Článek
„Stejně ho nepoužívám,“ řekla Irena, když Adamovi nabízela, aby se k ní nastěhoval. Jeho spolubydlící se ženil a on hledal nové bydlení. Irena měla vlastní třípokojový byt, dcera už dva roky žila v Olomouci. Představovala si večery, kdy přestanou řešit, kdo ráno poveze přes město tašku s oblečením.
Adam se zeptal, jestli tím myslí pokoj, nebo společné bydlení. Seděli u ní na posteli a Irena mu přejela rukou po rameni. „Snad mě nebudeš nutit, abych ti dávala nabídku písemně.“ Usmál se. Domluvili se, že bude přispívat osmi tisíci měsíčně a jídlo budou kupovat střídavě.
Pokoj pro návštěvy
Ireně bylo padesát, Adamovi třiatřicet. Seznámili se ve firmě, kde ona zajišťovala objednávky a on servis počítačů. Nepracoval tam nastálo, a když ji poprvé pozval ven, nemusela druhý den vysvětlovat kolegyním, proč se u jeho jména usmívá do telefonu.
Po osmi měsících vztahu o něm dcera věděla jen to, že máma občas chodí s někým na večeři. Irena jí neřekla věk ani jméno. Telefonovala jí, když byl Adam v koupelně. Tvrdila si, že nechce nic oznamovat, dokud si nebude jistá. Jistá si ale připadala hlavně večer, když se za ním zavřely dveře a nikdo další tam nebyl.
Nastěhoval se první říjnovou sobotu. Knihy a počítač dal do dceřina pokoje, oblečení si na Irenino přání rozdělil mezi skříň tam a zásuvku v ložnici. S poslední krabicí potkali na chodbě sousedku. Zeptala se, jestli má Irena nového pomocníka.
„Podnájemníka,“ odpověděla Irena dřív, než Adam stačil pozdravit. Sousedka pochvalovala, že aspoň nezůstane v tak velkém bytě sama. Teprve v předsíni se Adam zeptal, odkdy je podnájemník. Irena ho políbila. Sousedce přece nebude na chodbě vykládat svůj život.
O týden později přijela dcera. Irena jí stejnou verzi oznámila předem do telefonu. Adama požádala, ať jí dá trochu času. „Aspoň to nejdřív podám tak, aby se hned nezačala vyptávat.“ Zeptal se, na co by se měla vyptávat. Irena místo odpovědi schovala jeho kartáček do skříňky.
U večeře každý zvlášť
Dcera přivezla koláč a s Adamem si rozuměla. Zajímalo ji, kde pracuje a jak se mu u mámy bydlí. Když řekla, že spolu mohli kdysi chodit na stejnou školu, Irena vstala pro čisté talířky. Představila si další otázku: kolik jí vlastně platí? Nechtěla dceři vysvětlovat, že mladšího muže nepřitahuje jen volný pokoj. Sama mu ho přitom nabídla, sotva se zmínil o stěhování.
Večer Adam odmítl přijít do ložnice. Řekl, že se chce vyspat ve svém pokoji. Irena zůstala ve dveřích a připomněla mu, že dcera ráno odjíždí. „Já vím,“ odpověděl. „Dneska už jsem jí řekl dobrou noc.“
Druhý den se usmířili. Irena uznala, že to bylo trapné, a on ji objal. Neřekla však, kdy dceři vysvětlí skutečnost, a Adam se tentokrát nezeptal. Ještě několik nocí spal u ní. Přes den si ale začal nechávat dveře pokoje zavřené a přenesl tam z koupelny své věci.
Když ho chtěla vzít na narozeniny kamarádky, odmítl. Znala ho od vidění jako nájemníka a Irena chtěla využít příležitost, aby si na něj zvykla. Adam se zeptal, jestli půjde jako její přítel. Navrhla, že to nebudou předem pojmenovávat. Nakonec šla sama a vrátila se dřív, než plánovala.
Adam seděl u počítače. Irena se opřela o rám dveří a řekla, že tam bez něj nebylo dobře. Chvíli váhal a pak přišel za ní. Ráno měla pocit, že tu nepříjemnost překonali. O společné návštěvě už nemluvila.
Cena za domácnost
Po šesti týdnech se přestali střídat v nákupech. Irena většinou přinesla jídlo cestou z práce, Adam občas zaplatil větší nákup o víkendu. Když sečetla účtenky za poslední měsíc, navrhla deset tisíc měsíčně včetně společného jídla. Nemusela by pak každou položku počítat zvlášť.
Adam si druhý večer přinesl k večeři papír s několika částkami. Osm tisíc původně přijímal jako příspěvek na společný život. Jestli tu má být nájemník, chce se domluvit na konkrétním pokoji a částce za něj. Navrhl šest tisíc včetně energií, jídlo zvlášť. Našel si podobně velké pokoje v okolí a dva inzeráty jí ukázal.
„Takže jsem ti nabídla domov a ty mi teď smlouváš cenu?“
Adam chvíli hledal něco na telefonu. Pak ho položil. „Já nechci platit deset tisíc a ještě u každé návštěvy předstírat, že se skoro neznáme.“
Irena namítla, že pro ni je pořád partner. Zeptal se, kdy ho tak před někým označila. Začala vysvětlovat, že dcera potřebuje čas a lidé umějí být zlí. „Dcera se mě normálně ptala na práci,“ řekl. „To ty jsi jí neřekla, kdo jsem.“
Chtěl písemnou smlouvu a pokoj, do kterého nebude chodit bez zaklepání. Řekl, že takhle už bydlet nechce. Přitom si nalil další sklenici vína z lahve, kterou Irena koupila k večeři. Když se zeptala, jak tedy rozdělí jídlo a pití, mávl rukou, že každou sklenici snad účtovat nebudou. Slevu si ale poznamenal přesně.
Irenu napadlo, že ho přitahuje levný pokoj stejně jako ona. Nezeptala se. Bála se, že by jí mohl odpovědět bez snahy být laskavý.
Za zavřenými dveřmi
Následující sobotu se od něj ozýval ženský smích. Irena věděla, že někoho čeká, řekl jí to u snídaně. Přesto vzala dva hrnky a otevřela bez zaklepání. U stolu seděla žena přibližně v jeho věku. Na obrazovce měli fotografie bytu, který chtěla zařídit, vedle počítače vzorník barev.
Adam vstal. „Ireno, příště prosím zaklepej.“ Neřekl to nahlas ani rozzlobeně. O to hůř se jí odpovídalo. Zamumlala, že jim nese kávu. Návštěva poděkovala a představila se jako kolegyně. Adam dodal její jméno, ale Irenu nepředstavil nijak.
Při odchodu žena pochválila byt. Irena čekala, jestli Adam něco vysvětlí. Jen jí podržel dveře. Když se vrátil, Irena se zeptala, jestli už spolu nechodí. Řekl, že s kolegyní ne. „Myslím nás,“ opravila ho.
Podíval se na její ruce sevřené kolem utěrky. „Já už nevím, Ireno.“ Řekla, že to může dceři říct ještě dnes. Adam zavrtěl hlavou. Nechtěl poslouchat telefonát jen proto, aby se vzdal smlouvy. Potřeboval vědět, kde bude bydlet, i když jim dvěma nebude dobře.
Smlouvu podepsali v neděli. Irena přistoupila na šest tisíc včetně energií, potraviny si odteď měl každý kupovat svoje. Adam odnesl svůj výtisk. Mohla mu přece říct, ať se odstěhuje. Místo toho se ho při podpisu zeptala, jestli nechce lepší židli, protože ta v jeho pokoji vrzala.
Večer ji požádal, aby mu uvolnila zbytek skříně. Měla tam zimní kabáty a krabici vánočních ozdob. Irena připomněla, že pokoj je pořád stejně velký, ať její věci zůstanou, nebo ne. Adam řekl, že si pronajímá i tu skříň. Druhý den si chtěl přivézt zbytek věcí od bývalého spolubydlícího.
Kabáty odnesla do ložnice a pověsila je přes opěradlo židle. Krabice s ozdobami se nevešla pod postel, a tak ji nechala vedle. Když v noci vstávala na záchod, musela ji překročit. Z Adamova pokoje slyšela tlumený hovor. Tentokrát se nezastavila u dveří. Po návratu krabici zvedla a položila na prázdnou polovinu své postele.
