Článek
„Máte tady volno?“
Lenka zvedla oči. Roman stál vedle stolu v košili, kterou mu koupila k narozeninám. Měl ji zastrčenou do kalhot a v ruce držel sklenici. Chvíli čekal, jestli pozná, že otázku myslí vážně.
Na protější židli ležel její kabát.
„Mám,“ řekla.
Roman sáhl po kabátu.
„Můžu?“
Přikývla. Pověsil ho na věšák vedle dveří a vrátil se. Doma by ho odložil na nejbližší opěradlo. Pak by se posadil, aniž by se ptal.
„Čekáte na někoho?“
„Už ne.“
Romanovi se pohnul koutek úst. Udržel ho na místě.
Byli spolu sedmnáct let. Lenka věděla, že Roman bude chtít sedět čelem ke dveřím. Tentokrát mu to místo nenechala.
Lenka ten večer navrhla před třemi týdny. Seděli doma u televize. Roman měl notebook na kolenou a ona si prohlížela nabídku hotelu na okraji jejich města.
„Mohli bychom se tam potkat,“ řekla.
„Jako že bych jel z práce rovnou tam?“
„Ne. Jako bychom se neznali.“
Roman zvedl hlavu.
„Jak to myslíš?“
Ukázala mu fotografie baru. Dvě křesla vedle okna, tmavé stoly, lampičky s látkovým stínítkem. Žádné místo, kam chodili s přáteli nebo kde by je oslovoval známý číšník.
„Já přijdu první. Ty později. A zkusíš mě sbalit.“
Roman se usmál. Zavřel notebook, ale nechal na něm ruku.
„A když se mi to nepovede?“
„Tak asi půjdeš domů sám.“
Zasmáli se. Potom na chvíli oba ztichli, protože se jim ta představa líbila víc, než čekali.
Lenka nebyla v manželství nešťastná. Bylo jí čtyřiačtyřicet, Romanovi o dva roky víc. Pořád jí někdy stačilo, aby kolem ní prošel a dotkl se jí na zádech. Uměla ho přitáhnout k sobě a někdy se oba přestali věnovat tomu, co měli zrovna rozdělané.
Jenže stále častěji dokázala odhadnout celý večer podle první věty. Věděla, kdy se začne ptát, jestli není unavená. On zase poznal, která její odpověď znamená ano a která spíš počkej do soboty.
Fungovalo to. Právě proto nevěděla, jak říct, co jí chybí.
„Musíme mít jiná jména,“ rozhodla.
„Já můžu být pořád Roman.“
„To bys byl za chvíli zase můj manžel.“
Přemýšlel. „Pavel?“
Lenka přikývla.
„A já Nora.“
„Proč Nora?“
„Protože žádnou neznáš.“
Roman si pro sebe jméno zopakoval. Lenka zpozorněla. Znělo trochu cize a ona přitom pořád seděla na jejich pohovce v ponožkách.
Domluvili se, že běžné záležitosti nechají doma. Žádné připomínání pondělních schůzek, nevyřízených telefonátů a toho, co se musí koupit. Když se jednomu nebude chtít pokračovat, osloví druhého pravým jménem.
„Takže když řeknu Lenko, je konec?“
„Je přestávka. Nemusíme to hned celé vzdát.“
Přikývl. Pak jí vzal telefon a podíval se na adresu hotelu.
V sobotu vyšla Lenka z koupelny v černých šatech. Nebyly nové. Jen si je poslední dobou oblékala výhradně na události, kde někdo chtěl společnou fotografii.
Roman stál v předsíni a hledal klíče od auta.
„Mám tě odvézt?“
„Já jedu sama.“
Zvedl hlavu. „Jasně. Zapomněl jsem.“
Lenka se podívala do zrcadla nad botníkem. Měla jinou rtěnku než obvykle. Koupila ji ve čtvrtek cestou z práce, nosila ji dva dny v kabelce a teď se trochu bála, že bude působit převlečeně.
Roman už našel klíče. Vzal si je a vyšel s ní ke dveřím.
„Já si ještě chvíli počkám,“ řekl.
„V půl osmé.“
„Vím.“
Chystal se ji políbit na rozloučenou, ale zastavil se. Lenka se usmála a vyšla ven.
Taxikáři řekla adresu. Když se auto rozjelo, podívala se na telefon, zda jí Roman něco nenapsal. Displej zůstal prázdný.
Už několik minut mu nikam nemusela hlásit, že dojela.
V baru bylo několik lidí. Dva muži stáli u recepce a žena u okna četla papírové desky. Lenka si vybrala malý stůl v rohu. Kabát položila na židli naproti.
Objednala si tonik s ginem. Normálně by si dala bílé víno. Chtěla zkusit něco, co Roman nebude vědět dřív, než se číšník zeptá.
Potom deset minut čekala. Ze všeho nejvíc jí vadilo, že neví, kam má dát ruce. Když si prohlížela telefon, vypadala zaměstnaně. Když ho odložila, připadala si jako žena, kterou někdo nechal sedět samotnou.
V půl osmé Roman opravdu přišel.
Teď seděl naproti ní, sklenici u pravé ruky, a snažil se nemluvit o dopravě. Lenka viděla, jak se mu ta věta tlačí do úst.
„Jsem Pavel,“ řekl nakonec.
„Nora.“
Přikývl. „Těší mě.“
Lenka si opřela bradu o dlaň. Čekala, co bude dál.
„Jste odsud?“
„Kousek.“
„A co vás přivedlo sem?“
„Chtěla jsem být chvíli někde, kde mě nikdo nezná.“
Roman se podíval na sklenici před ní.
„Tohle vám chutná?“
„Zatím nevím.“
„Já bych si asi dal víno.“
Lenka se zasmála. „To by mě u vás vůbec nepřekvapilo.“
Roman se málem přidal. Pak sklopil oči.
„Odpusťte. Špatná otázka.“
„Nebyla špatná. Jen jste si asi představoval, že už znáte odpověď.“
Zvedl hlavu. Poprvé se na ni podíval déle, než potřeboval k další větě.
Lenka mu pohled oplatila.
Chvíli mluvili o smyšlených zaměstnáních. Pavel pracoval s lidmi, ale nechtěl říct s jakými. Nora překládala knihy, přestože Lenka uměla anglicky hlavně to, co potřebovala při objednávání dovolené.
„Jakou jste přeložila naposledy?“
„Tu bych vám nedoporučila.“
„Proč?“
„Nechci ji znovu vysvětlovat.“
Roman se usmál. „To chápu. Já taky některým lidem svoji práci nevysvětluju.“
„A čím je získáte?“
Podíval se na ni. „Ještě nevím. Zatím s tím moc nepomáháte.“
Lenka se opřela. Bylo příjemné, že mu musí dát něco jiného než samozřejmý souhlas.
Když číšník přinesl druhé pití, zeptal se, jestli budou chtít jídelní lístek. Roman řekl ano a Lenka zároveň ne. Číšník se podíval od jednoho k druhému.
„Ještě počkáme,“ rozhodl Roman.
Lenka jeho větu nechala chvíli ležet mezi nimi.
„Já zatím jíst nechci,“ řekla.
„Samozřejmě. Já možná později.“
Číšník odešel. Roman se dotkl nožky sklenice.
„To bylo moc manželský, viď?“
Lenka se zasmála tak prudce, že musela sklopit hlavu.
„Strašně.“
Smál se s ní. Dva lidé u recepce se otočili. Roman stáhl hlas.
„Dobře. Znovu.“
Lenka zvedla oči.
„Co byste chtěla vy?“ zeptal se.
Odpověď měla připravenou, ale když ji měla vyslovit, chvíli trvalo, než našla odvahu.
„Abych vám nemusela pomáhat dostat mě tam, kam chcete.“
Roman zůstal s rukou u sklenice.
„To zní, jako bych vás už někam vedl.“
„Možná. Jen jste se mě zatím nezeptal kam.“
Jeho pohled sklouzl k jejím rtům. Lenka si všimla. Tentokrát se nemusela tvářit, že o tom neví.
Pod stolem se jejich boty dotkly. Roman pohnul nohou stranou, ale Lenka svou nechala na místě. Za chvíli se vrátil.
„Máte někoho?“ zeptal se.
Lenka se podívala na jeho levou ruku. Snubní prsten nechal doma vedle jejího. Měl po něm světlejší proužek.
„Doma ano.“
Roman pomalu přikývl.
„A ví, že jste tady?“
„Ví.“
„Tak to je dost sebejistý člověk.“
„Spíš si myslí, že mě zná.“
Roman se přestal usmívat. Lenka to zpozorovala, ale nechtěla ještě přestat. Nora mohla něco vyslovit dřív, než to Lenka upraví tak, aby to neznělo nevděčně.
„A nezná?“
„Spoustu věcí ví. Co si dám k snídani. Kde mám šálu. Kdy mě bolí hlava.“
Přejela prstem po okraji sklenice.
„Jen mě poslední dobou nechává mluvit až tehdy, když se jeho odhad netrefí.“
Roman se narovnal.
„Třeba se vám snaží něco usnadnit.“
„Třeba. Ale někdy bych chtěla něco trochu složitějšího.“
Řekla to tiše. Bylo příjemné vidět, že ji opravdu slyšel.
Chvíli mezi nimi nikdo nic neřekl.
„A co se vám líbí?“ zeptal se nakonec.
Lenka cítila, že by mohla odpověď schovat do vtipu. Tentokrát to neudělala.
„Když se na mě někdo dívá. Dost dlouho na to, abych si toho všimla.“
Roman její pohled podržel.
„A dál?“
„Když se nemusím dopředu rozhodnout, co bude za hodinu.“
Roman se krátce podíval přes její rameno. Lenka sledovala jeho oči, ale nezjistila, co tam viděl.
„Abych mohla být chvíli zvědavá,“ doplnila.
Když se k ní vrátil pohledem, sáhla přes stůl a dotkla se jeho zápěstí. Jemně jím pootočila, až měl dlaň obrácenou nahoru. Věděla, že přesně tento pohyb zná.
Tentokrát ho ale nemohl automaticky dokončit za ni.
Ve tři čtvrtě na devět se Roman zvedl a šel na toaletu. Lenka ho sledovala, dokud nezmizel za rohem.
Vytáhla telefon. Měla od něj jednu zprávu, odeslanou ještě před příchodem do baru.
Kdyby se ti tu nelíbilo, můžeme jinam.
Přečetla si ji dvakrát. Mohl jí to napsat Pavel. Jenže ten její číslo neměl.
Telefon zase schovala.
Číšník se zastavil u stolu a zeptal se, jestli může odnést prázdnou sklenici. Lenka přikývla. Když ji zvedal, zahlédla na tácu kartičku od pokoje v malém papírovém obalu.
„Tohle je pro vás,“ řekl. „Pan manžel si ji nechal připravit na recepci.“
Položil obal před ni.
Lenka se na něj podívala. Číšník si její výraz vyložil jako otázku.
„Pokoj je nahoře. Snídaně od sedmi.“
Poděkovala mu. Na papíře bylo napsané jejich příjmení a číslo pokoje.
Roman se vrátil za necelou minutu.
Uviděl obal, ještě než se posadil.
„Myslel jsem, že to přinesou později.“
Lenka nechala ruce v klíně.
„Romane.“
Zůstal stát.
„Já vím.“
„Nevíš.“
Posadil se. Poprvé za celý večer přitáhl židli tak blízko, jak to dělal doma.
„Chtěl jsem, abychom nemuseli řešit odjezd. To je všechno.“
„Proč jsi mi to neřekl?“
„Chtěl jsem tě překvapit.“
Lenka se dívala na jejich jméno. Ještě před dvěma hodinami by ji pokoj možná potěšil. Teď ji zaskočilo, že Roman naplánoval konec večera, zatímco ona se teprve učila říkat, co by si přála.
„Můžeš ho nechat propadnout,“ řekl.
„Teď už vím, že ho máš.“
Roman si opřel lokty o stůl.
„Takže jsem to zkazil?“
Neodpověděla hned. Neměla chuť rozhodovat, kolik z jeho snahy mu ještě může pochválit.
Žena u okna zavřela desky a odešla. Bar na chvíli ztichl. Z reproduktorů se ozvala písnička, kterou Lenka poznala, ale nedokázala si vybavit její název.
Roman posunul kartičku stranou.
„Já celý večer nevím, co ode mě chceš,“ řekl.
Lenka se na něj podívala.
„Zkouším ti to říkat.“
„A já se snažím. Ale připadá mi, že pokaždé zjistím, že tohle taky ne.“
Byla by radši, kdyby mluvil o hloupém nedorozumění. Tohle musela poslouchat pozorněji.
„Neměla to být zkouška,“ řekla.
„Tak proč se u toho cítím, jako bych mohl propadnout?“
Pod stolem už měli nohy každý jinde.
Lenka si prohlédla jeho košili. U krku měl rozepnutý knoflík a na pravé manžetě malou mokrou skvrnu. Večer se kvůli ní převlékl. Přijel sám, čekal před hotelem na domluvený čas a učil se oslovovat ji jménem, které mu vybrala.
„Asi jsem chtěla, abys věděl, co chci, a zároveň ses nechoval, jako bys to věděl,“ přiznala.
Roman se na ni podíval.
„To je docela těžký.“
Přikývla.
Chvíli poslouchali hudbu.
„Líbila ses mi,“ řekl potom.
„Kdy?“
„Když jsi řekla, že jíst nechceš. Normálně řekneš, že je ti to jedno, a pak ode mě půlku sníš.“
Usmála se. Bylo to nepříjemně přesné.
„A doma?“ zeptal se.
„Co doma?“
„Tam se ti líbím?“
Lenka se narovnala. „Samozřejmě.“
Roman přikývl, ale nezačal mluvit. Počkal, jestli ještě něco dodá.
Podívala se na jeho ruce. Ještě před chvílí se jich chtěla dotýkat. Teď hledala odpověď, kterou by mu měla umět dát bez této otázky.
„Ano,“ řekla znovu. „Když sis dneska oblékl tu košili, chtěla jsem ti sáhnout sem.“
Dotkla se ho u rozepnutého knoflíku.
„Místo toho ses zeptala, jestli už pojedu,“ připomněl.
Stáhla ruku. „Chtěla jsem být venku dřív než ty.“
„Já vím. Ale jindy se třeba zeptáš, jestli nechci dát prát.“
Lenka se podívala ke dveřím. Její kabát visel tam, kam ho Roman pověsil. Neřekla mu, že se ho také někdy ptá, jestli si něco nechce odložit. To právě věděl.
„A pak?“ zeptala se.
„Pak jsem si připadal trochu jako ten doma, kterému si stěžuješ.“
Lenka se podívala na kartičku od pokoje. Na papíře bylo místo i pro její jméno, ale recepční napsal jen Romanovo.
„To jsi byl ty,“ řekla.
„Vím. Jen jsem tě měl zároveň svádět.“
Přestala se usmívat.
Lenka znovu položila ruku na stůl. Měla chuť mu vysvětlit, že k té košili přece potřeboval také místo, kde ji vyprat a pověsit. Nechala to být. Dnešní večer pro něj také nemusel být další povinnost, kterou má udělat správně.
Natáhla ruku přes stůl. Tentokrát ji nechala ležet vedle jeho.
„Nechci domů,“ řekla.
Roman se nepohnul.
„Ale ještě nevím, jestli chci nahoru.“
Přikývl. Pak zavolal číšníka.
„Já si dám jídelní lístek,“ řekl. Podíval se na ni. „Ty?“
Lenka chvíli přemýšlela.
„Taky.“
Objednala si rybu. Roman steak. Když jí číšník přinesl příbor, nezvedla ho hned. Ještě pořád se jí líbilo, jak vypadá Romanova ruka vedle její.
Večeřeli pomalu. Už nevymýšleli povolání ani cizí domovy. Roman jí vyprávěl, jak před příjezdem stál na parkovišti a zkoušel první větu.
„Jakou?“
„Přesně tu, kterou jsem nakonec řekl.“
„Máte tady volno?“
„Na víc jsem nepřišel.“
Lenka se zasmála. Pak mu řekla, že se v taxíku málem rozhodla vrátit domů a zavolat mu, že si připadá směšně.
„A proč ses nevrátila?“
„Chtěla jsem vidět, jestli přijdeš.“
„Vždyť jsme se domluvili.“
„Já vím.“
Roman odložil vidličku. Nemusel pokračovat. Lenka si uvědomila, že právě tahle spolehlivost jí celý večer umožňovala chovat se, jako by si nemohla být ničím jistá.
Když dojedli, Roman si stáhl ohrnutý rukáv a znovu srovnal manžetu. Lenka se dotkla jeho předloktí.
„Ta košile ti sluší,“ řekla.
„Mám dobrou poradkyni.“
„Teď ti to říkám za sebe.“
Zvedl k ní oči.
Lenka se k němu naklonila. Políbili se přes roh stolu. Krátce. Když se odtáhla, zůstala ještě chvíli blízko.
„Pojď,“ řekla.
Roman se podíval na kartičku.
„Nahoru.“
Vzal ji, ale tentokrát vstal až s Lenkou.
Na chodbě před pokojem se ho dotkla na zádech. Roman se otočil. Lenka ho přitáhla k sobě dřív, než stačil přiložit kartu.
Líbali se bez toho, aby museli hledat další větu pro Pavla nebo Noru.
Uvnitř nechala svítit lampu u křesla. Roman se po chvíli zeptal, jestli ji má zhasnout.
„Nech ji.“
Přikývl. Nepátral po důvodu.
Později jí řekl, že je krásná. Lenka už chtěla odpovědět, že je to hlavně tím světlem. Zadržela tu větu a přitáhla ho k sobě.
Když se spolu milovali, nemusela před ním dál hrát Noru. Jen mu několikrát řekla něco, co by si doma nechala pro sebe. Jednou se oba zasmáli. Lenka se za ten smích neomluvila.
Později seděli vedle sebe v posteli. Roman držel sklenici vody a Lenka měla hlavu na jeho rameni.
„Nora byla dost náročná,“ řekl.
Lenka se podívala nahoru.
„Lenka je asi taky.“
„Začínám si všímat.“
Čekala, jestli se zasměje. Udělal to až ve chvíli, kdy se usmála sama.
Domů se vrátili v neděli odpoledne. Roman odemkl, Lenka vešla první a v předsíni shodila boty. Telefon jí ukazoval několik zpráv, na které měla odpovědět.
V kuchyni zůstal hrnek z předchozího dne. Vedle něj ležely oba snubní prsteny. Lenka si svůj navlékla a odnesla hrnek ke dřezu.
Roman mezitím zapnul konvici.
„Udělám ti čaj,“ řekl.
Lenka se zastavila s hrnkem v ruce.
Roman ji zahlédl. „Chceš?“
Přikývla. Potom dodala, že dnes radši kávu.
„Aha. Tak kávu.“
Vypadalo to jednoduše. Jen Lenka věděla, kolik práce ji stálo neříct, že čaj je také dobrý.
Sedli si ke stolu. Roman rozbalil účtenku z hotelu a položil ji vedle telefonu. Lenka se podívala na cenu pokoje.
„Ten byl docela drahý.“
„Byl.“
Měla chuť začít počítat, co jiného by za ty peníze mohli mít. Potom si všimla, že Roman čeká.
„Byla jsem ráda, že jsi ho vzal,“ řekla. „Nakonec.“
Přikývl, ale nesáhl po telefonu.
„Příště mi to řekni,“ dodala.
„Řeknu.“
Na okamžik ji napadlo, že tím se příště zase ztratí překvapení. Nechala tu myšlenku projít. Nemohla chtít, aby si večer vymyslel, a současně mu zakázat cokoli domluvit bez jejího vědomí.
Roman si konečně vzal svůj prsten. Než si ho nasadil, otočil ho mezi prsty.
„A Nora?“ zeptal se.
Lenka se opřela. „Tu bych sem zatím netahala.“
„Dobře.“
„A Pavel?“
„Ten nemusel zítra vstávat do práce.“
Lenka se zasmála. Roman si navlékl prsten.
Dopili kávu. Roman odnesl hrnky a Lenka vstala, aby vytáhla nákup z tašky. U lednice se zastavila. Ze židle stále visel kabát, který ráno odložila po návratu.
„Nechceš jít ven?“ zeptala se.
Roman se podíval z okna. Bylo zataženo a na chodníku stály louže.
„Teď?“
„Teď.“
Chvíli přemýšlel. Potom řekl, že ano.
Lenka si vzala kabát. Roman ho nepodržel. Čekal u dveří a hledal klíče.
„V pravé kapse,“ řekla.
Sáhl tam a vytáhl je. Potom se podíval na její rtěnku. Než vyrazili, znovu si ji upravila.
„Ta je nová?“
Lenka přikývla.
„Včera jsi ji měla taky.“
„Měla.“
Přišel blíž. Lenka zvedla bradu, ale Roman ještě chvíli zůstal stát před ní.
Za jejími zády běžela lednice. Klíče držel pořád v ruce.
Lenka tentokrát počkala.
