Článek
Miladě bylo osmačtyřicet a s Oldřichem byli manželé dvaadvacet let. Bydleli v bytě na okraji Pardubic, dcera už žila s přítelem. Po jejím odstěhování si slibovali víc času pro sebe. Pokoj po ní zařídili pro návštěvy, ale většinou v něm stálo prádlo čekající na vyžehlení.
Jejich koupelna zůstala stejná jako při koupi bytu. Milada denně otírala oprýskanou skříňku a vadil jí úzký prostor mezi vanou a umyvadlem. Oldřich uznával, že by zasloužila opravu. Představoval si ale novou baterii a přetření stropu, zatímco Milada měla v telefonu uložené obklady, skříňky i širokou vanu se šikmým opěradlem.
V září si nechala udělat nabídku. Dvě stě čtyřicet tisíc včetně vybavení podle Oldřicha nepřipadalo v úvahu. Peníze měli, ale nechtěl utratit většinu rezervy za místnost, která pořád slouží. Miladu rozčilovalo právě to slovo. Sloužit mohl ještě dalších deset let i pracovní stůl, který nedávno vyměnil za větší.
Podmínku vyslovila až večer
O ceně se přeli několikrát. Oldřich slíbil, že zavolá firmě a probere levnější možnosti. Když se ho Milada v pátek zeptala, co zjistil, odpověděl, že na to neměl čas. Přitom celé předchozí odpoledne vybíral monitor ke svému novému stolu.
Při další hádce řekl, že samotné prohlížení hezkých koupelen ještě není důvod bourat tu jejich. Milada mu odpověděla, že pro své věci umí najít důvod rychleji. Večer za ní přišel do ložnice a položil jí ruku na rameno. Sundala ji. Nebyla naladěná na blízkost, ale také ji napadlo, že právě teď má něco, co Oldřich chce.
„Dokud nedomluvíš řemeslníky, do postele se mnou nepočítej,“ řekla. Oldřich chvíli stál vedle postele. Pak se zeptal, jestli to myslí vážně. Přikývla a obrátila se ke zdi. Slyšela, jak si ze skříně bere náhradní peřinu, a čekala, že ještě něco namítne.
Ráno snídali odděleně. Milada schválně nechala nabídku na stole, otevřenou na konečné ceně. Oldřich ji přisunul stranou, aby si mohl položit hrnek. Do práce odešel bez obvyklého polibku. Milada si pomyslela, že tentokrát nesmí ustoupit první.
Z provizoria si udělal vlastní pokoj
První tři noci spal na staré rozkládací pohovce. Potom jí oznámil, že si objednal matraci a jednoduchý rošt. Milada se zeptala, zda není zbytečné utrácet, když se mohou normálně dohodnout. Podíval se na nabídku, která pořád ležela v kuchyni.
„O koupelně se dohodnout můžeme. Tohle jsem si koupil na spaní.“
Když matrace přišla, pomohla mu odsunout pohovku ke stěně. Nechtěla, aby si všiml, jak ji to znejistilo. Pohovka teď sloužila jen jako sezení; vedle nové postele už by se nedala rozložit. Pro návštěvu dcery budou muset místo na noc vymyslet jinak.
Druhý den si Oldřich přenesl lampu a nabíječku. Po týdnu požádal, aby si odtamtud Milada odnesla sušák, protože se mezi ním a postelí špatně prochází. Odpověděla, že prádlo někde schnout musí. Nakonec sušák postavila do své ložnice.
Představovala si, že ji přijde přemlouvat. Místo toho si večer četl a jednou poznamenal, že se konečně nemusí přít o otevřené okno. Nebyla to velká vítězná řeč. Právě obyčejnost té poznámky ji ranila.
Koupelnu přestal zmiňovat. Milada ji naopak viděla při každém ranním čištění zubů. Oprýskaná skříňka jí teď připomínala nejen odkládanou rekonstrukci, ale také dveře na konci chodby. Nyní poslouchala, jestli jde Oldřich ještě do kuchyně, nebo už se chystá spát.
Chtěla zjistit, jestli by ještě přišel
Jednu sobotu připravila večeři a koupila víno. Nebyl to celý předstíraný plán. Oldřich se jí líbil, když si po jídle sundal brýle a začal vyprávět o kolegovi. Chyběl jí jeho dotek. Současně chtěla zjistit, zda odloučení nesnáší tak dobře, jak vypadá.
Přisedla si k němu na pohovku a políbila ho. Neuhnul hned. Potom jí však zadržel ruku a zeptal se, jestli už tedy nemusí nikam volat. Milada se odtáhla. „Ty musíš pokazit i normální večer?“ vyjela na něj.
Oldřich si nasadil brýle, ale do odložené knihy se nepodíval. Řekl, že nepozná, co je teď normální. Milada namítla, že z ní dělá vypočítavou ženskou kvůli jedné větě. Připomněl jí nabídku ponechanou týden na stole a narážky, že by už přece mohl dostat rozum.
„Já tu koupelnu pořád chci,“ řekla. „A tebe taky. Nemusíš si z toho vybrat jen to, co se ti hodí.“ Oldřich odpověděl, že ani jemu společné večery nejsou lhostejné. Když se ho zeptala, proč tedy sedí tak daleko, chvíli na ni hleděl a pak pokrčil rameny. Tu noc odešel do svého pokoje dřív než ona.
Na rozpočtu se shodli, na návratu ne
Následující týden Milada zavolala firmě a požádala o levnější variantu. Některé položky dokázala vypustit sama. Když s Oldřichem prošli upravenou nabídku, přistoupil na to, že každý zaplatí polovinu ze svých úspor. Před odesláním zálohy chtěl ještě společně vybrat vybavení.
Miladu překvapilo, jak věcně o tom spolu dokážou mluvit. Zeptala se, proč takhle nemohl jednat už před měsícem. Oldřich uznal, že ji odbýval a slíbený telefonát odkládal. Potom dodal, že to ještě neznamená, že její podmínka byla v pořádku. Milada sevřela desky s nabídkou. Chtěla jednou dokončit rozhovor o koupelně bez návratu do ložnice, sama ale přesně tím původní hádku zakončila.
Oldřich si mezitím do pokoje koupil malý noční stolek. Když se zeptala, zda tam opravdu zůstane i po rekonstrukci, odpověděl, že zatím ano. Ukázal jí, kam stolek postaví, aby měl lampu a knihu vedle postele. Milada přikývla, jako by řešili výšku poličky.
V koupelnovém studiu pak znovu zamířila k široké vaně. Oldřich si prohlédl cenu a navrhl menší model, se kterým počítala upravená nabídka. Vedle něj by zůstalo více místa a nepřekročili by rozpočet. Milada už se nadechovala k poznámce, že on si svou postel také vybral sám. Zarazila se, ale ne proto, že by jí levnější vana najednou připadala hezčí.
Prodavačka se zeptala, který model má zapsat. Milada požádala o chvíli a sedla si na vystavenou stoličku. Chtěla velkou vanu, nové skříňky i manžela ve své posteli. Dvě z těch věcí ještě mohla zaplatit. Oldřich čekal vedle ní a tentokrát nevyplňoval ticho žádným ústupkem.
Milada nakonec ukázala na menší vanu. Až firma pošle konečné podklady, uhradí zálohu a potvrdí listopadový termín. Když prodavačka odešla pro vzorník, Milada se Oldřicha zeptala, jestli už si do pokoje objednal i skříň.
