Článek
S Daliborem jsme spolu dvacet let. Máme dvě děti, řadový domek u Kolína a kalendář, do kterého zapisujeme i odvoz auta do servisu, abychom se ráno nepřekvapili. Jeho matce je sedmdesát a většinu věcí si zařizuje sama. Chodí na cvičení, jezdí s kamarádkou do divadla a nikdy po nás nechtěla, abychom jí vyplňovali každý volný víkend. Když Dalibor řekl, že ji vezmeme s sebou do penzionu, nejdřív jsem si proto myslela, že se jí něco stalo. Nestalo. Jen prý už dlouho nikde nebyla a byla by škoda té příležitosti nevyužít.
Pro dva jsem to řekla několikrát
Penzion v jižních Čechách jsem objednala tři týdny před výročím. Děti, čtrnáctiletého syna a sedmnáctiletou dceru, si na dvě noci vzala sestra. S Daliborem jsme tehdy seděli po večeři v kuchyni a já mu ukazovala pokoj s balkonem do zahrady. Řekla jsem výslovně, že chci jet jen s ním. Přikývl a zeptal se, jestli se tam dá dobře zaparkovat. Vzala jsem tu praktickou otázku jako souhlas i s tím, o čem jsme nemluvili. Večer jsem si k němu v posteli přilehla a on mi položil ruku na rameno. Po chvíli řekl, že je unavený.
Podobných večerů už za námi bylo dost. Jednou ho bolela hlava, podruhé brzy vstával, jindy mě objal tak opatrně, že jsem sama řekla, ať spí. Nejhorší pro mě nebylo samotné odmítnutí. Bylo to čekání, jestli dnes zase zkusím něco, co on bude muset zastavit. Začala jsem sledovat, jestli odloží telefon, když si sednu vedle něj, nebo jestli po večerní sprše zamíří rovnou do ložnice. Když jsem se jednou zeptala přímo, zda ho ještě přitahuju, odpověděl: „Prosím tě, zase nezačínej.“ Potom se mnou jel nakoupit a choval se, jako bychom měli docela hezkou sobotu.
V pátek jsem do tašky přidávala šaty na večeři, když přišel s tím, že cestou vyzvedneme jeho mámu. Pokoj pro ni zamluvil ve čtvrtek. Zeptala jsem se, proč mi to neřekl předem. Prý ho nenapadlo, že mi bude vadit samostatný pokoj na druhém konci chodby. „Nejde o chodbu. Chtěla jsem být s tebou sama.“ Odpověděl, že sami přece budeme večer. Pak se podíval na hodiny, protože už jí slíbil příjezd. Nechtěla jsem ji nechat stát s taškou u dveří. Zavřela jsem zavazadlo a cestou k autu si připravovala větu, kterou jí řeknu při první vhodné příležitosti.
Na sobotu už měli plán
Do auta nastoupila v dobré náladě. Přivezla koláč a vytištěnou otevírací dobu jednoho zámku. Dalibor s ní celou cestu probíral trasu, já seděla vedle něj a odpovídala, jen když se mě přímo zeptali. V penzionu jsme odnesli věci do pokojů a za půl hodiny už jsme společně hledali restauraci. Když Dalibor objednal stůl pro tři i na sobotní večeři, řekla jsem, že ten večer jsme chtěli mít pro sebe. Tchyně se podívala nejdřív na mě, potom na něj. „Tak já si někam zajdu,“ nabídla. Dalibor ji hned ujistil, že přece nebude sama. Před číšníkem jsem ustoupila.
V noci jsem vedle něj ležela vzhůru. Převlékl se do trička, zkontroloval předpověď a řekl, že bychom ráno mohli vyjet dřív. Když jsem ho požádala, aby na chvíli odložil telefon, povzdechl si. „Vždyť máme celý víkend.“ Ta věta mě rozčílila víc než pozvání jeho matky. Řekla jsem, že celý víkend už rozdělil mezi zámek, oběd a další výlet. Otočil se ke mně a zeptal se, jestli jsem si ten pokoj objednala proto, aby měl povinnost se mnou spát. Zůstala jsem zticha. Nechtěla jsem jeho povinnost. Jenže představa, že tady konečně nebude mít žádnou výmluvu, mi před odjezdem opravdu připadala nadějná.
V sobotu u oběda jsem zůstala s tchyní chvíli sama. Dalibor odešel přeparkovat auto a já jí řekla, že mě mrzí, jak se tvářím, ale že jsme měli výročí slavit ve dvou. Zarazila se. Myslela si, že jsme ji pozvali společně. První nabídku dokonce odmítla, protože měla s kamarádkou domluvené kino. Dalibor jí ale telefonoval znovu a tvrdil, že se na ni těšíme. „Já bych se vám nevnucovala,“ dodala. Posunula jsem k ní konvičku s vodou a najednou nevěděla, jak navázat. Celou cestu jsem jí přičítala samozřejmost, se kterou si vzala místo u nás v autě.
Když se Dalibor vrátil, matka se ho zeptala, proč jí neřekl o výročí. Odpověděl, že datum přece nic nemění a můžeme si to užít všichni. Tentokrát jsem ho nenechala pokračovat v plánování. Řekla jsem, že na odpolední výlet nepojedu. Tchyně se nabídla, že odjede autobusem, a já ji zastavila tak prudce, až se lekla. Nechtěla jsem ji vystrnadit od stolu, aby nám konečně uvolnila místo. Dalibor zaplatil a cestou k autu mi vyčetl, že jsem z příjemného oběda udělala trapnou scénu. Jeho matka šla několik kroků před námi a pozorně si prohlížela výlohy.
Odvoz domů jsem nepotřebovala
V pokoji jsem se ho znovu zeptala, proč ji pozval. Chvíli mluvil o tom, že na ni nemá dost času. Připomněla jsem mu její odmítnuté kino. Sedl si na kraj postele a konečně řekl, že se bál být se mnou dva dny sám. Věděl, co od pobytu očekávám, a nechtěl zase sledovat moje zklamání. Matka mu zajistila program, při kterém se nemuselo nic řešit. „Takže jsi radši nechal vybrat pokoj a domluvit děti mě,“ řekla jsem. Přikývl. Zeptala jsem se, proč mi nemohl říct, že se mnou nechce být tak jako dřív. „Protože to neumím říct tak, aby to neznělo hrozně.“
Chtěl odvézt matku domů a předpokládal, že pojedu také. Odmítla jsem. Pokoj byl zaplacený do neděle a vlak jsem si uměla najít sama. S tchyní jsem se rozloučila dole před penzionem. Objala mě a tiše řekla, že o ničem nevěděla. Věřila jsem jí. Dalibor se zeptal, jestli si má po cestě pro něco dojet, nebo zda budu chtít, aby se večer vrátil. Nechtěla jsem rozhodovat i o tomhle. Řekla jsem, že druhou noc zůstanu sama. Před odjezdem mi ještě podal nabíječku, kterou omylem přibalil do své tašky. Vzala jsem si ji a poděkovala stejně, jako bychom stáli doma v předsíni.
V neděli jsem se vrátila odpoledne. Děti ještě byly u sestry a Dalibor skládal v obýváku prádlo. Zeptal se, jaká byla cesta, a nabídl, že mi ohřeje oběd. Ta normálnost mě na okamžik uklidnila; skoro jsem začala vyprávět o zpožděném vlaku. Potom jsem mu řekla, že druhý večer v penzionu byl nepříjemný, ale nemusela jsem při každém jeho pohybu odhadovat, jestli se smím přiblížit. Přestal skládat ručník. Přišel ke mně a chtěl mě obejmout. O krok jsem ustoupila. Jeho útěchu jsem teď nedokázala přijmout. Chvíli stál s napůl zvednutýma rukama, potom je spustil. Zvedla jsem tašku a odnesla ji do ložnice. Dalibor zůstal u nedoskládaného prádla.
