Článek
Znala jsem ji z fotografií a z několika vět, které se mi usadily v hlavě lépe než výročí. Uměla prý přijít na schůzku v poledne a za hodinu změnit celý den. Nikdy nechtěla vědět, kdy zavolá. A jednou kvůli němu vystoupila z vlaku dvě stanice před domovem.
Tomáš mi to vyprávěl na začátku našeho vztahu. Leželi jsme po večeři na gauči a já se ptala, jestli byl někdy nevěrný. Řekl, že bývalé ženě ano. S Hanou. Bylo to několik let přede mnou a přiznání působilo poctivě, dokud nezačal přidávat podrobnosti.
„To už mě nezajímá,“ řekla jsem tehdy.
Později mě zajímalo všechno, co neřekl.
Teď jsme spolu byli sedm let. Oba rozvedení, každý s vlastním dospělým dítětem a společným bytem, ve kterém Tomáš pořád někam odkládal brýle. S Hanou se občas potkával na akcích bývalých kolegů. Neměla jsem důvod myslet si, že spolu něco mají. Jen jsem pokaždé poznala, když se vrátil z večera, na kterém byla i ona. Vždycky přivezl nějakou historku.
Pozvání jsem jí poslala sama. Číslo jsem si vyžádala od Tomáše s tím, že nechci k padesátinám pořád stejnou sestavu.
„Ty tam chceš Hanu?“
„Proč ne? Nebo se nemáme potkat?“
Pokrčil rameny. Ani to mi nebylo dost dobré.
Hana odpověděla, že ji pozvání překvapilo, ale ráda mě pozná. Přišla s tulipány a lahví vína. Byla menší, než jsem čekala. Měla šedivé prameny u spánků a během deseti minut jsem zjistila, že se jí špatně vstává z nízkého křesla. Pocítila jsem úlevu, za kterou jsem se ani nestačila zastydět.
U stolu se mluvilo o rekonstrukci nádraží a o cenách dovolených. Tomášova sestra Eva si přidala salát. Hana pochválila pomazánku a zeptala se na recept.
„Ty jsi vůbec taková pohotová,“ řekla jsem. „Prý jsi kvůli Tomášovi uměla vystoupit i z rozjetého vlaku.“
„Z rozjetého ne.“ Usmála se. „To bych tu asi neseděla.“
Ostatní se zasmáli. Já taky, ale nelíbilo se mi, že ten smích patřil jí.
„A ty polední schůzky? To se vám muselo dobře plánovat.“
Tomáš se ke mně naklonil. „Magdo.“
Položila jsem mu ruku na předloktí, jako bychom byli domluvení.
„Vždyť je to dávno. Hana se snad nestydí.“
Hana odložila vidličku. Eva se začala ptát svého muže na cestu domů. Slyšela jsem ji a přesto jsem pokračovala.
„Já bych asi nedokázala čekat někde v cizím bytě, než si na mě ženatý chlap udělá čas.“
O žádném čekání jsem nic nevěděla. Právě jsem si je vymyslela.
„Tak to nedělej,“ řekla Hana.
Čekala jsem podrážděnou obranu nebo vysvětlování. Ona si otřela ústa ubrouskem a obrátila se k Tomášovi.
„Kolika ženám jsi to takhle vyprávěl?“
„Prosím tě. Jen jsme se o tom kdysi bavili.“
„Jako ses se mnou bavil o Magdině prvním ránu u tebe?“
Podívala jsem se na něj. Ruku jsem mu pořád ještě držela na předloktí.
Po našem prvním společném víkendu jsem mu z tramvaje napsala, jestli si to nerozmyslel. Ráno mě viděl nenalíčenou a já si tehdy připadala starší než večer. Odpověděl, že jsem krásná a že se chovám jako tele. Tu zprávu jsem si nechala. Občas jsem si ji četla, když jsme se pohádali.
„Co o tom víš?“ zeptala jsem se Hany.
Hned se přestala dívat na Tomáše.
„Promiň. Neměla jsem to vytahovat tady.“
„Ale věděla jsi to.“
„Ano.“
Tomáš odsunul talíř. „To bylo tehdy na tom srazu. Bavili jsme se o tom, jak se ženský zbytečně podceňujou. Říkal jsem to hezky.“
Eva vstala a začala sbírat nádobí, přestože ostatní ještě jedli. Zastavila jsem ji. Potřebovala jsem, aby všichni zůstali sedět, a zároveň jsem je chtěla vystrkat ze dveří.
Hana si sama došla pro kabát. V předsíni jsem jí řekla, že kvůli mně nemusí odcházet.
„Kvůli tobě jsem sem přišla,“ odpověděla. „Myslela jsem, že mě chceš poznat.“
Z komody jsem vzala její dosud nerozbalené tulipány a nabídla jí je zpátky. Zavrtěla hlavou. Zůstala jsem s nimi u botníku, zatímco zavírala dveře.
Dort jsem nakrájela. Eva si dala malý kus a nikdo už nechtěl kávu. Tomáš se postavil se skleničkou a sáhl do kapsy pro složený papír. Věděla jsem o něm. Dva večery ho přede mnou schovával a já se na tu řeč těšila.
Vzala jsem mu papír z ruky.
„Dneska ne.“
„Tak mě nech aspoň něco říct.“
Položila jsem ho vedle dortu. Tomáš si sedl. Eva dopila vodu a požádala manžela, aby zavolal taxi.
Ráno jsme měli odjet na dvě noci do jižních Čech. Pobyt objednala dcera jako dárek pro nás oba. Zabalila jsem si a řekla Tomášovi, že pojedu sama.
„Kvůli jedný historce?“
Neodpověděla jsem. V předsíni jsem si vzpomněla na Hanu, jak hledá rukáv kabátu, zatímco já držím její kytku.
Cestou jsem zastavila na benzince. Kávu jsem nechala stát na střeše auta a vytočila Hanino číslo. Když se ozvala, řekla jsem jen: „Tady Magda.“
Chvíli bylo ticho.
„Vím,“ odpověděla.
Omluvu jsem měla připravenou už z auta. Přesto jsem začala větou, že mě Tomáš neměl před ní takhle probírat.
