Článek
S Davidem jsme spolu bydleli čtvrtým rokem v pronajatém bytě v Olomouci. Mně bylo devětatřicet, jemu třiačtyřicet a oba jsme už měli za sebou vztah, ve kterém se některé věci přestaly říkat nahlas. Právě proto se mi líbilo, že jsme se dokázali bavit i o sexu bez rozpačitého smíchu a rychlé změny tématu. David pracoval jako vedoucí prodejny kuchyní a často se vracel až po osmé. Já končila v kanceláři obvykle dřív. Rozdílné směny nám vadily, ale nepovažovala jsem je za známku, že nám něco zásadního chybí.
Přitahoval mě pořád. Někdy mi stačilo, když se při vaření postavil těsně za mě, a měla jsem chuť nechat večeři večeří. Jindy jsem po celém dni chtěla jen ležet, zatímco on konečně přišel domů plný energie. Ani jedno jsem nebrala jako hodnocení našeho vztahu. Když se mě jednoho čtvrtečního večera zeptal, co mám v nové krabičce v nočním stolku, odpověděla jsem mu bez vytáček. Byla v ní erotická pomůcka. Koupila jsem si ji před několika týdny a občas ji používala, když jsem byla sama.
Myslela jsem, že mu říkám něco důvěrného
Seděl na kraji postele a krabičku držel oběma rukama, jako by potřeboval přečíst i drobné písmo na spodní straně. Zeptal se, jestli mi s ním něco chybí. Řekla jsem, že někdy mi chybí on, jindy mám prostě chuť v dobu, kdy je ještě v práci. Nechtěla jsem mu kvůli tomu posílat výčitky ani si zapisovat potřeby na večer. Připadala jsem si při tom vysvětlování trochu neobratně, ale věřila jsem, že to zvládneme. Nakonec jsem ho pohladila po rameni a požádala, aby tu věc vrátil zpátky.
Zasmál se a prohlásil, že tedy dostal konkurenci přímo do vlastní ložnice. Odpověděla jsem, že krabičku si na večeři nevytáhnu a po jeho košili taky vonět nebude. Pak jsem si k němu sedla a políbila ho. Polibek mi opětoval způsobem, kvůli kterému jsem na chvíli přestala přemýšlet, jestli jsem něco řekla špatně. Když později zhasínal, zeptal se ještě, zda jsem ji ten den použila. Řekla jsem, že ne. Tehdy mi ta otázka připadala jen zvědavá.
Následující týden se začal vracet dřív. Jednou přinesl jídlo, podruhé lahev vína a v pátek mi napsal, ať si večer nic neplánuji. Těšilo mě to víc, než jsem chtěla přiznat. Po měsících, kdy jsme spolu někdy jen vyložili myčku a usnuli u seriálu, jsem se zase přistihovala, že v práci kontroluji čas. V pátek jsem si vzala šaty, které měl rád. Když přišel a zastavil se ve dveřích kuchyně, jeho pohled mi udělal radost. Nebyla jsem uražená partnerka čekající na omluvu. Chtěla jsem ho.
Až později jsem si všimla, že po každém takovém večeru přichází otázka. Jestli to bylo lepší. Jestli ještě potřebuji tu věc v zásuvce. Zpočátku jsem ho ujišťovala a objímala. Když jsem ale jednou řekla, že jsem unavená, podíval se na noční stolek. Okamžitě jsem mu začala vyprávět, jak dlouho jsem čekala u zubaře, přestože se mě na to vůbec neptal.
Jeho pozornost měla pokaždé pokračování
Během října jsme spolu trávili víc času než dřív, a přesto jsem se začala hlídat. Přemýšlela jsem, jestli polibek při příchodu domů nebude vypadat jako příslib. Když jsem se k němu večer přitulila, někdy jsem už předem dodala, že ráno brzy vstávám. David se pak odtáhl a řekl, že ze sebe nemusím dělat nedostupnou. Mrzelo mě to i proto, že jsem si jeho blízkost skutečně přála. Nechtěla jsem si vybírat mezi celým večerem podle jeho představ a druhou stranou pohovky.
Jednou v sobotu jsme se vraceli z večeře a cestou domů se líbali před zamčenými dveřmi domu. Smála jsem se, protože David nedokázal poslepu najít správný klíč. Doma jsem mu stáhla sako z ramen a pustila ho na zem. Byla to jedna z těch vzácných chvil, kdy mě nenapadalo vůbec nic praktického. Pak mě vzal za ruku a zeptal se, jestli jsem byla odpoledne hodná. Zůstala jsem na něj hledět. Věděla jsem přesně, na co se ptá, a najednou jsem se cítila spíš kontrolovaná než chtěná.
Řekla jsem mu, že nechci podávat hlášení o každé hodině, kterou strávím bez něj. Odpověděl, že to byl přece vtip a že jsem poslední dobou nějaká háklivá. Šel si nalít vodu a já zvedla jeho sako ze země. Ten večer už jsme se k sobě nevrátili. Později v posteli vysvětloval, že mu jde jen o to, aby mi s ním bylo dobře. Ležela jsem vedle něj a poslouchala. Nakonec jsem ho vzala za ruku, ale ani to nepomohlo. Zeptal se, proč ho tedy nechci políbit.
O několik dní později jsem v kuchyni navrhla, že bych někdy chtěla pomalejší večer, bez spěchu a bez otázek, jestli jsem už spokojená. David přestal krájet chleba a požádal mě, ať tedy řeknu rovnou, co přesně dělá špatně. Snažila jsem se vysvětlit, že právě takhle to nemyslím. Čím víc jsem mluvila, tím víc vypadal uraženě. Nakonec jsem vyslovila větu, kterou jsem měla už několik dní na jazyku: „Nemůžu ti říkat, co chci, když pak ještě musím napravovat, že jsem to vůbec řekla.“
Volný víkend začal požadavkem na důkaz
Na začátku listopadu jsme měli mít konečně celý víkend pro sebe. David si vyměnil sobotní směnu, já odmítla pozvání od kamarádky a domluvili jsme se, že tentokrát nebudeme dohánět domácnost ani objíždět rodinu. Chtěla jsem ho mít chvíli zase jen pro sebe. Nebyla jsem přitom nevinně trpělivá. Několikrát jsem mu odpověděla schválně jedovatě a jednou předstírala spánek, protože jsem nechtěla další debatu do půlnoci. Těšila jsem se, že po volném ránu a pozdní snídani snad nebudeme oba tak napjatí.
V sobotu jsem se probudila první. Když David přišel do kuchyně, přitáhla jsem ho za lem trička k sobě a nabídla mu kávu ze svého hrnku. Opřel se o linku a chvíli jsme se bavili o tom, kam půjdeme na oběd. Bylo mi s ním dobře. Pak řekl, že než začneme náš víkend, potřebuje něco vyřešit. Šel do ložnice a zavolal mě za sebou. Na posteli ležela prázdná papírová taška a zásuvka nočního stolku byla otevřená. Požádal mě, abych do tašky dala pomůcku a vyhodila ji.
Nejdřív jsem se zeptala, jestli to myslí vážně. Přikývl. Chtěl prý začít znovu, bez toho, co mezi námi poslední dobou stojí. Ne schovat, ne přestat na čas používat. Vyhodit. Stál u zásuvky a čekal, jako by zbývalo jen dokončit nepříjemnou, ale rozumně domluvenou věc. Řekla jsem mu, že se s ním chci milovat, ale nebudu mu dokazovat věrnost obsahem odpadkového koše. Zrudl a připomněl mi všechny večery, kdy přišel dřív, i sobotní volno, které si kvůli mně zařídil.
„Takže si vybereš kus plastu,“ řekl. Odpověděla jsem, že vyhazovat nic nebudu. Začal vysvětlovat, že chce jediný důkaz, že mi stačí. Sáhla jsem po jeho ruce a řekla, že mi před pěti minutami stačil v kuchyni, než z toho udělal přijímací zkoušku. Ruku mi vytrhl. Ta poznámka byla schválně jedovatá a věděla jsem to. Přesto jsem se tentokrát neomluvila. David vytáhl ze skříně sportovní tašku a oznámil, že jestli o něm takhle smýšlím, nemá důvod zůstávat.
Balil přede mnou a čekal, že ho zastavím
Nejdřív jsem jeho balení nebrala vážně. Položil na postel troje kalhoty, zase jedny vrátil do skříně a zeptal se, kde má modrou mikinu. Ukázala jsem na sušák. Potom chtěl vědět, jestli mu k tomu opravdu nic neřeknu. Odpověděla jsem, že nechci, aby odešel, ale na jeho podmínku nepřistoupím. Nechal tašku otevřenou a sedl si na postel. V tu chvíli vypadal spíš unaveně než vztekle. Přisedla jsem k němu. Bylo pro mě těžké neobejmout ho jen proto, abych to balení zastavila.
Přiznal, že od chvíle, kdy krabičku uviděl, přemýšlí, zda na něj večer vůbec čekám. Když přijde domů a já už nemám chuť, připadá si směšně. Řekla jsem mu, že někdy čekám a někdy ne, stejně jako on nemá pokaždé náladu jen proto, že ji mám já. Zeptal se, jestli by mi opravdu vadilo vzdát se jedné věci pro náš vztah. Málem jsem souhlasila. Ne proto, že by mě přesvědčil, ale protože seděl blízko, voněl po sprše a já si strašně přála, abychom ještě dokázali strávit hezkou sobotu.
Místo odpovědi jsem vstala a zavřela zásuvku. David se díval na mou ruku a pak si začal skládat oblečení do tašky. V kuchyni zůstala dvě vejce připravená na snídani a jeho káva. Šla jsem ji vylít, abych nemusela sledovat každý další kus ze skříně. Za chvíli se objevil ve dveřích s telefonem a řekl, že už volal bratrovi. Pár dní bude u něj. Chtěl vědět, jestli mi to konečně dochází. Odpověděla jsem, že ano, jen z toho pořád neplyne, že otevřu zásuvku a udělám, co si přeje.
Do poledne si naplnil dvě tašky. Z věšáku zmizela většina jeho bund a v koupelně zůstalo po holicím strojku prázdné místo. Když se vrátil od auta pro poslední věci, zeptala jsem se, zda se tedy stěhuje. Odpověděl, že se nerozcházíme kvůli jedné hádce, ale že teď se mnou bydlet nedokáže. Požádala jsem ho, aby mi po dobu odloučení nechal klíč. Žádnou takovou dohodu jsme předem neměli; chtěla jsem jen vědět, že se neobjeví v předsíni kdykoli, zatímco já budu čekat, co vlastně náš rozchod znamená.
Klíč mi dát odmítl. Připomněl, že je to pořád i jeho byt a ještě si přijde pro zimní oblečení. Neměla jsem sílu začít další hádku, tak jsem ho nechala odejít. Zbytek soboty jsem neprožila nijak osvobozeně. Uklidila jsem hrnky, pověsila prádlo a kolem druhé si uvědomila, že čekám, až v zámku uslyším klíč. Večer jsem si chtěla pustit film, ale místo toho jsem seděla u kuchyňského stolu. Vadilo mi, jak snadné by bylo přivolat ho zpátky. Stačilo poslat jedinou fotografii prázdné zásuvky.
Je to dvanáct dní. Pro oblečení zatím nepřišel, ale napsal, že by se v neděli mohl zastavit na večeři. Na chvíli jsem si představila, jak stojí v kuchyni, sundává si kabát a já k němu jdu bez dalšího vysvětlování. Ta představa mě pořád láká. Pak jsem mu odepsala, že přijít může, jen mi musí předem říct kdy a zazvonit. Zeptal se, jestli je tedy návštěva. Dosud jsem mu neodpověděla. Jeho talíř jsem z police neodnesla, ale večeři na neděli jsem ještě nekoupila.





