Článek
Andrea ke mně chodila nejčastěji ve středu po práci. Zaparkovala za domem, položila telefon displejem dolů a nejdřív si vždycky chtěla chvíli povídat. Jednou během toho zavolal její manžel. Nechala telefon zvonit a dál mi vyprávěla o kolegyni, která jí přeházela dovolenou. Připadal jsem si důležitý. Ten druhý čekal, já poslouchal. Když mu pak cestou do koupelny zavolala zpátky a řekla, že se zdržela u mámy, zapnul jsem konvici, abych nemusel slyšet celý rozhovor.
Byl jsem čtyři roky rozvedený a bydlel nad malým autoservisem na kraji Chrudimi. Měl jsem dva zaměstnance a dost práce na to, abych večer dokázal být sám, pokud jsem věděl, že Andrea brzy přijde. O rozvodu nikdy nemluvila jako o hotové věci. Říkala, že doma už je to dlouho spíš provoz než manželství. Přesto manželovi kupovala košile a připomínala mu návštěvy u jeho rodičů. Bral jsem to jako zvyk. Když zmínila něco hezkého, co spolu zažili, měl jsem tendenci změnit téma.
Volné místo měla vyhlédnuté
Na jaře mi jeden mechanik oznámil, že od příštího měsíce bude pracovat se švagrem. Začal jsem hledat náhradu. Andrea o tom věděla, občas jsem jí večer ukazoval odpovědi na inzerát. Potom jednou místo obvyklého pozdravu řekla, že u nich doma přišel průšvih. Milan přišel o práci. Dělal údržbu v podniku, kde rušili část provozu, a teď prý celé dny seděl u počítače, hledal práci a hlídal, kdy přijde. „Jestli to takhle půjde dál, nemám se jak utrhnout,“ dodala.
Napadlo ji, že bych mohl vzít jeho. Vyučil se automechanikem a auta opravoval známým i během let v údržbě. Zasmál jsem se, protože jsem čekal, že to nemyslí vážně. Andrea ale otevřela v telefonu jeho životopis. „Ty někoho potřebuješ. On taky. A já potřebuju, aby se ráno zase oblékl a odešel z bytu.“ Zeptal jsem se, jestli si umí představit, že mi její manžel bude každý den stát vedle stolu. „Snad se před ním nezačneš červenat,“ odpověděla.
Mohl jsem jí říct, že je to špatný nápad. Místo toho jsem se vyptával na jeho praxi. Líbilo se mi, že se s problémem obrátila právě na mě a že můžu zařídit něco, co on sám nedokázal. Andrea mu měla říct, že mě zná přes bývalou kolegyni. To poslední bylo dokonce pravda; tak jsme se před rokem skutečně seznámili. Dohodli jsme se, že Milan přijde v pondělí. Když Andrea odcházela, políbila mě u dveří a řekla, že jsem jí zachránil nervy. Několik dní mi ta věta úplně stačila.
Milan dorazil o deset minut dřív s pracovními botami v tašce. Vypadal mladší než na fotografii a mluvil věcně. Prošli jsme dílnu, ukázal jsem mu vybavení a nechal ho chvíli pracovat s Petrem, mým druhým mechanikem. U oběda mi Petr řekl, že by ho bral. Domluvili jsme se tedy na penězích a nástupu od prvního, hned po odchodu jeho předchůdce. Milan mi podal ruku oběma svýma. „Vy jste nám teď zachránil rodinu. Já už doma nebyl k vydržení.“ Řekl jsem, že potřebuju hlavně někoho, kdo přijde včas. Ruku jsem mu pustil dřív než on mně.
Doma o mně mluvil dobře
První týdny jsem čekal, že Milan něco pokazí. Nebyl jsem na to hrdý, ale každé jeho zaváhání mi na chvíli spravilo náladu. Jenže se rychle zorientoval, po sobě uklízel a zákazníkům nesliboval termíny, které nemohl stihnout. Když si nebyl jistý, přišel se zeptat. Andrea mi vyprávěla, že se vrací domů unavený, ale spokojený. Zpočátku jsme se zase vídali, jen už ne nad dílnou. Jezdili jsme do penzionu za městem. Odcházel jsem ze servisu dřív a tvrdil, že jedu pro součástky. Milan mi jednou nabídl, že je vyzvedne místo mě.
Postupně začala Andrea středy rušit. Jednou šli vybírat lednici, podruhé chtěl Milan společnou večeři. Potom mi napsala, že prý už není pořád tak protivný. Odpověděl jsem, že mu v tom případě můžu přidat práci. Poslala smějící se obličej a já měl vztek, že nepoznala, jak málo žertuju. Milan přitom netušil nic. V pátek mi nechal na stole krabičku s koláčem od Andrey a omluvil se, že ho cestou trochu pomačkal. Poznal jsem ho podle těsta. Stejný mi nosila ke kávě.
Pozvání na večeři přišlo po dvou měsících. Milan řekl, že mě žena taky ráda uvidí a konečně mi společně poděkují. Začal jsem hledat výmluvu, ale pak jsem si představil, jak by Andrea seděla doma a poslouchala, že jsem odmítl. Chtěl jsem ji jednou vidět, jak si s tím poradí. Souhlasil jsem se sobotou. Teprve večer mi zavolala. „Tohle ti připadá rozumné?“ zeptala se. Připomněl jsem jí, že s rozumnými nápady začala ona. Chvíli mlčela a potom mi řekla, ať aspoň nepřinesu její oblíbené víno.
U dveří mi vykala. Milan si toho všiml a ona vysvětlila, že se známe jen zběžně přes bývalou kolegyni. Na stole byly tři talíře a u mého sklenice, kterou jsem znal z fotografií, jež mi Andrea posílala z domova. Večeře byla dobrá. Milan vyprávěl, jak se v servisu zabydlel, a Andrea ho občas opravila v drobnosti, které neměla odkud znát než od něj. Poslouchala ho pozorně. Když vstal pro pití, natáhl jsem pod stolem nohu k její. Odtáhla židli a zeptala se nahlas, jestli chci ještě přidat.
Milan potom otevřel na telefonu nabídku prodloužených víkendů. Chtěl ji vzít do Třeboně, teď už si prý zase můžou něco dovolit. Andrea se přes jeho rameno dívala na pokoje a položila mu ruku na záda. Zeptal jsem se, jestli mu nebude vadit, že tam nemají pořádnou dílnu. Zasmál se a řekl, že tři dny beze mě snad vydrží. Andrea po mně střelila pohledem. Zbytek večera jsem mluvil hlavně o práci a odešel hned po kávě.
V servisu zůstal
Andrea přišla následující středu. Čekal jsem, že se pohádáme kvůli večeři a potom u mě zůstane. Ani si nesundala bundu. Řekla, že to doma začalo být lepší a že teď Milanovi nemůže ublížit. Zeptal jsem se, jestli jsem ho měl radši nechat sedět u počítače. „Tys ho nevzal zadarmo. Dělá ti dobrou práci,“ odpověděla. To byla pravda, která mi v tu chvíli nepomáhala. Připomněl jsem jí, kvůli čemu mě o místo požádala. Přiznala, že tehdy chtěla mít doma klid. „Nenapadlo mě, že mi s ním zase bude dobře.“
Navrhla, že se teď nějakou dobu neuvidíme. Slyšel jsem v tom možnost, že se jednou vrátí, až bude Milan znovu nesnesitelný nebo bude mít moc práce. Řekl jsem jí, že na takovou pauzu čekat nebudu a ať už ke mně nechodí. Přikývla. Žádné přemlouvání nepřišlo. Teprve když položila na stůl klíč od zadního vchodu, zeptal jsem se, jestli mu někdy řekla, co mezi námi bylo. Odpověděla, že ne. Nedokázal jsem poznat, jestli se mi tím snaží ulevit, nebo mi připomíná, co ještě můžu pokazit.
Milana jsem si nechal. Potřeboval jsem ho a neměl jsem žádný pracovní důvod poslat ho pryč. Pořád chodí včas a s Petrem se domluví líp než jeho předchůdce. Občas se mě zeptá, jestli se něco nestalo, protože už nechodím s ostatními na oběd. Říkám, že mám papíry. V pátek před odjezdem do Třeboně mě požádal, jestli může skončit o hodinu dřív. Souhlasil jsem, ale dodal, že si ji příští týden nahradí. Zarazil se jen na okamžik. Pak mi poděkoval a šel se převléknout. Já si natáhl pracovní bundu a vlezl pod auto, které měl ten den dokončit on.
