Článek
V pětapadesáti jsem si koupila vínové šaty, které se nedaly nosit s pohodlnou podprsenkou, a nijak jsem toho nelitovala. Při oblékání na říjnovou oslavu kolegyně jsem se před zrcadlem otočila i podruhé. Byla jsem čtvrtý rok vdova, pracovala jsem v účtárně a měla dost večerů, kdy jsem si mohla vybrat cokoli kromě společnosti. Ten večer jsem si rozpustila vlasy. Nechtěla jsem vypadat mladší. Chtěla jsem, aby si někdo všiml, že jsem si dala záležet, a měl odvahu mi to říct.
Petr si všiml. Bylo mu sedmapadesát, byl rozvedený a při hovoru se na mě díval tak soustředěně, až jsem přestala sledovat, kdo nás poslouchá. Když mi podával kabát, přejel mi prsty po zápěstí. „To bylo schválně?“ zeptala jsem se. „Kabát, nebo to ostatní?“ Venku jsme místo rozloučení obešli celý blok. U mého domu jsem ho vzala za rozepnutou bundu a přitáhla blíž. První polibek chutnal po víně a já při něm myslela jen na to, jak dlouho ještě budeme stát na ulici.
Další týdny jsem kvůli němu přesouvala nákupy i návštěvu kadeřnice. Měl hrubší hlas než Jan, smál se nahlas a ráno si do kávy lil tolik mléka, že jsem mu kvůli tomu koupila větší hrnek. Milovala jsem chvíli, kdy u mě odložil telefon displejem dolů a začal si sundávat sako. Jednou jsem mu s ním pomohla ještě v předsíni. „Ty mě ani nenecháš zout,“ řekl. „Boty ti odpustím.“ Smál se mi do vlasů a já ho táhla za ruku dál. Tehdy po něm nic cizího vonět nemuselo.
Parfém jsem uviděla při objednávání dárku pro sestru. Znala jsem tmavou lahvičku i drobný zlatý nápis. Jan ji míval na poličce vedle holení; jeho poslední, skoro prázdnou, jsem dávno vyhodila. Petr měl za týden narozeniny. Při představě, že se k němu přitisknu a ucítím tu vůni, jsem nové balení přidala do košíku. Koupila jsem mu také vstupenky do divadla. Ty byly dárek pro něj. U parfému jsem už při placení věděla, že ho objednávám hlavně kvůli sobě.
Řekla jsem mu to, než lahvičku otevřel. Položil ji vedle dortu a zeptal se, jestli chci, aby voněl jako můj muž. Přikývla jsem, rudá až ke kořínkům vlasů. „Zajímá mě, jaké by to bylo s tebou.“ Chvíli si mě prohlížel. Pak se usmál: „Jednou. Ale žádné další obsazování do role, ano?“ Slíbila jsem mu to. Sám si stříkl na krk a přitáhl si mě za ruku. Známá vůně se mísila s jeho dechem, s hlasem, který mě pobízel, ať se nestydím za vlastní nápad. Políbila jsem ho dřív, než domluvil. Dort zůstal v krabici na lince.
Ráno byl spokojený i on. Opřel se ve dveřích kuchyně a prohlásil, že takovou oslavu by snesl každý měsíc. Věděla jsem, že mluví o večeru se mnou, přesto jsem si jeho slova přeložila po svém. Při příští návštěvě jsem nechala parfém vedle jeho hrnku. Odsunul ho a políbil mě bez něj. Polibek jsem mu vrátila, ale pak jsem lahvičku vzala a nabídla mu ji do dlaně. „Domluvili jsme se na jednou,“ připomněl mi. Zasmála jsem se, že z toho přece nemusíme dělat smlouvu. Ruku nenatáhl. Zbytek večera jsem se snažila být stejně dychtivá jako jindy a zlobilo mě, že tu snahu vidí.
Na listopadový víkend jsme měli zamluvený malý hotel u Třeboně. Vybrali jsme ho spolu, pokoj s velkou postelí a snídaní, na kterou se nemuselo vstávat v osm. Představovala jsem si ho bez saka, s rozepnutým límcem, a při telefonování jsem mu řekla, co s ním udělám, jakmile zavřeme dveře pokoje. Ztišil hlas a zeptal se, proč čekat do pátku. Pak jsem dodala, ať si nezapomene ten narozeninový dárek. Najednou jsem slyšela jen ruch ulice na jeho konci hovoru. „Zito, tenhle už ne.“ Odpověděla jsem, že mu snad nabízím příjemnější program než procházku kolem rybníka. Rozloučil se bez našeho obvyklého škádlení.
Ve čtvrtek přišel promluvit si a já přesto vyměnila povlečení. U dveří voněl deštěm a čistou košilí. Přitiskla jsem se k němu; pod dlaní jsem cítila, jak se pomalu nadechl. Chtěla jsem ho. Současně jsem se přistihla, že se chystám ukázat směrem ke koupelně. Místo toho jsem ho políbila. Odpověděl mi a na chvíli se mi ulevilo tak prudce, až jsem řekla: „Vidíš, přece ti nechci nic dělat proti srsti. Jen pár kapek.“ Pustil mě. „Ty to pořád zkoušíš.“ Vytáhla jsem proti němu jeho narozeninový žert, jeho vlastní chuť, všechno, čím jsem si mohla vynutit ještě jeden souhlas. Poslouchal mě už v bundě.
„Do Třeboně s tebou nepojedu,“ řekl nakonec. Naštvalo mě to víc než všechna jeho předchozí odmítnutí. Mluvila jsem o zaplaceném pokoji a o dovolené, kterou jsem si vzala na páteční odpoledne. Pak jsem řekla, že žárlit na mrtvého je dost ubohé. Petr sevřel klíče v ruce. „Mně nevadil Jan. Vadí mi, že moje ne bereš jako začátek přemlouvání.“ Tentokrát jsem ho nechala domluvit. Parfém odmítl odnést; řekl mi, ať si ho nechám. Když odešel, napsala jsem mu ještě, v kolik ho zítra vyzvednu. Odpověděl jedinou větou: „Počítej s tím, co jsem ti právě řekl.“
V pátek jsem přesto přijela před jeho dům se sbalenou taškou. Lahvičku jsem nechala doma, jako by tím celý spor přestal platit. Zavolala jsem mu z auta. Viděla jsem ho za oknem, telefon u ucha, a poprvé mě napadlo, jak asi působím z jeho strany skla. „Už jsem tady,“ řekla jsem. Požádal mě, abych odjela. Slyšela jsem v jeho hlase únavu a pořád jsem měla chuť vysvětlovat, že přece stačí sejít dolů. Nakonec jsem hovor ukončila sama. Do Třeboně jsem dorazila po setmění. Na recepci jsem oznámila, že druhý host nepřijede, a odmítla nabídku pomoci se zavazadlem.
Dnes ráno jsem šla na snídani pozdě, jak jsme si plánovali. Káva byla z automatu a mléko stálo vedle v malé konvičce. Petr by si ho nalil skoro všechno. Zavolala jsem do práce, zda bych se v pondělí mohla zastavit dřív kvůli uzávěrce, a kolegyně se zeptala, jak si užíváme víkend. Řekla jsem jí, že jsem přijela sama. Musela jsem to zopakovat, protože mi přes cinkání nádobí nerozuměla.
