Článek
Můj muž Marek mluvil úsporně. V restauraci objednal, doma oznámil, co je potřeba opravit, a při cestách autem vydržel mlčet až do cíle. Dlouho jsem to pokládala za klidnou povahu. Později jsem kamarádce vykládala, že by si mého odchodu všiml teprve ve chvíli, kdy by nemohl najít čistou košili.
Jednou v dubnu jsme jedli v kuchyni a já si stěžovala na nekonečnou poradu. Marek odložil vidličku a řekl, že někteří vedoucí by měli mít na židli kuchyňskou minutku: až zazvoní, musí pustit ke slovu někoho dalšího. Tu větu jsem už četla. Předešlý večer mi ji poslal muž, kterému jsem říkala Daniel.
Věta patřila k jinému večeru
Nejdřív jsem se zeptala, odkud to má. Odpověděl otázkou, jestli se mi ten vtip včera líbil víc. Seděl naproti mně v pracovním tričku a vedle talíře měl léky na alergii. Daniel mi o žádném kýchání nepsal. Vzpomněla jsem si na svou poslední zprávu, ve které jsem souhlasila, že bychom se mohli vidět.
Marek tvrdil, že čekal, jestli začnu o schůzce mluvit sama. Chtěla jsem vidět jeho telefon. Otevřel naši konverzaci a podal mi ho přes stůl. Bylo tam všechno, včetně fotografie kavárny, kterou jsem mu poslala s poznámkou, že tam nepotkám nikoho známého. Tu větu jsem před manželem přečetla dvakrát.
Profil jsem si založila o pět týdnů dřív. Použila jsem jméno Eva, fotografii krajiny a napsala, že jsem vdaná a hledám někoho, s kým se dá mluvit i o jiných věcech než o domácnosti. Vybrala jsem malou seznamovací rubriku pro náš okres. Stejnou procházel Marek. Připadala jsem si upřímná, protože jsem své manželství nezatajila. Doma jsem ovšem o profilu neřekla nic.
Daniel odpověděl, že je také ženatý a nikam nespěchá. Zajímal se, jakou hudbu poslouchám cestou do práce a jestli mi vadí, když mě někdo osloví první. Žádnou fotografii obličeje jsme si neposlali. Tvrdila jsem, že mi vyhovuje nejdřív poznat člověka podle slov. Ve skutečnosti jsem se také bála, že by poznal mě.
Marek mi ukázal, že jeho účet existoval už před mým. Prý si psal se dvěma ženami, ale s žádnou se nesešel. U mě poznal příhodu o kolegovi, který na poradě omylem promítl objednávku narozeninového dortu. Vyprávěla jsem mu ji doma. Od té chvíle už podle něj nebylo těžké sledovat, co všechno cizímu člověku řeknu.
Zeptala jsem se, jak dlouho to věděl. Odpověděl, že od třetího dne.
Celý další měsíc jsem tedy psala manželovi, že se vedle manžela cítím neviditelná. On mi odpovídal, že bych si zasloužila víc pozornosti. Když jsem mu to připomněla, namítl, že mi přece mohl těžko napsat, ať jsem na toho doma hodnější.
Co jsem mu dokázala napsat
Přinesla jsem telefon a posadila se vedle něj. Chtěla jsem projít zprávy od okamžiku, kdy mě poznal, a zjistit, které otázky už byly zkouškou. Marek odmítal takové dělení. Tvrdil, že ho moje odpovědi doopravdy zajímaly. Připomněl večer, kdy jsem mu napsala, že mi chybí, aby mě někdo chtěl, ještě než zjistí, jestli jsem uvařila.
Věděl i o sobotě, kdy jsem schválně nešla spát s ním. Danielovi jsem pak z obýváku psala, že bych nejraději někam odjela. Marek mi odpovídal z ložnice. Když jsem se ptala, proč prostě nepřišel, řekl, že chtěl vědět, co bude dál. Já čekala zprávu od druhého muže a on čekal, až mu dodám něco horšího než stížnost.
Nechyběly ani věci, které jsem doma nikdy nezkusila vyslovit. Přiznala jsem Danielovi, že mě někdy přitahuje představa schůzky bez pokračování, bez slibů a bez rána u stejného stolu. Markovi jsem nedokázala říct ani to, že nechci další dovolenou na stejném místě. U cizího člověka jsem se méně bála odmítnutí. Nemusel se mnou pak bydlet.
Marek se vracel ke kavárně. Připomínal, že návrh poslal on, ale já ho přijala. Já mu zase četla věty, kterými mě ujišťoval, že před ním nemusím nic skrývat. Večeře mezitím zůstala na stole a já měla hlad, ale nechtěla jsem první vstát pro ohřátý talíř.
Nakonec mi ukázal rozepsanou zprávu, kterou neposlal. Chtěl v ní upřesnit čas schůzky. Prý by přišel a sedl si naproti mně. Zeptala jsem se, co bych podle něj měla udělat. Usmát se, že mě vlastně svedl vlastní manžel? Odpověděl, že mi alespoň chtěl vidět do obličeje ve chvíli, kdy se dozvím, s kým jsem si psala.
Účet jsme zrušili oba
Profily jsme smazali následující večer. Seděli jsme vedle sebe, každý se svým telefonem. Marek navrhl, že si můžeme napsat i normálně, když nám to přes obrazovku šlo lépe. Představa, že mi pošle podobnou otázku pod svým jménem, mě rozčilovala. Stejně nepříjemné bylo připustit, že bych na ni ještě před týdnem ráda odpověděla.
Další dny jsme řešili hlavně to, kdo začal. On měl účet déle, já rychleji přijala schůzku. Když mi večer sáhl na rameno, ucukla jsem. Vzápětí jsem se ho zeptala, proč se o nic nepokusí. Řekl, že dnes už jednu odpověď dostal.
Měsíc po té večeři přišel termín doplatku letní dovolené. Marek přinesl údaje k platbě a položil je ke mně na stůl. Řekla jsem, že nepojedu. Připomněl zálohu a já souhlasila, že svou polovinu ztráty zaplatím. Nepřesvědčoval mě. Večer si otevřel mapu a začal hledat trasu, kterou by zvládl autem sám.
Pořád bydlíme spolu. Někdy se bavíme docela snadno, jindy mi jeho otázka připadá jako další sbírání podkladů. Zároveň vím, že se vedle něj občas tvářím unaveně jen proto, abych nemusela přiznat, že mě jeho společnost právě netěší. Daniel ode mě dostával pečlivější odpovědi i v horších dnech.
Kolem deváté stále beru telefon do ruky. Markovy zprávy tam jsou, většinou s otázkou, jestli má něco koupit. Někdy mu odpovím až po chvíli. Nejdřív zkontroluji oznámení, přestože ten účet už nemám.
