Článek
„Ta klika je na druhé straně,“ řekla Tereza. Stál jsem v předsíni jejího bytu, kam mě pustila kvůli opravě dveří, a špičkou pantofle odsunoval pánskou botu. Chtěl jsem zjistit, jestli vzadu pod lavicí nemá ještě druhý pár. Něco, co by znamenalo, že už si tu nechává věci. Připadal jsem si jako majitel domu, který má právo vědět, kdo mu tu přespává. Tereza čekala ve dveřích kuchyně a já se narovnal tak rychle, až mi vypadl šroubovák z kapsy.
Dům mi zůstal po rozvodu. Přízemí obývám já, samostatný byt nahoře pronajímám, abych nemusel všechno platit z jednoho příjmu. Tereza se nastěhovala před půl rokem, také krátce po rozvodu. Bylo jí osmatřicet, mně jednapadesát. Ze začátku jsme se potkávali hlavně u popelnic. Pak mě jednou pozvala na zbytek večeře a já na oplátku koupil víno. Bavilo mě, že se nahoře svítí a někdo se mě zeptá, jaký jsem měl den. Po dvou měsících jsme spolu strávili noc. Ráno jsem jí dole udělal kávu a ona poprvé nikam nespěchala.
Slevu jsem navrhl sám o pár dnů později. Ze čtrnácti tisíc na dvanáct, než se po rozvodu trochu vzpamatuje. Řekla, že to přece nemusím dělat. Odpověděl jsem, že mně ty dva tisíce chybět nebudou. Přitom jsem doufal, že teď bude častěji chodit dolů. Když další pozvání odmítla, připomněl jsem jí otevřenou láhev. Nakonec mi řekla přímo, že jí se mnou bylo hezky, ale další vztah nechce a ráda by zůstala jen nájemnicí. Kývl jsem. Neřekl jsem, že mi to nevyhovuje. Čekal jsem, že časem změní názor.
První nižší nájem přišel, potom další dva. Tereza děkovala, ale na večeře už nechodila. Když zazvonila, chtěla poradit s pojistkami nebo převzít balík. Jednou v sobotu přijela s mužem, který jí z kufru auta vytáhl tašku a pozdravil mě přes plot. Večer jsem nahoře slyšel jejich smích. Šel jsem umýt nádobí, abych nemusel sedět pod nimi v tichu. Ráno stálo jeho auto pořád venku. Když Tereza odpoledne přišla pro balík, zeptal jsem se, jestli se k ní někdo nestěhuje. Odpověděla, že má návštěvu. Dřív by přidala pár vět, teď jen čekala, až jí podám krabici.
Od té doby jsem nacházel samé závady. Potřeboval jsem zkontrolovat okno, přeměřit místo na novou skříňku, dotáhnout kliku, kterou nikdo kromě mě nepovažoval za uvolněnou. Vždycky jsem se předem zeptal a Tereza mě pustila, ale začala mi nabízet přesné časy. To mě uráželo. Vlastní dům a já se musím objednávat. Jednou jsem jí řekl, že si toho jejího známého všimli i sousedé. Bylo to vymyšlené. Chtěl jsem, aby se začala vysvětlovat. Jen se zeptala, kterým sousedům vadí muž, který při příchodu slušně pozdraví. Zamumlal jsem, že jim samozřejmě nic nevadí.
A pak přišla ta předsíň a boty. Tereza mi podala šroubovák, ale ke dveřím mě už nepustila. Řekla, že pokud mi jde o slevu, doplatí ji. Vyhrkl jsem, že přece nejsem takový ubožák. Zeptala se, proč tedy od chvíle, kdy má přítele, pořád potřebuji chodit nahoru. Měl jsem na jazyku všechno, co jsem pro ni udělal. Místo toho jsem řekl, že může zase platit původní částku. Tereza přikývla a nabídla i těch šest tisíc za minulé tři měsíce. Nechal jsem si je poslat. Ještě cestou dolů jsem si vysvětloval, že aspoň bude mezi námi jasno.
Peníze přišly druhý den. Tereza napsala, že je poslala, a požádala mě, abych další opravy domlouval jen tehdy, když budou opravdu potřeba. Od té doby mě neoslovuje křestním jménem. Její přítel se objevuje dál a já mu jednou dokonce podržel branku, když nesl nahoru nákup. Poděkoval mi a já měl chuť ho opravit, že tenhle dům není jeho. Jenže on nic takového netvrdil.
Za vrácené peníze jsem zaplatil část nové sekačky. Když s ní v sobotu vyjedu, Tereza zavře okno. Nejspíš kvůli hluku, ale já se stejně podívám nahoru, jestli mě předtím zahlédla. Večer zase zavírám dveře obýváku já. Nepomáhá to moc; pořád rozeznám, jestli po schodech vystoupal jeden člověk, nebo dva.
