se mnou nesouhlasí.
Filip mi další týden poslal překreslené schéma. Já k němu doplnila skutečná zpoždění ze svých projektů a připravila ukázku nového přehledu. Nebyl to hotový firemní úkol. Prostě jsme v tom pokračovali, občas po telefonu, občas u něj v autě před tím, než odjel domů.
Před prezentací jsem použila schéma i svoje čísla. Na poslední snímek jsem uvedla, že návrh vychází ze společné diskuse s Filipem. Při zkoušení v prázdné zasedačce jsem si tu větu přečetla nahlas. Společná diskuse mohla znamenat pár připomínek u kávy. On přitom vymyslel část postupu a nakreslil schéma, na kterém stál celý prostřední oddíl. Přesto jsem formulaci nechala.
Mohla jsem mu ukázat celou prezentaci. Neudělala jsem to. Po hotelovém rozhovoru jsem se bála, že mi začne vysvětlovat, proč bych měla použít něco jiného, a sám přijde se společným řešením jako první.
Finálové prezentace byly společné. Před vedením firmy a několika kolegy vystupovali čtyři kandidáti. Potom následovaly samostatné rozhovory. Filip seděl při mém vystoupení u okna. Když se na plátně objevilo schéma, opřel se a přestal si dělat poznámky.
Mluvila jsem o výsledcích svých zakázek a potom řekla: „Navrhuji zavést tady ten postup.“ Vysvětlila jsem ho dobře. Viděla jsem, že výrobní ředitel přikyvuje. Na okamžik jsem si dovolila představit vlastní kancelář s dveřmi, které bych zavírala já.
Při otázkách se Filip přihlásil.
„Jen pro přesnost, tuhle část jsme připravovali společně. Schéma jsem kreslil já, Bára doplnila data a kontrolu zaměření.“
Neřekl nic nepravdivého. Přesto jsem cítila, jak mi hoří obličej. Odkázala jsem na poslední snímek. Ředitel se zeptal, jestli už jsme návrh někomu předali, a já odpověděla, že zatím ne. Zbývající otázky už se týkaly hlavně společného postupu, méně toho, jak bych vedla oddělení.
Filip ve své prezentaci použil jiný návrh. Byl přehledný a opatrný. Když skončil, všimla jsem si, že čeká, zda se také přihlásím. Neměla jsem k čemu. O to víc mě to rozčilovalo.
Výtah jsme po skončení sdíleli s účetní. Zeptala se, jak se nám prezentovalo. Filip řekl, že dobře, a já přikývla. V přízemí mi podržel dveře. Poděkovala jsem mu tak zdvořile, až se po mně účetní podívala.
Zavolal mi cestou domů.
„Nemohla jsi říct rovnou, že je to naše?“
„Bylo to tam napsané.“
„Úplně vzadu.“
Chtěla jsem mu připomenout, že po mně chtěl odstoupení. Jenže tím bych neodpověděla na jeho otázku. Řekla jsem, že jsem ho měla uvést hned při představení návrhu. Na chvíli bylo ticho a já čekala, že také něco uzná. Pak začal mluvit o tom, jak špatně by vypadalo, kdyby se společná práce později ukázala bez vysvětlení.
Výsledek přišel v úterý. Místo dostala uchazečka z jiné firmy, která už podobně velké oddělení vedla. Ředitel mi osobně řekl, že můj návrh chtějí využít, ale při výběru rozhodla zkušenost s vedením lidí. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Přesto jsem si znovu přehrávala Filipův zdvižený prst.
Nová vedoucí měla nastoupit za dva týdny. Do té doby jsme s Filipem dostali za úkol společný návrh dopracovat pro zkušební zakázku. Na poradě jsme oba souhlasili. Pracovně to dávalo smysl. To bylo na celé věci asi nejotravnější.
Filip mi ještě ten den napsal, že má ve čtvrtek volný večer. Poslal odkaz na hotel, kde jsme už byli. Myslela jsem, že chce dokončit rozhovor, který jsme pořád vedli po částech. Pokoj jsem tentokrát nezamluvila. Navrhla jsem restauraci o ulici dál.
Přišel bez notebooku. Objednal mi víno, které jsem tam pila posledně, a řekl, že mi to sluší. Stačilo to, abych chvíli litovala svého rozhodnutí. Věděla jsem, jak by vypadal zbytek večera, kdybych mu položila ruku na zápěstí a přestala se ptát.
Místo toho jsem se zeptala, jestli mi vyčítá ten návrh.
„Už jsme si to řekli,“ odpověděl. „Nemusíme si tím kazit i to ostatní.“
Čekala jsem výčitky, možná hádku o zásluhy. Připadala jsem si na ni připravená. Nebyla jsem připravená na to, že si Filip chce jen užít čtvrtek, jako bychom se poslední týdny nezabývali ničím jiným než špatně vybraným termínem porady.
Připomněla jsem mu bydlení. Vyšší plat, méně počítání hodin. Chvíli se díval na moji sklenici a pak řekl, že jsem se těch slov chytila víc, než čekal.
„Takže kdybych odstoupila a tys to místo dostal, nic by se nezměnilo?“
„To teď přece nevíme.“
„Já se tě neptám na výsledek výběrového řízení.“
Povzdechl si. Řekl, že mluvil o možnostech a použil nešťastná slova. Že se mnou chce být, ale nemůže mi slibovat termíny. Najednou mě napadlo, že kdybych přihlášku stáhla, ještě bych mu teď pomáhala vysvětlovat, proč za to nemohl.
Dopila jsem vodu, víno zůstalo skoro celé. Filip natáhl přes stůl ruku. Nechala jsem ho chvíli držet moje prsty. Bylo mi líto, že člověk, se kterým se mi tak dobře přemýšlelo v dešti na hotelovém pokoji, dokáže mluvit tak dlouho a nic určitého neříct.
„Já už se takhle scházet nechci.“
Zeptal se, jestli ho trestám za něco, co jsme nezískali ani jeden. Odpověděla jsem, že od něj nechci nic zařídit. Jen už nebudu čekat na další možnost. Zaplatila jsem svoje pití a odešla dřív, než jsem zjistila, jestli by mě vůbec přemlouval.
Dnes spolu sedíme nad zkušební zakázkou dvakrát týdně. Filip připravuje návaznost výroby, já kontrolu zadání a přehled změn. Na titulní straně jsou naše jména vedle sebe. Když něco navrhne dobře, nechám to tam. Nechci odevzdat horší práci jen proto, že bych ho ráda přestala potřebovat aspoň v něčem.
Minulé pondělí jsme skončili před polednem. Zavřela jsem notebook a Filip se zeptal, jestli půjdeme na oběd. Dřív jsme takové otázky řešili pohledem, aby ostatní nic nepoznali. Teď jsem potřebovala, aby to řekl přesněji. Doplnil, že jde i kolega z výroby a chtějí probrat termín montáže.
Šla jsem. Kolega si sedl mezi nás a požádal mě o podklady. Poslala jsem mu je a pak si musela vybrat jídlo, přestože jsem neměla hlad. Filip přes jeho rameno upozornil na chybu v mém součtu. Přepočítala jsem ho a poslala opravenou tabulku oběma. Potom jsem se kolegy zeptala, který den může uvolnit montážní tým. Filip se nadechl, ale já počkala na odpověď člověka, kterého jsem se ptala.
