Článek
S Romanem jsme spolu chodili poslední rok na gymnáziu. Rozešli jsme se kvůli jeho odjezdu na vysokou a dlouho jsem si představovala, jaké by to bylo, kdyby zůstal. Na srazu si pamatoval naši oblíbenou hospodu i moji tehdejší přezdívku. Manžel Zdeněk mi ten den připomněl hlavně to, abych cestou koupila chleba. Neřekl nic zlého. Já si to přesto večer přebrala jako důkaz, že už pro něj nejsem zajímavá.
Roman mě doprovodil před restauraci, když jsem čekala na taxi. Vyprávěl o ženě, se kterou doma jen řeší provoz, a já přidala vlastní stížnosti. Políbila jsem ho první. Než auto přijelo, domluvili jsme si kávu. Doma jsem nechala chleba na lince a v koupelně si prohlížela obličej. Bylo mi osmačtyřicet a připadala jsem si jako někdo, kdo ještě může překvapit. Ráno se Zdeněk ptal, kdo všechno přišel, a já Romanovo jméno vynechala.
Z kávy byly další schůzky a během dvou měsíců i poměr. Roman nechtěl chodit tam, kde by ho někdo mohl znát, takže jsem místa vybírala já. Občas přijel ke mně, když Zdeněk pracoval odpoledne. Tvrdila jsem si, že riskujeme oba stejně. Začala jsem se dívat po podnájmech a jednou mu poslala odkaz na malý byt. Odpověděl, že si mě v něm dovede představit. Teprve později mi došlo, že nenapsal nás.
O společné budoucnosti jsme si promluvili na parkovišti za obchodním domem. Řekla jsem, že už doma nechci lhát. Roman souhlasil a hned mi poslal kontakt na svou ženu. Myslela jsem, že omylem. On ale vysvětlil, že jí mám zavolat a říct, že se milujeme a chceme spolu žít. Prý to ode mě jako od ženy přijme klidněji. Když jsem namítla, že přece odchází on, odpověděl: „Mně by nedovolila ani domluvit. Tebe aspoň vyslechne.“
Měla jsem vystoupit. Místo toho jsem se zeptala, kdy bývá sama. Chtěla jsem, aby si mě vybral, a tohle najednou vypadalo jako poslední překážka. Doma jsem si do sešitu napsala několik prvních vět. Jedna začínala omluvou, druhá vysvětlením, že jsme to neplánovali. Byla to lež, poslední týdny jsme plánovali skoro pořád. Jen jsem zřejmě plánovala hlavně já. Zdeněk mi podal čaj a já sešit zaklapla s tím, že si připravuji něco do práce.
O pár dnů později jsme měli jet na noc do penzionu. Roman chtěl, abych ho vyzvedla o ulici dál od jejich domu; potřeboval si ještě dojít pro tašku. Čekala jsem v autě a přemýšlela, jestli jeho ženě zavolat hned druhý den. Po půlhodině jsem mu napsala, kde je. Odpověděl, že žena právě dodělala večeři a bylo by podezřelé odmítnout. Mám chvíli vydržet. Zeptala jsem se, jestli si tašku vůbec zabalil. Přišla zpráva, ať to teď nekomplikuji, že přece ví, co dělá.
Odjela jsem. Když mi později volal, řekla jsem, že jeho ženě nic oznamovat nebudu. Rozčílil se, že ho v tom nechávám samotného. Přitom jsem seděla v našem autě před naším domem a bála se jít nahoru. Napadlo mě, že Zdeněk by mě takhle čekat nenechal. Chtěla jsem od něj slyšet, že o mě ještě stojí, a rozhodla se mu všechno říct. Ve skutečnosti se neptal, jestli Romana miluji. Chtěl vědět, které dny u nás byl. Některé jsem si nedokázala přesně vybavit a on mi nevěřil, že si jen další věci nenechávám pro sebe.
Zdeněk si přestěhoval peřinu do pracovny. Zatím mluví o odděleném bydlení, neví, jestli chce rozvod. Roman mi píše, že mu chybím, ale o odchodu už nic. Ani já za ním nechci jet. Čekala jsem ovšem, že Zdeněk bude chtít slyšet, co mi doma scházelo. On řeší, že jsem mu do bytu vodila jiného muže, a já se urážím, když mě přeruší. V neděli máme jet na oběd k dospělé dceři. Včera se ode dveří pracovny zeptal, co jí řekneme, pokud přijede sám. Málem jsem navrhla, aby se vymluvil na moji práci. Potom jsem řekla jen, že do neděle je ještě čas. Čekal, jestli dodám něco dalšího. Nedodala jsem nic a on dveře zavřel.
