Článek
Marcela poznala Luboše dva roky po svém rozvodu. Věděla od začátku, že je ženatý, a dlouho po něm nechtěla víc než odpoledne, která si pro ni dokázal uvolnit. Jen jí postupně začalo vadit, že se pokaždé rozloučí ještě před večeří. O jeho přátelích znala spoustu historek, ale nikoho z nich nepotkala.
Když se zmínil o oslavě pětapadesátin v salonku restaurace, zeptala se, jestli by mohla přijít. Luboš se nejdřív zasmál. Pak jí připomněl svou ženu a dodal, že Marcela přece nemá zapotřebí sedět někde v koutě. Odpověděla, že v koutě sedá dost často, když čeká, až bude moct zvednout telefon.
Za několik dní přišel s řešením. Jeho kamarád Dušan je po rozchodu sám a mohl by ji přivést jako doprovod. Zná jejich situaci, je spolehlivý a nebude se na nic vyptávat. „Normálně se budeš bavit. Nemusíme kolem sebe chodit jako cizí,“ řekl Luboš. Marcela v tom slyšela hlavně poslední větu.
Dušan jí zavolal ve čtvrtek. Domluvili se, že se sejdou před restaurací a půjdou dovnitř spolu. Marcela se zeptala, co o ní ostatním řekl. „Že někoho vezmu. Žádný životopis jsem neposílal,“ odpověděl. Zasmála se, přestože jí ta lehkost příliš neseděla. Nechtěla začít klást podmínky ještě před večerem, o který si sama řekla.
V sobotu si oblékla tmavomodré šaty a vzala náušnice, které se Lubošovi líbily. Kolegyni Evě předtím řekla, že jde na narozeniny s mužem, se kterým se už nějakou dobu vídá. Eva o něm věděla jen to, že má náročnou práci. Půjčila jí malou kabelku a přála, ať si konečně užije pořádný večer.
Dušan čekal před restaurací s rukama v kapsách. Než vstoupili do salonku, nabídl jí rámě. Marcela ho přijala. Luboš jim vyšel naproti, políbil ji na tvář stejně jako ženu, která přišla před nimi, a představil ji své manželce Janě. Ta se usmála a ukázala jim místa uprostřed dlouhého stolu.
„Tak vy jste ta Dušanova posila,“ řekla Jana. Marcela zaváhala, ale Dušan odpověděl za ni, že bez posily by takovou společnost nezvládl. Několik lidí se zasmálo. Luboš už vítal další hosty a Marcela si sedla na židli, kterou jí Dušan odsunul. Na Luboše viděla přes dvě vázy a mísu s pečivem.
První hodinu se skutečně bavila. Dušan jí vysvětloval, kdo s kým pracoval a kdo se s Lubošem zná od školy. Objednal jí víno, přisunul vodu a dával pozor, aby nezůstala mimo rozhovor. Když se Luboš zastavil u jejich židlí, Marcela čekala, že chvíli zůstane. Jen Dušanovi poklepal na rameno a řekl, že mu to dnes sluší.
Potom přišla vyšší žena v kalhotovém kostýmu a pozdravila Dušana jménem. Jeho ruka se okamžitě ocitla na opěradle Marceliny židle. Ženu představil jako Zdenu. Marcela ji poznala z Lubošova vyprávění: bývalá přítelkyně, která se s Dušanem na jaře rozešla. Dušan se Marcely začal ptát, jestli nechce jiné víno, přestože měla sklenici téměř plnou.
Zdena se usadila naproti nim. Při řeči o létě zmínila, že jede s přáteli do Itálie. Dušan jí popsal několik míst, která spolu kdysi navštívili, a pak se obrátil k Marcele. „My asi pojedeme v září do Řecka. Ještě vybíráme ostrov.“ Marcela položila vidličku. O žádné dovolené se spolu nebavili.
„To je novinka,“ řekla. Dušan se usmál, jako by mezi sebou měli soukromý vtip. „Chtěl jsem ti to říct až později.“ Pod stolem se dotkl jejího kolena. Marcela mu ruku odsunula a on ji bez odporu stáhl. Zdena se mezitím obrátila k jiné ženě a zeptala se na její děti.
Po jídle Marcela Dušanovi na chodbě řekla, ať o nich nic dalšího nevymýšlí. Překvapeně zvedl obočí. Prý se jen snažil, aby celé pozvání působilo přirozeně. „Luboš říkal, že s tím počítáš.“ Marcela namítla, že přišla jako doprovod, ne hrát budoucí dovolenou. Dušan si upravil rukáv. „A já jsem tady zase neměl dělat jen věšák na tvoji kabelku.“
Chtěla mu odpovědět, ale z kuchyně vyšel číšník s dortem a požádal je, aby uvolnili cestu. Dušan se za ním vrátil do salonku. Marcela chvíli zůstala u dveří a dívala se, jak Luboš přitahuje Janu k sobě, aby spolu sfoukli svíčky. Přesně takové běžné gesto chtěla toho večera dostat také ona.
Luboše zastihla až později u šatny. Řekla mu, co Dušan u stolu oznámil. Luboš se nejprve zeptal, jestli to slyšela Zdena. Potom se tiše zasmál. „Tak mu dopřej trochu radosti. Půl roku o ní mele.“ Marcele bylo v úzkém prostoru mezi věšáky horko. „A já mám být ta radost?“
„Prosím tě, dneska to nerozebírej. Máme plnej salonek lidí. Nekaz mi narozeniny kvůli jedný větě.“ Luboš si zkontroloval hodinky a zeptal se, jestli už ochutnala dort. Marcela odpověděla, že ne. Nabídl se, že jí nechá přinést kousek, jako by tím jejich rozhovor mohl skončit.
„Chtěla jsem tu být s tebou,“ řekla. Odpověděl, že s ním přece je a že jí od začátku vysvětloval, jak to bude. Nemohla tvrdit, že ne. S Dušanem souhlasila ochotněji, než si teď chtěla připustit. Jen počítala s tím, že za tu ochotu dostane něco víc než přidělenou židli. Luboš slíbil, že jí v pondělí zavolá, a vrátil se k hostům.
Marcela si nechala podat kabát a došla ještě ke stolu pro kabelku. Zdena právě doporučovala Dušanovi řecký ostrov. Marcela počkala, až domluví. „Jen aby nevznikl omyl. S Dušanem na dovolenou nejedu. Dnes jsme se viděli poprvé.“ Nemluvila hlasitě, přesto rozhovor na jejich konci stolu ustal.
Dušan se pokusil zasmát. Řekl, že si jen dělal plány dopředu. Marcela už nic nevysvětlovala. Popřála Lubošovi ještě jednou všechno nejlepší a rozloučila se s Janou, která se zeptala, zda jí není špatně. Odpověděla, že potřebuje domů. Nechala si přivolat taxi a čekala venku s rozepnutým kabátem.
V neděli jí Luboš napsal, že Dušanovi udělala před Zdenou dost nepříjemnou chvíli. Marcela mu odpověděla, že na středeční schůzku nepřijde a další už nechce. Zavolal téměř hned. Hovor nepřijala. Telefon pak nechala zapnutý na kuchyňské lince; další zpráva toho dne nepřišla.
V pondělí vracela Evě kabelku. Kolegyně se zeptala, jaká byla oslava. „Moc hezká,“ řekla Marcela. „Dobře jsme se bavili.“ Eva chtěla slyšet víc, ale právě přicházel zákazník. Marcela ho sama oslovila, přestože obvykle nechávala první obsluhu na kolegyni. Když se pak Eva k oslavě vrátila, začala jí popisovat dort.
