Článek
V malém hotelu za plzeňským nádražím dostala Renata pokoj od čtyř do šesti. Recepční jí ukázala, jak otevřít dveře kartou, a popřála příjemný pobyt. Renata si nesundala ani hodinky. Položila se na ustlanou postel, vypnula zvuk telefonu a během několika minut usnula.
Doma měla pohodlnější matraci. Jenže tam na ni čekala pračka, zprávy od dospělé dcery a Milan, který se sice ochotně ujal večeře, ale nejdřív potřeboval vědět, na co má chuť. Renata vedla zákaznickou podporu a celý den někomu odpovídala. Ani doma nedokázala nechat otázku bez odpovědi. V hotelu se jí nikdo na nic neptal.
Odpoledne bez programu
Bylo jí sedmačtyřicet a s Milanem žili dvaadvacet let. Neměla důvod předstírat, že se o domácnost stará sama. Manžel nakupoval, vařil i uklízel. Když mu ale řekla, že chce být chvíli sama, navrhl společnou procházku, aby přišla na jiné myšlenky. Vlastní pokoj za šest set osmdesát korun jí připadal jednodušší než další vysvětlování.
Podruhé už neusnula hned. Snědla rohlík koupený cestou, dívala se na protější zeď a užívala si, že nemusí svůj odpočinek využít rozumně. Neobjednala si masáž ani si nevzala knihu, kterou měsíce odkládala. Při odchodu nechala postel skoro stejně upravenou, jako ji našla. Další termín si zamluvila ještě v tramvaji.
Milan si platby všiml při kontrole společného účtu. Zjišťoval, zda už odešlo pojištění auta, a název hotelu se mezi nákupy nedal přehlédnout. Renata stála u kuchyňské linky a krájela rajčata. Když se zeptal, co tam platila, mohla odpovědět jednou větou. Místo toho řekla: „Nemusíš přece vědět o každé mojí hodině.“
Milan položil telefon na stůl. „Takže je někdo další?“ Renata dál krájela. Ještě před chvílí ho z kuchyně lákal rozehraný hokej, teď ani neotočil hlavu k televizi. Ten rozdíl jí udělal dobře. „To jsi řekl ty,“ odpověděla. Neusmála se, ale musela se hlídat.
Najednou měl otázky
V dalších dnech jí Milan psal už odpoledne. Chtěl vědět, kdy přijde, a jednou na ni čekal před kanceláří. Renata s ním šla na kávu, přestože měla zaplacený pokoj. Líbilo se jí, jak ji cestou vzal za ruku. Když se však zeptal znovu, zda někoho má, odtáhla se. „Nechci výslech. Můžeme mít prostě hezký večer?“
Večer hezký byl, jen do chvíle, než Milan v ložnici ztichl a zeptal se, jestli od ní teď něco nedostává jen proto, aby se dál neptal. Renata se urazila. Sama přitom věděla, že se k němu poslední dny přibližuje schválně, aby si jeho pozornost udržela. Otočila se k němu zády a on zhasl.
Ve čtvrtek do hotelu znovu odjela. Milanovi napsala, že přijde v půl sedmé. Přidala, že večeři nepotřebuje, ačkoli měla hlad. Chtěla, aby si představil stůl pro dva a někoho naproti ní. V pokoji snědla tyčinku z automatu. Telefon tentokrát nevypnula a několikrát se podívala, jestli už odpověděl. Nepřišlo nic.
Když dorazila domů, Milan žehlil košile. Nezeptal se na odpoledne. Navrhl, aby spolu v sobotu zašli na večeři a promluvili si bez odbíhání k nádobí nebo televizi. Renata souhlasila. Počítala s tím, že už mu řekne pravdu. Nejdřív si ale chtěla poslechnout, co jí nabídne.
Jméno u večeře
V restauraci Milan počkal, až si objednají. Pak řekl, že s nikým soutěžit nebude. Pokud chce Renata chodit i s někým jiným a přitom zůstat doma, potřebuje o tom vědět. Možná by se dokázali domluvit, že jiné vztahy budou mít oba. Při poslední větě se zarazil. „Nevím ani, jestli bych to snesl. Ale tohle čekání, co z tebe vypadne, taky nechci.“
Renata mu skočila do řeči. „Ty bys mě půjčoval, jen abys nemusel nic řešit?“ Milan se opřel. „Nejsi moje auto. Ptám se, jak chceš žít.“ Odpověděla, že takhle si rozhovor o jejich manželství nepředstavovala. Číšník přinesl jídlo a oba mu poděkovali s přehnanou ochotou.
Milan pak řekl, že by chtěl pozvat ven Ivetu. Renata to jméno znala. Kolegyně z jeho oddělení, která s ním na jaře připravovala firemní školení. Jednou ji potkali ve městě a Iveta si pamatovala i Renatino jméno. Renata odložila příbor. „Ty už máš vybráno?“ zeptala se. „A já tady mám schválit podmínky?“
Připustil, že ho Iveta přitahuje delší dobu. Nikam ji nepozval a neví, jestli by vůbec chtěla. Dokud neuviděl platby za hotel, nenapadlo ho domlouvat si jiné vztahy. Renata mu připomněla kávu před kanceláří i společný večer. „To ses snažil kvůli mně, nebo abys měl potom co nabídnout jí?“ Milan se zadíval do talíře. Řekl, že tehdy chtěl hlavně zjistit, jestli o něj Renata ještě stojí.
Rezervace pro jednu
Renata vytáhla telefon. Ukázala mu potvrzení rezervací, všechny na jednu osobu a vždy jen na dvě hodiny. Začala vysvětlovat, že tam spí. Milan si zprávy prohlédl a telefon jí vrátil. „Člověk navíc se dá přivést i do jednolůžkového pokoje,“ řekl. „Já vím,“ odpověděla. Poprvé ji napadlo, jak málo z toho, co mu může ukázat, skutečně něco dokazuje.
Řekla mu o rohlíku i o prázdné zdi, na kterou se vydrží dívat. Přiznala, že jeho podezření neopravila, protože se jí líbilo, jak o ni zase usiluje. Milan chvíli mlčel. „Takže já se tě ptal, co se děje, a ty jsi čekala, jak moc se budu bát?“ Renata chtěla namítnout, že předtím se jí takhle neptal nikdy. Neřekla to. Znělo by to, jako by si za její mlžení mohl sám.
Úlevu, kterou čekala, neviděla. Milan řekl, že jí věří, ale připadá si jako hlupák. Renata se zeptala, jestli tedy Ivetu nechá být. Podíval se na ni. „Nikam jsem ji nezval.“ To jí nestačilo. Chtěla slyšet, že o ni nestojí, když se žádný milenec nekoná. Milan si dolil vodu a řekl, že tak rychle to v sobě přepnout neumí.
Do konce měsíce
Doma se dohodli na měsíci, během kterého nebudou nikoho dalšího zvát na rande ani začínat jiný vztah. Potom si znovu promluví; žádné automatické svolení po uplynutí termínu neplatilo. Renata přesto chtěla, aby Milan slíbil rovnou víc. On odmítl. Nechtěl teď vyslovovat jistotu jen proto, aby se konečně dostali do postele a mohli přestat mluvit.
V úterý ho Renata pozvala na večeři. Uvařila sama a koupila víno, které mívali na výročí. Milan přišel včas, pomohl jí prostřít a vyprávěl o práci. Když se zmínil o novém školení, Renata se zeptala, zda ho zase připravuje s Ivetou. Zavřel oči. Pak odpověděl, že tentokrát s někým jiným. Zbytek večeře se drželi zpráv o dceři.
Ve čtvrtek na Renatu čekal další zamluvený pokoj. Ráno Milanovi řekla, kam půjde, a on přikývl. Neptal se na návrat. V hotelu dostala kartu od pokoje a zatáhla závěs jen napůl. Lehla si v oblečení na přikrývku. Měla před sebou dvě hodiny, během kterých po ní nikdo nic nechtěl. Po dvaceti minutách si zapnula televizi, aby v pokoji nebylo takové ticho.
