Článek
Komu vlastně patří místo vedle člověka, který už nežije? Andrea na to myslí při prvním setkání v pronajaté místnosti komunitního centra. Sedí u dveří, kabát na kolenou. Doma řekla, že jde s kolegyní na jógu.
Marek zemřel před třemi týdny. Zprávu jí poslala známá z firmy, kde spolu kdysi pracovali. Andrea si ji přečetla ve frontě u supermarketu a potom nechala košík mezi regály. Manželovi večer vysvětlila, že na ni něco leze.
Od té doby pláče hlavně v autě. Před návratem do jejich pražského bytu chvíli čeká, až jí přestanou červenat oči. Roman zatím vybírá novou myčku a ptá se jí na programy, které ji vůbec nezajímají.
Tady může alespoň říct, že někdo umřel.
„Blízký přítel,“ vysloví, když na ni přijde řada. Žena vedle ní jí podá krabici kapesníků. Nikdo se neptá, proč jí nenapsala rodina ani proč nebyla na pohřbu. Andrea poprvé od té zprávy nemusí svůj pláč přerušit.
Potom promluví žena v šedém svetru. Jmenuje se Hana a ztratila manžela. V telefonu má jeho fotografii z letošního léta. Podá ho sousedce a displej se na okamžik obrátí k Andree. Marek na snímku drží dva kelímky s kávou.
Andrea poznává i modrou košili. Sama mu ji jednou rozepínala, zatímco na stole mezi nimi svítil telefon. Tenkrát ho obrátil displejem dolů. Teď se na fotografii usmívá do objektivu. Andrea by ráda věděla, jestli ho fotila Hana.
Mohla by příště nepřijít. Místo toho za týden usedne blíž k ní.
Po třetím setkání spolu čekají na tramvaj. Hana se ptá, jestli nechce ještě na kávu. Andrea přikývne tak rychle, až se zastydí. Za celé dva roky s Markem nemohla s nikým mluvit o tom, jaký je, když jsou sami.
Hana vypráví o jeho zapomínání, o nedopité kávě na parapetu, o sobotních nákupech. Andrea poslouchá a hledá v tom jejich Marka: muže, který tvrdil, že doma už léta jen přespává. Vadí jí, že se Hana při vzpomínkách také směje.
„Vždycky mě dokázal uklidnit,“ řekne Hana.
„Někdy lidi uklidňují hlavně proto, aby měli klid sami,“ odpoví Andrea. Hana na ni překvapeně pohlédne. Andrea zamíchá čaj. „Ten můj přítel to tak měl.“
Při další kávě už se neudrží ani takhle. Když Hana vzpomíná, jak se Marek nerad hádal, Andrea poznamená, že vyhýbat se hádce ještě není ohleduplnost. Chce, aby Hana alespoň na chvíli přestala vypadat jako člověk, který o něj přišel celý.
Doma přitom Andreu rozčílí Romanova dlaň na jejím rameni. Ucukne dřív, než si to rozmyslí. Roman stáhne ruku a zeptá se, jestli jí něco udělal. Zavrtí hlavou. Nechce přijít i o jeho blízkost, jen teď nesnese, aby ji nabízel tak samozřejmě.
Když Hana napíše, že o víkendu začne třídit Markovy věci, nabídne se Andrea sama. Představuje si jeho svetry, vůni pracovny, něco, u čeho by nemusela předstírat nezájem. Možná by jí Hana dovolila odnést si knihu. Jako přítelkyni.
V sobotu stojí v jejich předsíni a poznává obraz, který býval vidět za Markem při občasných videohovorech. Tvrdil tehdy, že je doma sám. Na botníku leží Haniny rukavice a vedle nich vodítko.
„Nevěděla jsem, že máte psa,“ vyhrkne.
„Už nemáme. Umřel loni.“ Hana vezme vodítko a chvíli ho drží. „Marek ho nechtěl vyhodit.“ Andrea se dívá na kovovou karabinu. O psovi se nikdy nezmínil. O spoustě obyčejných věcí se nikdy nezmínil.
Na pohovce jsou připravené dvě krabice. Z jedné vyčnívá zelený svetr. Andrea po něm sáhne a hned ruku stáhne. Hana si toho všimne. Chvíli čeká, jako by Andree dávala možnost něco dodat.
„Odkud jsi ho vlastně znala?“
Andrea už má připravenou firmu i staré společné zakázky. Jenže Hana stojí před ní s vodítkem v ruce a Andrea si představí, jak jí děkuje za pomoc a nabízí, ať si něco vezme.
„Byli jsme spolu. Dva roky.“
Hana položí vodítko na krabici. „A tys mě tady nechala vykládat o našem manželství?“ Andrea přikývne. Ráda by vysvětlila, že také nemůže spát, že jí chybí jeho hlas. Teď by tím ale znovu žádala něco pro sebe.
„Já ho taky milovala,“ řekne přesto.
Hana se krátce nadechne. „To sis přišla nechat potvrdit ode mě?“
Andrea mlčí. Hana ji doprovodí ke dveřím, na pomoc s věcmi už se neptá. Když se Andrea pokusí omluvit, přeruší ji: „Nechci další kávu. Ani zprávu, jak se držím.“
Na příští setkání Andrea nejde. Zůstane doma u stolu, proti Romanovi. Když jí odsune talíř, aby si mohl položit notebook, požádá ho, ať ho ještě neotevírá. Roman se zeptá, jestli zase plakala. Stačilo by přikývnout a nechat se obejmout jako při úmrtí v rodině.
Jenže pak by musela dál hlídat každé slovo. Andrea už nechce večer sedět sama v autě. Doufá, že Roman vyslechne alespoň to, co Hana odmítla. Řekne Markovo jméno a potom také to, proč poslední týdny pláče a kam místo jógy chodila.
Roman se ptá, jak dlouho to trvalo. Andrea odpoví. Notebook zůstane zavřený. Chvíli čeká, že se zeptá, co se Markovi stalo, ale Roman chce vědět, kolikrát jí kvůli němu jel naproti na nádraží.
Rozpláče se ještě dřív, než mu odpoví.
„Já teď nevím,“ řekne.
Roman čeká. Andrea sáhne po telefonu, otevře kalendář a začne hledat mezi odpoledni, která si označovala jako služební cesty. Roman se dívá na displej s ní.
