Článek
Na Milanovi jsem měla ráda i to, jak se po našem večeru oblékal. Neodcházel uraženě ani provinile. Políbil mě, zkontroloval kapsy a šel. Mohla jsem po něm zavřít dveře, sundat náušnice a pustit si v posteli něco, co by ho nebavilo. Přitom jsem se na něj další den těšila tak, že jsem v práci kontrolovala telefon při každém zavrnění tiskárny. Tohle se přece nevylučovalo. Bylo mi devětačtyřicet, čtyři roky jsem byla rozvedená a poprvé jsem neměla chuť svůj byt nikomu předvádět jako místo pro dva. Jenže když Milan napsal, že tento týden může přijít jen jednou, cítila jsem se odstrčená. Měla jsem pro to dokonalé vysvětlení. Doma měl ženu. Nemohla jsem po něm chtít všechno. A hlavně jsem mu nemusela říkat, co přesně z toho všeho sama nechci.
Pátek podle mého
Ten pátek jsem vstala o půl hodiny dřív, než bylo potřeba. Ve čtvrtek večer jsme si potvrdili, že přijde v sedm, a já se od té chvíle chovala, jako by mě čekala návštěva někoho, koho je nutné získat znovu. Proč? Vždyť ke mně chodil už dva měsíce, věděl, že se mi v koupelně odlupuje lak z dvířek, a jednou mě viděl v oblečení, ve kterém třídím věci do sklepa. Přesto jsem před prací převlékla postel a při čištění zubů si prohlížela, jestli jsem po létě nepřibrala v obličeji. Pak jsem se sama sobě vysmála. Milan se mě na váhu nikdy nezeptal, zato já jsem se u něj pokaždé nenápadně dívala na levou ruku. Prsten nosil obyčejný, trochu poškrábaný. Nelíbilo se mi na něm nic zvláštního. Líbilo se mi, co za mě vyřizoval. Když se Milan zdržel s odpovědí, nemusela jsem uvažovat, jestli jsem mu napsala něco hloupého. Když odmítl sobotu, nemusela jsem se tvářit, že mám taky program. Měl manželku a tím bylo vysvětleno dost věcí, na které jsem se nechtěla ptát. Poznali jsme se v září na oslavě Magdiných narozenin v olomoucké vinárně. Magda ho znala z práce svého muže, byl tam poprvé a nikoho kromě nich pořádně neznal. Sedl si vedle mě, protože zbyla jediná židle. Měl hezký hlas a při smíchu se trochu předkláněl, jako by mu nestačilo slyšet mě přes stůl. V tu chvíli na ruce nic neměl. Pamatuju si to, protože mi podával misku s oříšky a já se dívala na jeho prsty. U stolu pak přišla řeč na seznamování. Někdo vyprávěl, jak se k němu žena po třetí schůzce nastěhovala i s kocourem. Řekla jsem, že svobodní muži v našem věku nehledají partnerku, ale někoho, kdo jim konečně doplní chybějící vybavení domácnosti. Magda mi připomněla, že můj poslední přítel měl domácnost vybavenou líp než já. „A stejně chtěl vědět, proč u něj nechci být každou neděli,“ odpověděla jsem. Milan se zeptal, co mám proti nedělím. „Nic. Právě proto si je chci nechat.“ Smál se se mnou. Myslela jsem, že mi rozumí. Když jsme za týden šli na kávu, už prsten měl. Všimla jsem si ho ještě předtím, než se posadil. „Ty jsi ženatý?“ zeptala jsem se. „Jsem,“ odpověděl. Neřekl, že je to složité, že spolu nežijí ani že už doma nic nemají. Prostě jsem. Měla jsem vstát a odejít? Magda by později určitě řekla, že ano, jenže tehdy jsem měla před sebou muže, který mě přitahoval, a žádný požadavek, abych mu uvolnila polovinu skříně. Řekla jsem mu, že další rodinu zakládat nehodlám. On přikývl. O své ženě potom mluvil málo a já ho k tomu nepobízela. Nechtěla jsem poslouchat, jak mu nerozumí. Takové řeči mi připadaly laciné. Když řekl, že musí být večer doma, nijak jsem to nerozebírala. Považovala jsem za samozřejmé, u koho doma má být. První týdny jsme se scházeli v kavárnách, občas na procházce. Potom jsem ho pozvala k sobě. Věděl, že jsem rozvedená a syn Kamil bydlí v Praze, takže mi nemá kdo nečekaně vejít do předsíně. Nikdy jsem mu nenabídla klíč. On si o něj neřekl. A tak jsme měli něco, co mi připadalo nečekaně snadné: domluvit den, těšit se, být spolu a potom si odpočinout každý zvlášť. V pátek ráno jsem si při snídani vzpomněla na středu, kdy mi volal z auta a já zůstala sedět na parkovišti před supermarketem, jen abych ho ještě chvíli poslouchala. Mluvil o obyčejných věcech, o kolegovi, který si pořád půjčuje jeho sešívačku, a o polévce, kterou si koupil a nedokázal dojíst. Nic, co by jiná žena musela závidět. Přesto jsem měla chuť odjet za ním místo domů. Neodjela jsem, samozřejmě. Žena se k ženatému milenci jen tak nerozjede. Jak příjemně se mi o tom přemýšlelo, když to rozhodnutí udělala za mě něčí cizí domácnost. Do kanceláře jsem přišla s vlhkými vlasy a kolegyně se zeptala, jestli jsem zmokla. Řekla jsem, že jsem ráno nestíhala. Pracovala jsem ve fakturaci velkoobchodu s kancelářskými potřebami a pátek začal třemi platbami, které někdo poslal bez správného označení. Seděla jsem nad nimi, dohledávala firmy a přitom po očku sledovala telefon. Milan napsal v půl desáté: „Mám něco přinést?“ Odepsala jsem, že víno mám. On se zeptal, jestli tedy něco k jídlu. Chtěla jsem mu napsat, že hlavně sebe, ale připadalo mi to moc. Poslala jsem mu seznam dvou věcí, které jsem zapomněla koupit, a hned jsem se zastyděla, že už z něj dělám poslíčka. Bylo směšné, co všechno jsem hlídala. Abych po něm nechtěla moc. Abych nepůsobila, že čekám celý týden jen na pátek. Aby všechno plánování nezůstalo na něm. Během dopoledne mi zavolal Kamil. Na Vánoce chtěl přijet k otci a ptal se, jestli mi nevadí, že se u mě zastaví až sedmadvacátého. Nevadilo. Loni jsme byli na Štědrý večer spolu a já teď mohla být sama, aniž by mě kvůli tomu někdo litoval. Přesto jsem mu řekla, že už něco mám. Neměla jsem nic. Kamil se zeptal co. „Ještě to nemám úplně domluvené,“ odpověděla jsem a on dál nenaléhal. Po hovoru jsem napsala Milanovi, že mi syn právě přidělil vánoční volno. Přidal smajlík a otázku, zda mám radost. Odepsala jsem, že obrovskou. Pak jsem telefon obrátila displejem dolů, protože jsem si nebyla jistá, jestli to tak opravdu cítím. V poledne jsem se sešla s Magdou v bistru poblíž náměstí. Objednala si salát, já těstoviny a hned jsem část omáčky dostala na rukáv. Magda mi podala ubrousek a zeptala se, jestli přijde Milan. „Večer,“ řekla jsem. „Myslím někdy s tebou k nám.“ Představila jsem si, jak se Magdin muž začne vyptávat na jeho ženu, a zavrtěla hlavou. „Tohle zrovna nepotřebuju.“ „Myslela jsem, že se ti líbí.“ „Taky že líbí.“ Magda si sundala z nosu brýle, které potřebovala na jídelní lístek. „Tak co bys nepotřebovala?“ Vysvětlila jsem jí, že z toho nechci dělat společenský projekt. Ona a její muž se přece s Milanem znají, nemusíme kvůli tomu všichni zasednout ke stolu a tvářit se, že budeme jezdit na dovolené. Že je ženatý, jsem Magdě neřekla. Nechtěla jsem, aby začala u vlastního muže zjišťovat, co je zač. Tu část jsem si schovávala, zatímco jsem jí ochotně vyprávěla, jak umí poslouchat. „Dobře,“ řekla. „Já vám jen chtěla uvařit.“ Bodlo mě to. S Magdou jsem se znala dvacet let a stejně jsem v její obyčejné nabídce dokázala najít stěhovací vůz. Připomněla mi, že se mnou chce v neděli do kina. Potvrdila jsem to. Neděle přece byla moje a Milan do ní nevstupoval. Odpoledne jsem dokončila párování plateb a odmítla kolegyninu prosbu, abych za ni zůstala déle. Měla jsem domluvený večer. Řekla jsem to klidně a bez omluvy, což mi udělalo dobře. Pak jsem se přistihla, že na chodbě vysvětluju, že nic důležitého, jen návštěva. Doma jsem vyndala kuřecí maso z lednice, dala vařit rýži a pověsila na dveře koupelny čistý ručník. Vybrala jsem si tmavé kalhoty a svetr s výstřihem, který nebyl nijak hluboký, jen jsem v něm neměla pocit, že jdu na poradu. Dlouho jsem vybírala náušnice. Nakonec jsem si vzala malé stříbrné, protože Milan už jednou řekl, že se mu líbí. Nemusela jsem přece za každou cenu dokazovat nezávislost i vlastním šperkům. V šest jsem měla skoro hotovo. Nalila jsem si trochu vína a sedla si na kraj pohovky, abych nepomačkala polštáře. Pak jsem se zasmála a schválně se opřela. Přesně takovéhle nesmysly jsem dělala, když mi na někom záleželo. Zazvonil deset minut před sedmou. V ruce měl tašku s tím, o co jsem ho požádala, a navíc mandarinky. „Měli hezké,“ řekl. Vzal mě kolem pasu ještě v předsíni. Políbila jsem ho a na chvíli zapomněla na všechno, co jsem celý den připravovala. Voněl zimou a známým mýdlem. Ten pocit, když někdo přijde a opravdu vás chce vidět, mi po rozvodu chyběl víc než společná snídaně. Snídani jsem si uměla udělat sama. On odložil nákup, umyl si ruce a zeptal se, jestli má něco nakrájet. Podala jsem mu okurku. Prsten mu při práci cinkl o nůž. Ani nevím proč, ale uklidnilo mě to. Zeptal se na Kamila a já mu vyprávěla o telefonátu. „Takže celý týden nemusíš nic?“ zeptal se. „Jen sedmadvacátého budu s Kamilem. Jinak nikomu péct oblíbené cukroví a nikomu vysvětlovat, proč nechci sledovat třetí pohádku.“ „Ty nemáš ráda pohádky?“ „Mám. Když si je vyberu.“ Usmál se a pokračoval v krájení. Při večeři mi vyprávěl, jak se odpoledne pohádal s kolegou o zakázku. Předváděl jeho hlas a já se smála s plnou pusou, až jsem si musela přidržet ubrousek. Líbilo se mi, že se nesnaží pokaždé působit zajímavě. Když dopil, vstal pro vodu, aniž se mě ptal, kde mám sklenice. Věděl to. Tu samozřejmost jsem si pustila do bytu ochotně, dokud měla předem určený konec. Po jídle jsem chtěla uklidit, on mě ale zastavil s rukama ještě nad talíři. „To počká,“ řekl. Kdybych tohle slyšela od bývalého manžela, napadlo by mě, že počká hlavně moje práce. Od Milana mi ta věta připadala jako pozornost. Odtáhl židli, vzal mě za ruku a odvedl z kuchyně. Později jsme leželi přikrytí dekou a já jsem mu vyprávěla o ženě, která mi v obchodě vysvětlovala, že na podzim bych měla nosit teplejší odstíny. Zeptal se, co jsem si koupila. „Nic. Byla jsem tam pro pásek.“ Smál se tak, že se pohovka pod námi pohnula. Přála jsem si, aby ještě neodcházel. Bylo něco po desáté a v takovou dobu už obvykle začínal hledat hodinky nebo se podíval na telefon. Tentokrát ležel dál a já měla radost, že kvůli mně zapomněl na čas. Jenže to jsem se zase potřebovala ujistit. „Už nemusíš domů?“ zeptala jsem se. „Nemusím.“ Přejel mi rukou po rameni a navrhl čaj. Šla jsem ho udělat, přestože jsem ho nechtěla. Vrátil se za mnou do kuchyně v tričku a bosý, vzal z linky mandarinku a pomalu ji loupal. Kůru skládal na talířek, který jsem mu podstrčila. Bylo to tak příjemné, že jsem si dovolila zeptat se, jestli by mohl zůstat do rána. „Mohl,“ řekl. Neváhal ani vteřinu. Měla jsem se zaradovat. Místo toho jsem hledala vysvětlení. Žena odjela. Žena má noční. Žena je u matky. Žádnou z těch možností jsem neřekla nahlas, protože jsem nechtěla večer přivolat její jméno, které jsem ani neznala. Milan si sedl ke stolu a podal mi půlku mandarinky. „Napadlo mě, že bychom mohli být přes Vánoce spolu,“ řekl. „Když bude Kamil u táty.“ Podívala jsem se na něj. Myslela jsem, že tím myslí některý večer mezi svátky, a už jsem vybírala, který bych si nechala volný. On ale pokračoval, že má od třiadvacátého dovolenou a že bych mohla přijít k němu. „Na celý týden. Nemusíme nikam jezdit. Uděláme si jídlo, půjdeme se projít, co budeme chtít. A na návštěvu Kamila by ses vrátila k sobě.“ Čajová konvice cvakla. Vstala jsem, abych měla důvod otočit se k lince. „Na celý týden?“ zopakovala jsem. „Když budeš chtít.“ Sáhla jsem po konvici a při zvedání si polila ruku. Nebylo to moc, jen jsem ucukla a postavila ji příliš prudce zpátky. „A tvoje žena bude kde?“ zeptala jsem se. Neřekl nic. Otočila jsem se. Zbytek mandarinky držel v dlani a už se neusmíval. „Milane?“ Položil ji na talířek. „Já už nejsem ženatý.“
Tři roky
Nejdřív mě napadlo, že se právě rozešli. Že zatímco jsem celé dopoledne řešila náušnice a maso, on doma balil kufr. Podívala jsem se do předsíně, jestli tam nemá kromě tašky ještě něco, čeho jsem si nevšimla. „Od kdy?“ zeptala jsem se. „Od rozvodu. Jsou to tři roky.“ Pořád jsem stála u linky a mokrá ruka mi studila. „Tak to jsem nějak zaspala, ne?“ Snažila jsem se o ironii, ale hlas mi nevyšel. Milan si sáhl na levou ruku a potom ji schoval pod stůl. „Ten prsten sis nasadil kvůli mně?“ Přikývl. Měla jsem chuť do něčeho praštit, jenže v dosahu byly moje hrnky a nemínila jsem kvůli němu uklízet střepy. „Já se tě přímo zeptala, jestli jsi ženatý.“ „Já vím.“ „A tys řekl ano.“ „Řekl.“ Čekala jsem nějaké slovíčkaření. Že je rozvedený jen na papíře, že si otázku vyložil jinak. Místo toho připustil přesně to, co udělal, a já měla pocit, že mi bere i možnost usvědčit ho. „Na té oslavě jsi říkala, že nikoho nechceš,“ začal. „Ne. Říkala jsem, že nechci společnou domácnost. To není totéž jako souhlas s tím, že si vymyslíš manželku.“ „Myslel jsem, že bys se mnou jinak nikam nešla.“ „Tak ses rozhodl, že mi trochu pomůžeš.“ Podíval se na stůl. „Chtěl jsem tě vidět. A pak už to bylo pokaždé horší říct.“ Zeptala jsem se na všechny ty večery, kdy musel být doma. Co tam tak důležitého dělal? Četl? Pral? Spal? „Někdy jsem měl druhý den brzy práci. Někdy jsem nevěděl, jestli chceš, abych zůstal.“ „Takže ses šel projít a já ti mezitím přála, aby sis doma neudělal průšvih.“ „Nedělal jsem si z tebe legraci.“ „To je od tebe opravdu milé.“ Do jeho prázdného hrnku jsem postavila lžičku tak prudce, až sebou trhl. Pak jsem si uvědomila, že se chovám, jako bych ho chtěla ještě obsluhovat. Přestala jsem. „A ona existuje? Ta tvoje bývalá žena?“ „Existuje. Bydlí v Prostějově a má přítele.“ Nechtěla jsem její adresu ani fotografie. Nehodlala jsem dělat kontrolu ženy, která s tím neměla nic společného. Přesto mě uráželo, že o ní najednou dokázal říct víc během jedné věty než za celé dva měsíce. „A Magda to ví?“ „Její muž ví, že jsem rozvedený. Nevím, jestli se o tom někdy bavili.“ Tak proto mě chtěli pozvat na večeři. Žádný tajný souhlas s nevěrou, žádná ohleduplnost, aby se neptali. Jen dva lidé, kteří se jim líbili dohromady. Kdybych Magdě řekla, že je Milan ženatý, mohlo se to celé rozpadnout u oběda mezi dvěma sousty. Já si ale dávala pozor, aby mi do toho nikdo nemluvil. Milan vstal a sáhl po mé ruce. Uhnula jsem. „Dneska půjdeš domů,“ řekla jsem. Přikývl, ale ještě se zeptal, jestli si můžeme promluvit zítra. Neodpověděla jsem hned. Chtěla jsem ho poslat pryč tak, aby pochopil, že rozhodnutí je moje, a současně jsem se bála, že odejde příliš snadno. „Ozvu se,“ řekla jsem nakonec. Oblékl se v obýváku. Prsten měl při odchodu zase na ruce a já na něj ukázala. Sundal ho přede mnou a strčil do kapsy bundy. Neulevilo se mi. Po jeho odchodu jsem se vrátila do kuchyně. Na stole zůstala půlka mandarinky, dva prázdné hrnky a talíř s kůrou. Čaj jsem si neudělala. Otevřela jsem lednici a chvíli hleděla na jídlo připravené na ráno, jako by za to mohlo ono.
Bez ní
V sobotu jsem vstala až v devět. Milan mi napsal, že ho mrzí, jak se zachoval, a že chápe, jestli ho už nechci vidět. Ta druhá část mě rozzlobila. Samozřejmě že chápe. Co jiného mu zbývá napsat, aby nevypadal ještě hůř? Neodpověděla jsem a šla vyndat prádlo ze sušáku. Převlékala jsem povlaky, které jsem den předtím tak pečlivě navlékla, a zlobila se, že všechno dělám znovu. Potom jsem se zarazila. Nemusela jsem je přece hned prát. Nikdo mi nelhal do vláken prostěradla. Nechala jsem je složené na židli a šla nakoupit. Na ulici jsem kontrolovala každý kabát podobný jeho. Kdybych ho potkala, měla jsem připravené, že na něj nemám čas. Přitom jsem v obchodě prošla stejnou uličku dvakrát a vůbec jsem nevěděla, pro co jsem přišla. Koupila jsem si k snídani věci, které bych sama nesnědla, a až u pokladny jsem polovinu vrátila do košíku s odloženým zbožím. Odpoledne zavolala Magda kvůli kinu. Řekla jsem jí, že jsme se s Milanem pohádali. Zeptala se proč a já se konečně musela rozhodnout, jestli budu chránit jeho lež, nebo vlastní obraz ženské, která má všechno pod kontrolou. Vyprávěla jsem jí to. Ne hned úplně celé, ale o prstenu a údajné manželce ano. Magda chvíli mlčela. „Já myslela, že víš, že je rozvedený,“ řekla. „Jak bych to asi věděla?“ vyjela jsem. „Ode mě ne. Ale od něj bych to čekala.“ Měla pravdu a já ji za tu klidnou odpověď neměla ráda. Neptala se, jak jsem mohla být tak hloupá. Zeptala se, jestli jsem v pořádku. Odpověděla jsem, že ano, jen jsem naštvaná. „A líbil by se ti, kdyby ten prsten neměl?“ zeptala se pak. Chtěla jsem říct samozřejmě. Jenže to samozřejmě mi šlo z úst stejně špatně jako otázka na jeho ženu. „To teď nevím,“ odpověděla jsem. Magda nenavrhla žádné řešení. Řekla, že v kině vedle mě bude sedět ona, ať si Milan dělá, co chce. V neděli jsme opravdu šly. Před promítáním jsem jí vyprávěla, jak mě štve ta jeho drzost, jak přesně odhadl, co budu chtít slyšet, a jak jsem kvůli němu před sebou obhajovala něco, co jsem dřív odsuzovala. „Myslela jsem, že jeho žena nic neví,“ přiznala jsem. Magda se podívala na mě, ne na plátno s reklamami. „A nevadilo ti to?“ „Vadilo. Jen ne dost.“ Tohle se říkalo hůř než všechno o jeho lži. Mohla jsem být podvedená já a zároveň nebýt ta hodná ze všech ostatních možností. Po filmu jsme šly pěšky k tramvaji. Magda mi řekla, že by jí vadilo hlavně to, jak snadno se za mě rozhodl. Souhlasila jsem. Že mě současně děsí jeho volný vánoční týden, jsem jí neřekla. V pondělí jsem Milanovi napsala, že se chci podívat, kde bydlí. Odpověděl adresou a otázkou, kdy přijdu. Žádné vysvětlování, proč to nejde. Domluvili jsme se na úterý. Šla jsem tam po práci, v kabelce ještě krabičku od oběda, a v tramvaji si připravovala věty pro případ, že najdu cizí kartáček. Jako bych doufala, že jeho původní příběh bude přece jen pravdivý. Bydlel v běžném bytě ve druhém patře, v chodbě stálo jeho kolo a na botníku měl rukavice, které jsem znala. U dveří nebyly žádné dámské boty. Samozřejmě tam mohl všechno schovat, jenže kvůli tomu jsem nepřišla. Aspoň jsem si to říkala, když jsem se rozhlížela po koupelně déle, než bylo slušné. Připravil večeři. Trochu ji přesolil a omlouval se, že při vaření telefonoval. Měla jsem chuť utrousit, jestli se ženou, ale bylo by to laciné. Sedla jsem si ke stolu a viděla, že nemá spárované židle. Jednu dřevěnou, druhou čalouněnou, u okna skládací. Nikdo mu je nemusel vybírat. Na lince měl usušené nádobí, v polici knížky, na které se neptal, jestli se mi budou líbit. Žil tam tři roky a obešel se beze mě. Ta úleva byla skutečná. Nehledal někoho, kdo mu připomene výměnu ručníků. Přesto jsem si při pohledu na jeho malý jídelní stůl vybavila sedm vánočních rán a stáhl se mi žaludek. „Včera jsem ho dal do krabičky,“ řekl. „Ten prsten. Už ho nosit nebudu.“ Přikývla jsem. Poděkovat za to by mi připadalo absurdní. „Proč jsi mi to neřekl dřív?“ zeptala jsem se. „Protože nám bylo dobře a já se bál, že o to přijdu.“ „Takže když je ti s někým dobře, můžeš mu lhát?“ „Ne. Jen ti říkám proč.“ Čekala jsem, že bude chtít, abych už ocenila jeho upřímnost. Místo toho odnesl prázdnou mísu a vrátil se. „Zito, co bys řekla, kdybych ti na té první kávě řekl, že jsem rozvedený?“ „Nevím.“ „Já si myslím, že bys mi řekla, že nemáš zájem.“ „Možná bych měla. To už teď nezjistíme, protože ses rozhodl za mě.“ Přikývl. Ten souhlas mi neposkytoval dost prostoru pro hádku. Chvíli jsme jedli mlčky. Potom jsem se zeptala, jestli myslel vážně ty Vánoce. Odpověděl, že ano, ale že to nebylo pozvání k nastěhování. „Jen jsem s tebou chtěl mít víc času než dvě večeře týdně.“ „Mně ty dvě večeře vyhovovaly.“ „Myslel jsem, že někdy chceš taky zůstat. Nebo být spolu v sobotu. Říkala jsi to.“ Říkala. „A ty jsi mi odpovídal, že nemůžeš.“ „Já vím.“ Položila jsem příbor. Najednou jsem nedokázala odlišit, kolikrát jsem ho opravdu chtěla mít celý den pro sebe a kolikrát se mi dobře vyslovovalo přání, o kterém jsem věděla, že se nesplní. Když jsem byla vdaná, některé soboty jsem strávila s manželem jen proto, že nevěděl, co si sám počne. Potom jsem byla protivná a on dotčený. Nechtěla jsem to znovu. „Nechci s tebou trávit celé Vánoce,“ řekla jsem. Milan se opřel. „Dobře.“ „A asi ani běžné víkendy. Aspoň ne pravidelně.“ Chvíli čekal, jestli budu pokračovat. Neměla jsem připravené, co přijde po pravdě. „Já s tebou nechci plánovat domácnost,“ dodal. „Ale chtěl bych třeba někdy vyrazit na celý den. A nechci se pokaždé chystat k odchodu jen proto, že už máš po večeru.“ Zvedla jsem oči. „Nikdy jsem tě nevyhazovala.“ „Nemusela jsi. Začal jsem se oblékat a ty sis viditelně oddechla.“ Chtěla jsem protestovat. Pak jsem si vybavila všechny ty chvíle, kdy jsem mu ještě nabídla kávu, ale už jsem myslela na to, jak si pustím svůj seriál. „Mohli bychom pokračovat tak, jak jsme byli,“ řekla jsem. „Bez té manželky. S tím, že oba víme, na čem jsme.“ Nebyla to směšná nabídka. Byli jsme dospělí, nebylo potřeba pokaždé slibovat život. Milan ale zavrtěl hlavou. „To už nechci.“ Zeptala jsem se, jestli tedy celou dobu čekal, až se zamiluju, a potom mi oznámí skutečné podmínky. „Neměl jsem vymyšlený plán,“ odpověděl. „Začal jsem lží a potom jsem chtěl, aby se to nějak srovnalo. Nesrovnalo.“ Bylo nepříjemné slyšet ho takhle obyčejně, bez toho prstenu a příběhu, do kterého jsem si sama dosadila tolik věcí. „Takže dvě večeře jsou málo,“ řekla jsem. „Pro tebe dost. Pro mě málo. A měl jsem to říct dřív.“ Podívala jsem se na svůj telefon. Do další tramvaje zbývalo jedenáct minut. Mohla jsem zůstat ještě hodinu, nikdo na mě nečekal. Napadlo mě přitáhnout si ho a na chvíli ten rozhovor odložit. Přesně to mi s ním šlo dobře. Místo toho jsem odsunula židli. Milan mě doprovodil ke dveřím a zeptal se, jestli chci zavolat auto. Odmítla jsem. V předsíni jsem se sklonila k botám a on mi podržel kabát. Pořád jsem čekala, že ještě něco zkusí. Když jsem se otočila, abych mu řekla ahoj, stál o krok dál. Nedotkla jsem se ho. Venku jsem šla na zastávku pomalu, přestože bych tramvaj ještě stihla. V telefonu jsem otevřela rozhovor s Magdou. Chtěla jsem jí napsat, že to skončilo kvůli jeho lži. Byla by to pravda. Nebyla by celá. Nakonec jsem jí poslala, že přijdu v neděli na oběd, jestli nabídka pořád platí. Odepsala, že ano, a zeptala se, jestli sama. Napsala jsem, že sama. Pak jsem došla na zastávku a nechala první tramvaj odjet. Byla plná a mně se nechtělo stát natěsno vedle nikoho cizího.
Volná sobota
Za několik dní jsem si znovu otevřela seznamku. Muž jménem Viktor navrhl kávu v sobotu a potom procházku, pokud nám spolu bude dobře. Dívala jsem se na tu větu dlouho. V kalendáři jsem neměla nic, dokonce ani nákup. Mohla jsem napsat, že na první schůzku chci jen hodinu. Místo toho jsem odpověděla, že jsem celý víkend pryč a můžu v úterý po práci. Souhlasil. Položila jsem telefon a měla na chvíli klid. Pak přišla další zpráva. „Kam jedeš?“ ptal se. Zůstala jsem sedět na pohovce ve svém prázdném bytě a začala přemýšlet, kam bych mohla říct, že jedu.
