Článek
Ditu mi doporučila kolegyně. Malovala v malém ateliéru nad květinářstvím v Pardubicích. Bylo jí čtyřicet šest a při prvním setkání mě požádala, abych se přestala usmívat.
Prý se tvářím jako na průkazku. Rozesmála mě tím víc, než bylo potřeba.
Ve dvaapadesáti jsem měla za sebou skoro třicet let manželství a žádnou zkušenost se ženou. Zpočátku jsem si namlouvala, že mě těší jen její soustředění.
V ateliéru jsem nikam nespěchala
Dita si všímala, kdy jsem unavená, a poznala, že se snažím sedět rovněji, než mi bylo pohodlné. Nemluvila pořád. Ani já nemusela.
Při třetím sezení mi přinesla kávu a zůstala stát tak blízko, že jsem jí mohla vzít ruku. Udělala jsem to. Neuhnula.
Potom už naše odpoledne nekončila, když odložila štětec. Sedávaly jsme na pohovce pod oknem. Jednou jsem ji při loučení políbila a ona mě přitáhla zpátky k sobě.
Manželovi jsem vyprávěla, že malování trvá déle, než jsem čekala. Zajímal se hlavně o cenu. S Ditou jsme se dohodly na osmnácti tisících, polovinu jsem zaplatila předem.
Dita věděla, že jsem vdaná. Nežádala mě, abych se hned rozváděla. Chtěla ale někdy vidět i jiné místo než svůj ateliér.
Našla jsem hotel u Litomyšle a pozvala ji na víkend. Do rezervace jsem napsala dvě dospělé osoby. Když se zeptala, jestli to opravdu chci, připadala mi její opatrnost zbytečná.
U recepce jsem ji představila jinak
Manželovi jsem řekla, že jedu s Ditou po výstavách. Pravda byla dost blízko, aby se mi vyslovovala snadno.
V hotelové hale nás oslovila jeho bývalá kolegyně. Přijela tam s mužem na oslavu narozenin. Znala jsem ji z několika večírků.
Dita stála vedle mě a držela naši společnou tašku s pitím na cestu.
„Tohle je paní, která mi maluje ten obraz,“ řekla jsem.
Dodala jsem něco o práci a inspiraci. Dita se na mě podívala, ale neopravila mě.
Když recepční položila na pult klíč, požádala jsem ještě o druhý pokoj. Tvrdila jsem, že chrápu. Volný měli o patro výš.
Až na chodbě se Dita zeptala, proč jsem tedy původně objednala jen jeden.
„Nemusí každý vědět všechno,“ odpověděla jsem.
„To ne. Jen jsem nevěděla, že tu budu pracovně.“
Snažila jsem se ji pohladit po ruce. Odtáhla ji a odnesla si tašku do svého pokoje. Za půl hodiny mi oznámila, že jede domů.
Zlobilo mě, že kvůli jedné známé zahodí celý víkend. U večeře jsem pak seděla sama a hlídala vchod, aby mě tam ta žena nezastihla bez malířky.
Doplatek jsem odmítla poslat
V pondělí Dita napsala, že portrét dokončí do konce měsíce a domluvíme předání. O hotelu se nezmínila.
Odepsala jsem, že obraz ještě není hotový a další peníze zatím posílat nebudu. Přitom je po mně před předáním ani nechtěla.
Čekala jsem, že zavolá. Místo toho mi nabídla dva termíny vyzvednutí.
Koncem měsíce jsem přišla obraz převzít. Na pohovce ležely složené látky a můj hrnek nikde nebyl. Dita otočila plátno ke mně.
Poznala jsem polohu z prvního sezení. Seděla jsem bokem, ruce v klíně, oči obrácené k oknu. Tehdy jsem se jí ptala, jestli mě takhle pozná i manžel.
Teď mi vadilo právě to, jak snadno jsem se poznala já.
Řekla jsem, že jsem si představovala příjemnější výraz. Dita připomněla, že jsme se na té skice dohodly.
Nemohla jsem tvrdit opak. Vytáhla jsem telefon a doplatek poslala před ní. Potvrzení si prohlédla, obraz zabalila a pomohla mi s ním ke dveřím.
Nenabídla mi kávu.
Doma jsem pro něj našla zeď
Manžel portrét pověsil do jídelny. Ustoupil ke dveřím a poznamenal, že jsem na něm nějaká vážná.
Vysvětlila jsem mu, že se na obrazech nemusí každý usmívat. Zněla jsem přitom jako Dita a na chvíli mě potěšilo, že mi něco z ní zůstalo.
O tom, co se v hotelu stalo, jsem mu neřekla nic. Když se ptal, proč už do ateliéru nechodím, ukázala jsem na hotový obraz.
Minulý týden ho návštěva pochválila. Manžel jí popsal, kolikrát jsem kvůli němu musela sedět bez hnutí. Nechala jsem ho vyprávět.
Dívala jsem se na namalovanou tvář. Dita mě směla pozorovat celé hodiny a já se na to těšila. Před jedinou známou jsem jí ale dovolila být jen paní, které platím za obraz.
