Článek
Filip mi tehdy rozepínal kabát, přestože jsem ještě stála na jeho rohožce. Zasmála jsem se, že bychom se ve šestatřiceti mohli nejdřív pozdravit. Přitáhl mě za klopy a řekl mi dobrý večer těsně u úst. Takové příchody jsem po rozvodu neznala. U bývalého manžela jsem obvykle nejdřív vyslechla, co zase zdražilo.
S Filipem jsem někdy ani nedopila kávu. Stačilo, aby mi při podávání hrnku přejel palcem po ruce. Jednou v neděli mě políbil na vnitřní stranu zápěstí a utrousil, že tam chybí jeho jméno. „A moje na tobě,“ odpověděla jsem. „To už bychom se hledali těžko,“ smál se. Pak mě zvedl z kuchyňské židle a hovor skončil.
Věděla jsem, že žertuje. Jenže další týden jsem si tu větu přehrávala pokaždé trochu jinak. Nakonec v ní nebyl žert skoro žádný. Objednala jsem se do studia u nás v Brně a večer mu poslala fotku nových šatů. Zápěstí jsem schovala za telefon. Chtěla jsem vidět jeho tvář, až to zjistí. Představovala jsem si překvapení, pak ten jeho pohled, kvůli kterému jsem zapomínala, co jsem chtěla říct.
Ukázala jsem mu to až při večeři o dva týdny později. Bylo úterý, v restauraci přetápěli a já si sundala svetr. Položila jsem ruku vedle jeho talíře. Jméno bylo drobné, žádné srdíčko ani kudrlinky. Filip přestal krájet. Vzal mě za prsty, natočil si zápěstí ke světlu a chvíli mlčel. To ticho jsem rychle zaplnila vysvětlováním, jak dlouho jsem vybírala písmo.
„A příští týden ve čtvrtek mají místo pro tebe,“ dodala jsem. Ukázala jsem mu rezervaci v telefonu. Pustil mou ruku. „Nelo, já tetování nechci.“ Nejdřív jsem se usmála, jako by jen potřeboval přemluvit. „Nemusíš tam mít celé jméno. Třeba jen N.“ Zavrtěl hlavou. „Ani N.“ Číšník se přišel zeptat na dezert a já si objednala dort, který jsem nechtěla.
Doma mě Filip objal zezadu, když jsem odemykala balkon. Voněl mokrým kabátem a tou vodou po holení, kterou jsem mu v drogerii vybírala já. Na okamžik jsem se o něj opřela. Potom jsem mu stáhla ruku z pasu. „Na tohle jsem ti dost dobrá.“ Ustoupil. „Chci s tebou spát. Chci s tebou i snídat. Jen nechci tvoje jméno na ruce.“ Řekl to tak obyčejně, až jsem ho za tu obyčejnost nenáviděla.
Následující dva dny jsem mu zápěstí nastavovala skoro schválně. U pokladny, když jsem platila. V autě, když mě chytil za ruku. Dřív jsem jeho prsty sevřela; teď jsem ruku odtahovala a čekala, zda se pokusí znovu. Jednou to neudělal. Zbytek cesty jsem zírala z okna a přitom myslela jen na to, jak mi jeho dlaň chybí.
V pátek přišel ke mně s taškou potravin. Otevřela jsem v šatech z té fotografie, protože jsem chtěla, aby se mu špatně odcházelo. Povedlo se. Zůstal stát blízko, odhrnul mi vlasy z ramene a já ucítila jeho dech u ucha. „Celý den jsem myslel na tebe,“ řekl. Málem jsem ho políbila. Místo toho jsem se zeptala, jestli už si ten čtvrtek rozmyslel.
Položil mezi nás na kuchyňskou linku klíč. Od svého bytu. „Můžeš chodit i beze mě. Nech si tam věci.“ Ten malý kus kovu mě urazil víc než odmítnutí v restauraci. Klíč se dá vzít zpátky. Já jsem kvůli němu seděla na židli a dívala se, jak mi do ruky přibývají písmena. „Pohodlné,“ řekla jsem. „Budu se ti sama doručovat.“ Jeho ruka, ještě před chvílí na mém rameni, klesla.
„Ty chceš, abych taky něco nemohl vzít zpátky,“ řekl. Odpověděla jsem, že chci chlapa, který se mě nebojí přiznat. Podíval se na společnou fotku na lednici, pak zase na mě. „Tak mi diktuj ještě chvíli. Třeba mě to začne lákat.“ Posunula jsem mu klíč po lince a řekla, ať jde. Schoval ho do kapsy a odešel i s nákupem. Až po zavření dveří mi došlo, že jsem celou dobu čekala na hádku, která skončí polibkem.
V sobotu jsem mu nenapsala. Večer jsem zazvonila u jeho bytu. Přes kabát jsem měla uvázaný šátek, který mi během cesty připadal směšně slavnostní. Filip otevřel v obyčejném tričku. Z kuchyně bylo slyšet rádio. Žádná tragédie se tam beze mě nekonala.
„Jdeš se hádat?“ zeptal se. „Ne. Ten termín jsem zrušila.“ Řekla jsem to rychle, aby se už nemusel ptát. Rezervaci jsem přitom od úterka ani neotevřela. Zůstala jsem před prahem a dívala se na jeho ústa. „Dneska nechci nic řešit,“ dodala jsem. To byla pravda. Chtěla jsem ho mít blízko a aspoň na chvíli se přestat hlídat.
„Můžeš mě políbit?“ Přistoupil a já ho chytila za tričko dřív, než se naše ústa setkala.
Ráno jsem seděla v jeho kuchyni v půjčené mikině. Filip dělal kávu a já si vyhrnula dlouhé rukávy. Vzal mou ruku, políbil mě na prsty a tentokrát jsem ji neodtáhla. Bylo tak snadné představit si, že jsme se přes to dostali. Že právě teď bych mohla říct něco, co by v pátek nesnesl.
„A kdyby to N bylo úplně maličké?“ zeptala jsem se.
Pustil mě. Ani ne prudce. Prostě položil mou ruku zpátky na stůl. „Tys ten termín nezrušila.“ Mohla jsem tvrdit, že mluvím o někdy, o jiné příležitosti. Už jsem měla tu větu na jazyku. Místo toho jsem zavrtěla hlavou.
„Říkala jsem si, že až se přestaneme hádat…“ nedokončila jsem. Filip si opřel ruce o linku. „Takže včera jsi mi řekla to, co mě mělo dostat ke dveřím ložnice.“ Zvedla jsem se. „Já jsem tě chtěla. To sis snad všiml.“ Podíval se na mě a já poprvé nevěděla, jestli mi věří i tohle.
Přistoupila jsem k němu, ale když jsem se ho dotkla, zůstal stát bez hnutí. Ruku jsem zase spustila. Ještě před hodinou jsem se ho mohla dotýkat bez přemýšlení. Teď jsem nevěděla, co si pod tím představuje.
Našla jsem telefon a otevřela rezervaci. Zrušení vyžadovalo jen pár klepnutí. Celý týden jsem se chovala, jako by to bylo mnohem složitější. „Podívej. Už je to pryč.“ Natočila jsem k němu displej. „Včera jsi mi to řekla taky,“ odpověděl.
Telefon jsem položila mezi nás. Filip nalil kávu do obou hrnků, můj nechal u konvice. Natáhla jsem se pro něj sama. Rukáv mi přitom sklouzl přes jméno a já ho tentokrát nevytáhla zpátky.
