Článek
Objednávka přišla v pondělí dopoledne. Jana ji otevřela mezi dvěma pracovními hovory a nejdřív se usmála. Přezdívku Noční host už znala. Ten člověk si za poslední měsíc koupil dvě osobní nahrávky a tentokrát poslal vlastní text. Pět vět o návratu domů, odloženém kabátu a ženě, která ještě nespí.
Poslední věta zněla: Tak už na mě nebuď tak daleko. Jana přestala posouvat myší. Roman seděl za zdí v kuchyni a dohadoval si po telefonu výměnu pneumatik. Slyšela jeho běžný hlas, trochu hlasitější, než bylo potřeba. Objednávku zavřela, ale za chvíli ji otevřela znovu.
Za dveřmi pracovny
Nahrávat začala před půl rokem. Přes den vyřizovala reklamace pro internetový obchod, večer namlouvala vlastní romantické příběhy. Dospělí lidé se v nich potkávali po letech, váhali před cizími dveřmi nebo zůstávali sami po skončené oslavě. To, co následovalo po polibku, už nechávala mimo vyprávění.
Roman jí pomohl vybrat mikrofon a připevnil těžký závěs přes dveře pracovny. Při první zkoušce stál v předsíni a poslouchal, jestli není slyšet pračka. Smála se mu, že ji bere vážněji než ona sama. Řekl, že její hlas měl rád vždycky. Když dostala první peníze, pozvala ho na večeři a celou cestu se ho držela za ruku.
Postupně přibývali posluchači a Jana začala nabízet krátká osobní věnování. Měla jasnou cenu a předem schvalovala text. V přehledu objednávek viděla přezdívky, nikoli jména plátců. Někdo chtěl jméno vložené do příběhu, jiný pár vět pro osamělý večer. Zakázky jí nepřipadaly důvěrnější než příběhy samotné. Pečlivě si však četla zprávy, v nichž jí lidé psali, že se k jejímu hlasu vracejí.
Jednu takovou zprávu ukázala Romanovi. Muž jí děkoval za klid, který doma nenachází. Roman se zeptal, jestli ví, jak Jana ve skutečnosti vypadá, když hledá ovladač. Zasmála se a schovala telefon. Později ho přistihla u dveří pracovny. Zeptal se, jestli má hotovo. Zrovna opakovala jednu větu, protože s prvním pokusem nebyla spokojená.
„Na mě takhle nemluvíš,“ řekl.
Jana sundala sluchátka. „Ty po mně nechceš třikrát přečíst stejnou větu.“ Roman odpověděl, že právě o to jde. Jemu by ji prý ani jednou neřekla tak hezky. Jana byla unavená a nechtěla po celém dni obhajovat ještě svůj přivýdělek. Řekla, že zítra bude mít volno. Zítra pak upravovala nahrávku, která šuměla.
Zákazník, který nespěchal
Noční host se objevil o několik týdnů později. První zadání bylo obyčejné: pozdrav pro muže, který se vrací z noční směny. Jana je namluvila, odeslala a dostala pochvalu. Druhá objednávka byla osobnější. Chtěl slyšet, že na něj někdo čeká a že dnes nemusí nic vysvětlovat.
Požádal ji také o měkčí tón. Jana nahrávku upravila. Považovala to za součást práce a potěšilo ji, když napsal, že přesně takhle si ji představoval. Večer Romanovi řekla, že se jí začínají vracet zákazníci. Zeptal se, jestli je v ceně i to, že si s nimi píše. Odpověděla, že jen řeší objednávky.
Od Nočního hosta za dva dny přišla otázka, zda by se někdy mohli setkat osobně. Jana napsala, že osobní schůzky nenabízí. Roman toho večera uklízel kuchyň a ani se neotočil, když za ním přišla. Zeptala se, co se děje. Řekl, že nic, jen je unavený. Vzala utěrku a začala mu pomáhat, ale on už měl skoro hotovo.
Třetí objednávka obsahovala jejich větu. Jana si vybavila, jak ji Roman řekl poprvé: po hádce kvůli zrušenému víkendu, když vedle ní seděl na kraji postele. Nebyla to věta, kterou by nikdy nemohl napsat někdo jiný. Přesto se jí při čtení vybavil přesně jeho obličej.
Počkala, až dotelefonuje, a přišla za ním do kuchyně. Položila před něj notebook. „Jsi to ty?“ Roman se podíval na obrazovku a zavřel oči. Nezapíral. Jana si sedla naproti němu. Najednou nevěděla, jestli má být rozzlobená, nebo se stydět za věty, které mu už poslala.
Co měl zjistit cizí účet
Roman nejdřív tvrdil, že jí chtěl udělat radost objednávkou. Jana mu připomněla otázku na osobní schůzku. Řekl, že ho zajímalo, co na ni odpoví. „Odpověděla jsem ti, že ne.“ Přikývl, ale nevypadal spokojeně. Chtěl vědět, jestli stejnou odpověď dostává každý.
Jana se zeptala, co by udělal, kdyby souhlasila. Roman zvedl ruce, že to právě neví. Jen slyší, kolik péče věnuje cizím lidem, zatímco doma po něm štěkne, ať zavře dveře. Připomněl večer, kdy ji čekal s filmem a ona ještě hodinu děkovala posluchačům. Tu hodinu si Jana pamatovala. Také si pamatovala, že mu řekla pět minut.
„Tak jsi mi mohl říct, že tě to štve.“
„Vždyť jsem ti to říkal. Byl jsem za toho, co nechápe práci.“
Měla chuť namítnout, že ji mohl požádat o společný večer bez výčitek. Jenže teď před ní seděl člověk, který to místo dalšího pokusu vyřešil zaplacením. A ona před chvílí otevřela jeho zprávu s potěšením, protože se zákazník vrací. Zeptala se, jestli poslouchal nahrávky, když byla doma. Odpověděl, že jednu večer v autě. U nich před domem.
Chtěl, aby poslední objednávku zrušila. Jana řekla, že si to rozmyslí, a odešla do pracovny. Napsala zprávu, že peníze vrátí. Pak ji smazala. Vytáhla přijatý text a položila ho vedle mikrofonu. Chvíli seděla bez sluchátek. Nakonec si věty přečetla nanečisto, aby se jí netřásl hlas.
Hlas u večeře
Třetí nahrávku odeslala druhý den. Nepřidala žádnou poznámku ani jinou intonaci, která by z ní udělala výsměch. Splnila přesně to, co přijala. Když se Roman večer zeptal, proč mu nevrátila peníze, řekla, že objednávku dokončila. „Takže se mnou teď budeš jednat jako se zákazníkem?“ zeptal se. Jana odpověděla, že si ten účet založil sám.
Další objednávku už nepřijala. Roman napsal, že tentokrát nechce zkoušet žádnou hranici. Chtěl jen věnování na své jméno. Jana mu vrátila platbu a odpověděla, že pro něj další osobní nahrávky dělat nebude. Večer o tom nemluvili. On umyl nádobí, ona si vzala počítač do pracovny.
Ve čtvrtek přišla z nákupu a začala vařit. Roman jí vyprávěl o kolegovi, který dal výpověď. Poslouchala ho, ale myšlenkami byla u konce příběhu, který potřebovala dopsat. Všiml si toho. Přestal uprostřed věty a zeptal se, jestli by na něj nemohla chvíli mluvit tak jako do mikrofonu. Třeba jen říct, že je ráda, že už je doma.
Jana držela v ruce účtenku, kterou právě vytáhla z kapsy. Chtěla mu připomenout polovinu nákupu, jak se běžně domlouvali. Teď mu ji podala místo odpovědi. Roman se podíval na papír a pak na ni. „Aha. Tak co jsem dlužný tady?“
Řekla, že jídlo by přece platil i bez těch nahrávek. Vzal kalkulačku v telefonu a částku vydělil dvěma. Jana mu položila na stůl talíř. Ještě mohla říct, že je ráda, že už je doma. Bála se ale, že si z toho odnese jen to, že stačilo objednávky zaplatit a chvíli počkat. Roman začal jíst a k vyprávění o kolegovi se nevrátil.
