Můj ženatý milenec chtěl přestat kouřit. Kupovala jsem mu cigarety, abych ho neztratila

Po rozvodu jsem zůstala v bytě v přízemí, kde jsme s bývalým manželem bydleli skoro dvanáct let. Aleš se ženou měli byt o dvě patra výš. Znali jsme se od schránek, ze schůzí domu a z občasného přebírání balíků. Věděla jsem, že je ženatý. Nemusela jsem na to přijít z nějakého zapomenutého prstenu.

Kouřit jsme chodili na zadní dvůr. Z mého kuchyňského okna bylo vidět na lavičku, dva stojany na kola a popelnice, takže žádná romantika. Přesto jsem časem poznala zvuk zadních dveří a dokázala nechat rozdělanou večeři jen proto, abych vyšla z bytu ve správnou chvíli.

Začalo to na jaře. Nejdřív jsme venku probírali dům, potom práci a nakonec věci, které už člověk sousedovi neříká jen proto, že má po ruce zapalovač. Jednou mě políbil ve dveřích do chodby. Další večer už jsem věděla, proč jdu ven.

Aleš chodil obvykle po půl desáté. Jeho žena vstávala brzy a v tu dobu už bývala v ložnici. Tvrdil, že před spaním potřebuje chvíli venku. Nepátrala jsem, jak doma vysvětluje, když se ta chvíle protáhne. Dokud jsem se neptala, nemusel mi dávat odpověď, která by mi večer pokazila.

Někdy jsme opravdu jen kouřili. Jindy šel ke mně. Neměli jsme společná rána, víkendy ani obyčejné sobotní odpoledne. Měli jsme čas mezi jeho příchodem ze schodů a chvílí, kdy si zkontroloval displej a začal hledat tričko nebo mikinu.

Nikdy mi nesliboval, že se rozvede. Dokonce jsem mu jednou řekla, že bych ho doma na plný úvazek stejně nechtěla. Smál se tomu. Já taky. Byla to příjemnější verze než přiznat, že už dávno čekám i v úterý, kdy mi předem napsal, že nepřijde.

Přestala jsem si na večery domlouvat jiné věci. Kolegyni jsem odmítla kino, protože jsem prý byla unavená. Muži, se kterým jsem si několik týdnů psala přes seznamku, jsem dvakrát přesunula schůzku. Aleš přitom ani nevěděl, že jsem na některý z těch večerů měla jiný plán.

Když přišel, položil telefon vedle klíčů na kuchyňský stůl. Zpočátku mi vadilo, jak často se na něj dívá. Později jsem byla ráda už za to, že ho vůbec položil.

Na začátku října přišel na dvůr bez cigaret. Měl ruce v kapsách a oznámil mi, že končí. Žádné postupné omezování. Ráno dokouřil poslední a další si nekoupí. Prý už ho štve, jak všechno odkládá podle toho, kdy si bude moct zapálit.

Přikývla jsem a zeptala se, jestli si tedy půjdeme sednout ke mně. Řekl, že dnes ne. Potřebuje změnit i večerní zvyk, jinak bude stát dole a každou chvíli chtít jednu ode mě. Chtěl místo toho vyrazit na svižnou procházku kolem čtvrti.

Zajímalo mě, kdy se budeme vídat. Odpověděl, že něco vymyslí, ale ať zrovna dnes neřeším všechno najednou. Stál přede mnou bez té obvyklé krabičky a mně připadalo, že se rozhodl změnit naši domluvu, přestože jsme žádnou vyslovenou neměli.

„Takže na cigaretu důvod máš a ke mně už ne?“

Podíval se směrem k oknům. Požádal mě, abych mluvila tišeji. Pak dodal, že to přece není tak jednoduché. Věděla jsem, že má pravdu. Taky jsem věděla, že s jednoduchostí si dosud hlavu příliš nelámal.

První tři večery nepřišel. Psali jsme si, ale krátce. Poslal mi fotku z procházky, já mu odpověděla, že hezký chodník. Chtěla jsem, aby poznal, že jsem naštvaná, a zároveň se nemohl zeptat, kvůli čemu přesně. Tenhle způsob komunikace mi tehdy připadal docela nenápadný.

Ve čtvrtek jsem v trafice koupila jeho značku. Sama jsem kouřila jiné. Doma jsem krabičku rozbalila a položila na venkovní parapet kuchyňského okna, vedle prázdného květináče. Pak jsem mu napsala, že kdyby měl slabou chvilku, nemusí nikam chodit.

Odpověděl, že mi přece říkal, že přestává. Napsala jsem, že ho nenutím. Jen jsem na něj myslela. Byla jsem se sebou spokojená, protože druhá věta zněla mile a první mě podle mého názoru zbavovala odpovědnosti za všechno další.

Přišel asi v deset. Uviděla jsem ho z kuchyně, jak stojí u okna a drží krabičku. Vyšla jsem mu otevřít zadní vchod dřív, než zazvonil. Řekl, že jsem potvora, a usmíval se. To oslovení jsem si vyložila jako součást našeho flirtování.

Jednu si vzal. Potom šel dovnitř. Když odcházel, požádal mě, abych ty cigarety uklidila. Řekla jsem, že samozřejmě. Krabičku jsem dala do zásuvky pod utěrky, jako by tím celý problém skončil.

O dva dny později jsme se potkali u popelnic. Měla jsem v ruce cigaretu a automaticky mu nabídla taky. Odmítl a připomněl mi, že se snaží přestat. Odpověděla jsem, že jedna snad není konec světa. Tentokrát se neusmál.

Řekl mi úplně přímo, že nechce, abych mu kupovala cigarety, nabízela je nebo je pro něj nechávala venku. Pokud bude chtít kouřit, dokáže si je obstarat sám. Nepotřebuje, abych mu to usnadňovala. Bylo mi nepříjemné, jak pečlivě to vyjmenoval.

„Děláš ze mě nějakého dealera,“ řekla jsem.

„Dělám z tebe člověka, kterého jsem o něco poprosil.“

Pak odnesl tříděný odpad a šel domů. Já ještě chvíli zůstala venku. Vadilo mi, že se mnou mluvil jako s někým, kdo nechápe obyčejnou větu. Přitom jsem ji chápala velmi dobře. Jen mi nevyhovovalo, co po jejím dodržení zbude.

Ten večer jsem mu napsala, že bychom se mohli sejít normálně, bez kouření. Nabídla jsem středu po práci. Nemohl. Navrhla jsem pátek. To měl být doma. Nakonec slíbil, že se ozve podle situace. Telefon jsem nechala na kuchyňském stole a šla se osprchovat s otevřenými dveřmi, abych ho slyšela.

V úterý se zastavil na dvacet minut. Bez cigarety, bez dlouhého hovoru, pořád v bundě. Chtěla jsem, aby zůstal. Řekl, že nemůže pokaždé zmizet na hodinu. Připomněla jsem mu, že ještě v září to šlo. Odpověděl, že si toho doma také všimli.

Tohle jsem předtím nevěděla. Zeptala jsem se, jestli žena něco tuší. Řekl, že neví, a hned dodal, že o tom se mnou teď nechce mluvit. Políbil mě, ale já ustoupila. Nechtěla jsem přijmout dvacet minut a ještě mu usnadnit odchod.

„Ozvi se, až nebudeš jen cestou někam jinam,“ řekla jsem.

Považovala jsem to za pevné stanovisko. Vydrželo mi do čtvrtka. Potom jsem koupila další krabičku, protože ta původní už byla skoro prázdná. Kromě té jediné cigarety, kterou si vzal při první návštěvě, jsem ji vykouřila sama. Jeho značka mi ani nechutnala. Přesto jsem v trafice zase řekla její název.

Tentokrát jsem ji nechala na parapetu zavřenou. Napsala jsem mu, že tam má svoje, kdyby šel kolem. Sledovala jsem, kdy si zprávu přečte. Potom jsem ještě dodala smajlík, aby to nevypadalo jako požadavek. Měla jsem připravené vysvětlení, že jsem je koupila už dávno a jen mi doma překážely.

Přišel za čtvrt hodiny. Nezazvonil. Zaklepal na okno a ukázal na krabičku. Podle obličeje bylo jasné, že tentokrát dovnitř nejde kvůli tomu, kvůli čemu chodil dřív.

Položil cigarety na stůl a zeptal se, kterou část jeho prosby jsem nepochopila. Řekla jsem mu svoje připravené vysvětlení. Odpověděl, že v tom případě jsem mu nemusela psát. Pak jsme oba chvíli mlčeli a já začala rovnat hrnky v odkapávači, přestože už byly suché.

Vyčetla jsem mu, že si pořídil nový zdravý život a mě z něj vyškrtl. Řekl, že se jen snaží nekouřit. To mě rozčílilo ještě víc. Začala jsem vypočítávat večery, kdy jsem kvůli němu nikam nešla, jako by po mně mohl chtít někdo účtenky.

Zeptal se, kdo mě o to žádal. Nikdo. Tuhle odpověď jsem vyslovit nechtěla, a tak jsem mu místo ní řekla, že jsem přece musela být doma, když se mohl objevit jen na chvíli. Odpověděl, že mi nikdy nesliboval nic jiného. Měl pravdu a používal ji dost pohodlně.

Pak jsem konečně řekla, že jsem ty cigarety koupila schválně. Když chodil kouřit, vídala jsem ho skoro denně. Teď jsem čekala, jestli na mě zbude čas, a připadala si hloupě. Chtěla jsem, aby se alespoň na chvíli vrátilo to, co fungovalo předtím.

„Takže mám zase začít, aby ses nenudila?“

Řekla jsem, že takhle to není. Posunula jsem krabičku k němu a hned ji zase stáhla na svoji stranu stolu. Díval se mi na ruce. Schovala jsem je pod stůl a zeptala se, jestli se mnou ještě vůbec chce být. Neodpověděl hned. Čekala jsem nějakou podmínku, o které bychom se mohli přít.

Aleš si vzal klíče. Řekl, že už ke mně chodit nebude. Když jsem se zeptala, jestli kvůli jedné krabičce ukončí všechno, odpověděl: „Už jsem tě prosil, abys mi je nekupovala.“ Pak odešel zadním vchodem. Cigarety si nevzal.

Druhý den jsem mu napsala omluvu. Bez vysvětlování, že jsem se cítila sama. Odpověděl, že ji bere, ale nic měnit nechce. Ještě několikrát jsem otevřela náš chat. Žádnou další zprávu jsem neposlala, i když jsem měla rozepsané otázky, na které bych odpověď stejně nesnesla.

V domě jsme se potkávali dál. Jednou jsme stáli všichni tři u výtahu, když jeho žena přivezla velký nákup. Podržela jsem jí dveře a ona mi poděkovala. Aleš vzal dvě tašky a díval se na čísla nad kabinou. Nepřišlo žádné velké odhalení, které by za mě vyřídilo to trapné zbylé soužití v jednom domě.

Krabičku, kterou nechal na stole, jsem uklidila do zásuvky. Na parapet už jsem žádnou nedávala. Ven jsem ale chodila pořád kolem půl desáté, i když jsem si mohla zapálit kdykoli jindy. Před odchodem jsem si někdy ještě převlékla domácí svetr.

Jednou za mnou na dvůr přišla sousedka z prvního patra. Hledala kočku a našla ji pod lavičkou vedle mě. Když ji vytáhla, zůstala chvíli stát a pak mě pozvala nahoru. Měla uvařený čaj a prý taky nemůže spát.

Poděkovala jsem, ale řekla, že už půjdu domů. Počkala, až dokouřím, a podržela mi zadní dveře. Musela jsem projít před ní. U svého bytu jsem odemykala tak pomalu, až se mě ze schodů zeptala, jestli je všechno v pořádku.

Řekla jsem, že se mi zasekává klíč. Jakmile se za ní nahoře zavřely dveře, vyšla jsem zpátky na dvůr.